Rozhovor s Vladimírem Klímou a Lubošem Kropáčkem
Dva afrikanisté, překladatelé z afrických literatur a odborníci na subsaharskou kulturu, hovoří o šarmu tohoto kontinentu, svých životních zkušenostech a samozřejmě také o překládání.
Vojtěch Šarše: Čím vás africká kultura natolik okouzlila, že se jí věnujete celý život? Ovlivnila vás expedice Lambaréné, které jste se účastnil?
Luboš Kropáček: Bylo to složitější. Dospíval jsem v padesátých letech v tíživém prostředí tehdejšího Československa. Toužil jsem poznávat svět – a nikam jsme tehdy cestovat nesměli. Tak jsem svou touhu po cestách, dalekých krajích a pestřejších barvách uspokojoval náhražkově četbou knížek a studiem nejenom evropských, ale také exotických jazyků. Potom se mi konečně podařilo dostat na filosofickou fakultu na studium arabštiny a v téže době – v roce 1960 – získávaly nezávislost jedna za druhou bývalé kolonie v černé Africe. Pustil jsem se také do studia svahilštiny a kulturních dějin Afriky s důvěrou, která tehdy v Evropě panovala, že tento kontinent čeká velká budoucnost. Nu a s postupným táním ve zdejší realitě se mi otevřely také možnosti několik afrických zemí navštívit. Píšu o tom v knize rozhovorů Po cestách kamenitých. Expedice do Lambaréné v roce 1968 byla samozřejmě obrovskou příležitostí poznat dvanáct zemí, o nichž jsem tak rád četl, a seznámit se s živou, v té době již odromantizovanou tváří světadílu, jehož tvar stále můžeme vnímat jako velký otazník.
VŠ: Tou odromantizovanou tváří světadílu míníte dekolonizaci? A nemyslíte si, že s dnešní modernizací a unifikací kultur tento velký otazník, o kterém mluvíte, pomalu mizí.
LK: Nemyslím samotnou dekolonizaci, tu jsem spolu s mladými Francouzi, Angličany, Belgičany a dalšími Evropany své generace vítal jako očištění morální skvrny z tváře světa. Jde mi o zklamané iluze z dalšího vývoje v nezávislých státech: vojenské převraty, autoritářské režimy jediné strany nebo diktátora, útlak menšinových skupin, hrabivost mocných, nesvoboda a hospodářský úpadek. Po letech stagnace a obecného afropesimismu se africké země od 90. let začaly zotavovat, některé rychleji, jiné pozvolněji. Někteří afričtí spisovatelé tehdejší generace, dnes už klasikové, si byli vědomi těchto bolestí, včetně kulturního rozštěpení, a znamenitě je vystihli. Senegalec Hamidou Kane mluvil o dvojznačném dobrodružství – L’aventure ambiguë –, Chinua Achebe o rozpadu světa – Things fall apart – [1] a dalších příkladů bychom našli stovky. Dnešní Afrika má stále spoustu, skutečně spoustu bolestí nového rázu. Ledacos z nedořešeného napětí mezi tradicí a modernou zůstává a navíc z dnešního světa přicházejí vedle technických novinek také ošklivá lákadla extremismů a predátorství. Otazník zůstává. Ostatně ani systematik Huntington si s Afrikou nevěděl rady: je, nebo není devátou z jeho schématu světových civilizací?
VŠ: Co vás, pane Klímo, zajímá na Africe?
Vladimír Klíma: Nepřestává mě zajímat, jak se Afričan dívá na život, na svět a dějiny. Žasnul jsem nad tím, že se v Africe dají sledovat některé kulturotvorné děje, které Evropa zažila před staletími. Třeba takové přenesení epizody z pašijí z kostela na rynek, kde se rodilo světské divadlo. Taky jsem obdivoval nigerijské prozaiky a začal jsem překládat i romány: například Světla Lagosu Cypriana Ekwensiho nebo Muže z Lidu, jehož autorem je Chinua Achebe. Zaujaly mě milostné verše ve svahilštině, její gramatické rýmy není snadné kompenzovat. Naštěstí mi je přebásňovala básnířka Jana Štroblová. S pomocí dalších nadaných básníků – Šruta, Hrona, Žáčka, Bieblové, Šmoldase a dalších – jsem vydal v nakladatelství Československý spisovatel tři antologie černošské poezie: z africké to byl výbor Černý Orfeus, ze severoamerické Černý majestát a ze středoamerické svazek s názvem Karibský maják. Nejhůř se mi sháněly texty z Karibiku, dost málo antologizované. Jednou se mi třeba podařilo ulovit list papíru s čerstvou básní od guyanského básníka Johna Carewa. Vtiskl mi ho do ruky, když jsem jej doprovázel na ruzyňské letiště. I tak se rodí poezie. Přeložil jsem hru Woleho Soyinky Tanec pralesů a potom i jeho memoáry Ake: léta dětství. Na nositele Nobelovy cenu za literaturu jsem měl doopravdy štěstí. Kromě Soyinky jsem překládal i nečernošské autory, V. S. Naipaula z Trinidadu a Nadine Gordimerovou z JAR, ještě než byli touto cenou vyznamenáni.
VŠ: Vím, že jste, pane Klímo, nepřekládal jen africké anglofonní autory, ale i britské či frankofonní autory. Řekl byste, že je v jejich přístupu k anglickému jazyku nějaký rozdíl?
VK: Filolog se může ptát, jak by svět přijímal poezii Senegalce L. S. Senghora či romány Čecha Milana Kundery, kdyby nepsali francouzsky. Afričané přece často psali v takzvaně vypůjčeném jazyce osobité texty. Snad se trochu báli, že ztratí domácí publikum, když získají to zahraniční. Někteří psali, jak se říká, negramatickou řečí, využívali pidžin, afrikanizovali texty vkládáním slov z africké mateřštiny, mnohdy bez vlastního výkladu. V evropském jazyce zkoušeli napodobovat výrazové prostředky, mimo jiné slovosled, své mateřštiny. Bělošská kritika nejvíc tleskala těm, kteří svou originalitu vyjadřovali v obsahu díla: reáliemi, líčením obřadů a obyčejů, převodem slovesného folkloru. Mimo Afriku se dostávaly užitečné sociologické informace, ale pro Afričany nešlo o novinku. Africká literární kritika na to reagovala tím, že víc vyzdvihovala uvádění neafrických moderních směrů a forem, působení -ismů. Wole Soyinka kritizoval négritude, tedy patetickou oslavu černošství, ale i jakousi módnost bělošského literárního vkusu. Jistě by dal přednost trvalému osvětlení celé plochy obrazu, protože bělošské literatuře a umění vůbec vytýkal, že se vždy po nějaký čas zaměřuje jakoby bodovým reflektorem na jednotlivost: pocit, pak rozumný popis, potom třeba vášeň, že prostě zaměňuje v toku desetiletí jeden -ismus za druhý.
VŠ: Pane Kropáčku, jedním z vašich mnohých přínosných počinů je překlad jednoho z nejznámějších afrických frankofonních spisovatelů Amadoua Hampâtého Bâa a jeho románu Wangrinův podivuhodný osud. Proč zrovna on a jeho dílo?
LK: Bâ mi učaroval při studiu afrických kulturních dějin. Byl to on, kdo v době euforie z dekolonizace prosadil na půdě UNESCO rozsáhlý program studia, nahrávání a publikace africké historické paměti, orálních dějin. Slavný je jeho bonmot – je autorem velmi mnohých, vesměs skutečně výstižných a vtipných: Když v Africe umírá starý muž, znamená to, že hoří knihovna. Bâ se také snažil, podobně jako dodnes činím já, o dobré vztahy mezi křesťany a muslimy. Nu, a pokud jde o Wangrinův podivuhodný osud, pro mne tento překlad měl i niterně osobní význam. Hrdina příběhu působil jako tlumočník pro koloniální úřady – a ejhle, dokázal si s nimi pohrávat a ukazovat svým způsobem svou variantu určité moci bezmocných. Připomínám, že já osobně jsem v době, kdy jsem román překládal, pracoval také jako tlumočník, a to i pro velmi mocné činitele tehdejšího Československa. Samozřejmě jsem jimi nemanipuloval, ale ve svém vnitřním světě jsem si ukládal mnoho poznatků a zkušeností o silách a slabostech těch, kdo si osobují moc.
VŠ: Setkal jste se při překladu této knihy s problémy vycházejícími z provenience autora? Například specifický jazyk? Neznámé kulturní odkazy?
LK: Amadou Hampâté Bâ byl Fulb a svým dílem velmi přispěl k zaznamenání a zpřístupnění kultury, včetně ústně předávané slovesnosti, tohoto vlivného západoafrického etnika. Sám ale zároveň dokonale vládl francouzským jazykem. Jeho knihy, včetně těch beletristických, jsou psány precizní francouzštinou. Nepovšiml jsem si, že by do ní vnášel africký rytmus, jak činil například Senghor ve své jedinečné poezii, ani prvky vyjadřování a syntaxi podle afrického jazyka, jak vyprávění formoval po vzoru své rodné řeči malinké Ahmadou Kourouma. Děj Wangrinova podivuhodného osudu je ovšem výstižně zasazen do kulturního prostředí někdejší Francouzské západní Afriky a rozdílnost jazyků, jak už bylo řečeno, je tu polem interakce, kde se může uplatnit ten, kdo se vyzná na obou stranách.
VŠ: S jakými problémy jste se setkával vy, pane Klímo, při překladech africké literatury?
VK: Od Francouzů se občas ozvalo, že poezie se dokonale překládat nedá. Říká se, že překladatel má být nenápadný a má vzbudit u čtenáře, diváka či posluchače dojem, který v sobě nese originál. Když však v překladu co nejstručněji interpretujeme tropické reálie, respektujeme narážky, slovní hříčky i cizokrajnou obrazotvornost, neděláme to přece proto, abychom na sebe strhli nezaslouženou pozornost. Už v antice byla poezie leckdy řečí i hudbou zároveň. Jak má třeba cizinec chápat naše folklorní hujajá? Tak jsem nemohl jen překládat, ale také jsem přednášel na fakultách afrikanistům a uvažoval jsem – ve spolupráci s kolegy – o literatuře a o kultuře vůbec. Výsledkem byly publikace Literatury černé Afriky a Safari za africkou kulturou. Dílo neodděluji od tvůrce. Naštěstí mi hodně dala osobní setkání s autory, jako jsou Brutus, Achebe, Soyinka a další, a také s kritiky a znalci. Dokonce se mi i mladí nastupující afričtí autoři tu a tam svěřovali se svými ještě nevydanými díly. Nedávno mě v rukopise zaujal například napínavý román The hour of Death in Harare [2], který napsal ghanský spisovatel Stephen Atalebe.
VŠ: Na webových stránkách Obce překladatelů jsem se dočetl, že jste, pane Kropáčku, přeložil také román arabského frankofonního spisovatele, Alžířana Rachida Boudjedry? Řekl byste, že se v porovnáním s Bâem jednalo o dvě různé francouzštiny?
LK: Ano, přeložil jsem Boudjedrovu Ideální topografii pro vyloženou agresi. Je to příběh negramotného Alžířana z Kabylie, který přijíždí za prací do Paříže a cestuje metrem na adresu, kde na něj čekají krajané. Ničemu nerozumí, reklamy a ruch v metru ho děsí jako přízraky světa, o němž vůbec nic netuší – a nakonec se stane obětí násilí rasistů. Celý dlouhý román je psaný téměř jako jediná věta. Autor se zřejmě inspiroval tehdejším francouzským novým románem a řekl bych, že také nekonečnými periodami vycizelovaných vět některých autorů klasické arabštiny. U nás v české literatuře bychom obdobu našli u Hrabala. Pro mne jako překladatele to byl oříšek a zároveň mentální zábava: jak konstruovat čitelně a působivě nekonečnou, stále dále se valící větu přinášející stále nové ohromující děsivé dojmy… Hrál jsem si s tím překladem i mimo psací stůl, přemýšlel jsem, jak dál, třeba i v mnohem střízlivějším pražském metru. A ještě mohu dodat, že tuto knihu jsem překládal v době těžkých rodinných problémů, práce a přemýšlení o ní mi pomáhaly přenést se od vlastní tísně do jiného světa, který jsem zvládal lépe než skutečnost.
VŠ: Již zmíněný Wangrinův podivuhodný osud jste přeložil v roce 1979. Měl jste v té době problémy najít nakladatelství, jež by publikovalo váš překlad? Jaký byl ohlas čtenářů?
LK: Ne, na žádný problém jsem nenarazil. Román vyšel v Odeonu, kde panovala snaha vydávat dobré věci i v nedobré době. V tomto smyslu, pokud jde třeba o románské literatury, překladatelé měli možnost plně důvěřovat redaktorkám, jako byly paní Pilařová nebo Fialová, při překladech z orientálních jazyků panu redaktoru Žilinovi a ve výčtu jmen bych mohl pokračovat dál ještě dlouho. O ohlasu čtenářů mnoho nevím, za tehdejšího režimu se diskutovalo spíše jen v menších kroužcích za zavřenými dveřmi. Ve spolupráci s Odeonem na poli francouzsky psaných textů jsem byl ovšem v červenci roku 1980 zle napaden v Rudém právu zarytým bolševikem Vladimírem Brettem za svá pochvalná slova o románu Maxe Galla, který naznačil určité pochybnosti o Leninovi. To všechno už je, chvála bohu, pryč. Bylo by však určitě namístě, aby se našim čtenářům dostávalo více literárních podnětů z Afriky a o Africe, aby se u nás nezabydlovala lhostejnost k lidem, jejichž osudy se od našich tolik liší, a přesto nám mohou mnoho říci.
VŠ: Co nás Evropany může v dnešní době naučit africká kultura?
LK: Především nám připomíná, že nejsme ve světě sami a bez závazků vůči trpícím, jak se nám dnes snaží namlouvat vzedmutá vlna xenofobie. Dějiny Afričanů ukazují na jedinečné příklady houževnatosti v neustávajících zápasech s mimořádně těžkými přírodními a bohužel také sociálními podmínkami. Africké plastiky, beninské bronzy, díla ze dřeva i z kamene a dnes již také široká škála malířských děl silně ovlivnily a dále budou ovlivňovat i naše výtvarné umění. Africká hudba a tanec si rovněž nalezly nadšené obdivovatele v Evropě i v Americe a duch postmoderny s nimi trvale počítá. Stejně inspirativně mohou působit i africká literární díla, jejichž působení na české čtenáře ovšem poněkud opožďuje nezbytnost překladu. Pozoruhodná tvorba dnešních afrických dramatiků se dostává na naše scény během festivalů, které čas od času pořádají naši humanističtí nadšenci, jmenoval bych alespoň paní Lucii Němečkovou, ale vždy jde z definice jen o několikadenní akci. Dnešní literatura se vypořádává s konkrétními zly, jimiž naši současníci na černém kontinentě trpí, například s mrzačící ženskou obřízkou i s diktaturami, obojí najdeme u Somálce Nuruddina Faraha, nebo s rekrutováním dětí do krvavých konfliktů, jako u již zmíněného Kouroumy, a dalšími. Předpokládám, že se časem objeví i silný africký román o soudobé migrační vlně. I když se toho sám asi nedožiju, bude mě i tak bolet, když se do tohoto díla promítne pravdivá reflexe lhostejného přístupu v českém prostředí.
VŠ: A jaký je váš pohled na Afriku dnes, pane Klímo?
VK: Druhou polovinu devadesátých let jsem namnoze strávil jako diplomat v západní Africe. Někdy se nám bílým zdá, že stále jen dáváme a oni berou. Ale v oblasti kultury a umění se dlouhodobě ovlivňujeme navzájem. Lituji, že barbaři – v Mali i jinde – ničí životy, hodnoty, kulturní statky, když hledají nástupiště v různých afrických i asijských zemích, čímž způsobují, že se vystrašené davy dávají na útěk a míří k nám do Evropy. Nikoli poprvé jsme v pokušení otočit se k Africe zády, jako bychom společně nežili na stejné planetě. Strčíme-li hlavu do písku, palčivé problémy dneška nás stejně doženou. Snažme se tedy přesvědčovat Afričany, že jejich světadíl je jejich přirozeným domovem, který by byl po ztrátě svých nejlepších synů a dcer stále zuboženější. Přejme si Afričanům co nejúčinněji pomáhat, aby se jim dostalo přijatelnějších životních podmínek v jejich domovině.
Poznámky:
1. V obou případech se jedná o prvotiny, ve kterých autoři Cheikh Hamidou Kane a Chinua Achebe vypráví o neblahém vlivu evropského kolonialismu na africký kontinent. (Pozn. red.) [Zpět]
2. Ukázku z této prózy najdete na s. 39. (Pozn. red.) [Zpět]