Rozhovor s Pierrem Pe’erem Friedmannem vedla Olga Pavlova
S Pierrem Pe’erem Friedmannem, literárním kritikem, fotografem, pedagogem a současně i jediným překladatelem české literatury do hebrejštiny, jsme mluvili o úskalích jeho jedinečného postavení, o problémech spojených s překladem literatury tzv. malých jazyků a také o překladatelské etice.
Olga Pavlova: Proč jste se rozhodl věnovat překladu z češtiny do hebrejštiny?
Pierre Pe’er Friedmann: Nebylo to tak úplně moje rozhodnutí. Můj románek s češtinou začal náhodně. Na telavivské univerzitě jsem psal diplomovou práci o pojetí pravdy v próze Karla Čapka a řekl jsem si, že by mi asi neuškodilo umět pár slov česky, aspoň se o to pokusit. Naštěstí se tehdy čeština v Tel Avivu ještě učila, a tak jsem se zapsal do kursu s představou, že když to půjde, tak skvěle, a když ne, tak ne. A ono to šlo, potom jsem jel do Brna na letní školu, pak jsem třikrát získal stipendium od českého ministerstva školství a studoval jsem v Praze. V Izraeli jsem deset let pracoval jako recenzent a literární kritik, jak pro deník Maariv, tak pro týdeník Time Out, kde jsem měl dobrého redaktora, který pak začal pracovat pro nakladatelství Achuzat Bajit. Ten mi po pár měsících, co jsem byl v Praze, napsal, že nakladatelství koupilo práva na dva romány Jáchyma Topola. Nabídlo práci překladatelce Ruth Bondy, první dámě české literatury v Izraeli a v té době již dvacet let jediné překladatelce z češtiny do hebrejštiny. Bondy jim tehdy odpověděla, že se Topolovy knihy do hebrejštiny přeložit nedají. Zeptali se potom mě, jestli to nechci zkusit. Do té doby jsem byl naprosto spokojený s představou, že budu o literatuře psát – překládat jsem se i docela bál. V žádném případě jsem si nemyslel, že literatura je nějak nedotknutelná a svatá, spíš jsem nechtěl pokazit cizí dobře napsaný text. Ale když Bondy řekla, že se něco přeložit nedá, tak jsem přijal výzvu. A kniha vyšla. Takže se to přeložit dalo.
OP: Jaký je to pocit, být jediný překladatel ve svém oboru? Nechybí vám „konkurence“?
PF: Soutěžení mi nechybí. Pouze šílenec se rozhodne zasvětit svůj život „malé“ literatuře, proto je v případě češtiny pravděpodobnost vzniku konkurence dost nízká. Izraelská literatura v Česku je mimochodem zajímavou výjimkou. Myslím, že jsou tu dnes tři nebo čtyři aktivní překladatelky, které aspoň donedávna měly všechny dost práce. Zde platí spíš jiný případ „šílenství“: nejenže je v Česku relativně hodně překladatelů, ale existuje tu také dost nakladatelství, která se zajímají o malou izraelskou literaturu. Vycházejí tu dokonce autoři, kteří ani v Izraeli nejsou moc známí. V současnosti jsem naopak jediný literární překladatel do hebrejštiny, snažím se být aktivní a nabízím nakladatelům knihy, o kterých si myslím, že by mohly být v Izraeli úspěšné, ale ani tak nemám dvakrát moc práce. Nový překlad mi vyjde asi tak jednou za rok a půl. Ale když se vrátím k vaší otázce, tak ano, už se mi stalo, že když jsem měl špatnou náladu, pochyboval jsem o tom, jestli to, co dělám, dává smysl. Nakonec jsem si ale vždycky řekl, že nikdo na světě nedělá to, co já. A to není špatný pocit. Zároveň naprosto nesouhlasím s tím, že překladatel má být neviditelný, ale jsem zcela přesvědčen, že by měl být skromný a neustále zpochybňovat své znalosti, pořád pátrat po správném významu. K Čapkovi, kterého jsem přeložil dvakrát, jsem napsal víc než dvě stě padesát poznámek pod čarou – je to výsledek mého pátrání. Chci tedy věřit, že i když chyby dělám, přistupuji k překladům zodpovědně. Bohužel to neplatí pro každého.
OP: Co je podle vás důvodem toho, že dnes existuje tak málo překladatelů z češtiny do hebrejštiny?
PF: V tomto musím souhlasit s Ruth Bondy. Podle ní jde o to, že česká komunita v Izraeli je skutečně malá, neumí svou literaturu propagovat, a ti, kteří se narodili v Izraeli, už česky většinou neumí. Co si budeme povídat, není to zrovna sexy jazyk. V Izraeli, pokud vím, se už ani nevyučuje, na univerzitě jsme byli poslední ročník. I za nás se učil pouze jazyk, nikoliv bohemistika jako obor. Proto je zrod dalšího překladatele v podstatě téměř nemožný. Kromě toho svou roli hraje i trh. Poptávka po české literatuře není zrovna největší a jeden překladatel ji zatím pokryje.
OP: Mezi vaše překlady patří například knihy Jáchyma Topola nebo Karla Čapka. Říkáte, že Čapek měl u čtenářů velmi dobrý ohlas, avšak Topolovy knihy četli především literární kritici. Co je důvodem takového přijetí?
PF: Rozdíl mezi Topolem a Čapkem je jasný: Čapek není nutně větší intelektuál než Topol, ale je určitě přístupnější. Jeho humor je přímější, jeho texty působí jednoduše, člověk má pocit, že mu rozumí, i když si ho čte v autobuse. U Jáchyma čtenář musí pracovat, je to náročná četba. Například Kloktat dehet toho od čtenáře vyžaduje dost. A pak je to také na nakladatelství, aby knihu dobře propagovalo. S Jáchymem jsme sice jeli do Izraele na představení knihy, ale nakladatelství se jinak moc nesnažilo, dokonce časem ztratilo práva na vydání románu Chladnou zemí, který jsem také přeložil a který dodnes nebyl vydán. Kniha zkrátka potřebuje štěstí na dobrého nakladatele, proto jsem rád, že moji Čapkové vyšli tam, kde vyšli, stejně jako Fuks.
OP: Na své webové stránce máte rubriku Překlady hledají domov. Kolika textům jste díky ní sehnal nakladatele?
PF: Ještě před měsícem bych řekl, že jednomu. Před lety jsem letěl na tři měsíce do Izraele, v kufru jsem měl několik výtisků anglického překladu Spalovače mrtvol a řekl jsem si, že se do Prahy nevrátím, dokud neseženu nakladatele pro hebrejský překlad. První schůzku jsem měl hned v největším izraelském nakladatelství a knihu jsem jim předal se slovy, že si ji mají přečíst, protože ji budou chtít vydat. A přesně tak se to stalo. Před měsícem se však stal skutečný zázrak. Po šesti letech jsem našel nakladatele pro román Podobojí od Daniely Hodrové. Je to malé úžasné nakladatelství a všichni jsou z knihy nadšení. Pokud vše půjde dobře, překlad vyjde na začátku roku 2023.
OP: Takže překládat do šuplíku se vyplatí?
PF: Možná, ovšem jen do určité míry. Neřekl bych ale, že překládám do šuplíku – nemohu si to dovolit. Danielu Hodrovou a Kritiku slov Karla Čapka jsem začal překládat pro zábavu, protože mě ty texty zaujaly, a pak jsem těch pár kapitol použil jako ukázku, abych našel nakladatele. To se občas vyplácí. Podobně tu a tam přeložím nějakou povídku, částečně jako cvičení. Když si něco z toho vybere časopis, potěší mě to. Nemohu si však dovolit přeložit celý román jen tak pro sebe. I když i to může být občas užitečné. Například Elena Sokol a Veronique Firkusny, které přeložily Podobojí do angličtiny, mají skvělou historku o překladatelské vytrvalosti: pokud se nemýlím, trvalo jim asi dvacet let, než se podařilo překlad vydat. Já bohužel musím nejdřív mít podepsanou smlouvu u platícího vydavatele, až pak mohu překladu věnovat dostatečné množství času. Šuplík je určitě hezká představa, ale elektřinu mi platí kniha na pultě v knihkupectví.
Pierre Pe’er Friedmann
Pierre Pe’er Friedmann (1980) je literární překladatel z češtiny do hebrejštiny. Žije v Praze, kde pracuje jako středoškolský učitel, vyučuje také na Univerzitě Palackého v Olomouci. Do hebrejštiny přeložil mimo jiné knihy Ladislava Fukse, Jáchyma Topola, Jaroslava Haška, Karla Čapka či výbor z básní Jaroslava Seiferta.