Kristýna Králová
Kadečková, Helena. Soumrak bohů. Severské mýty a báje (zimní vydání).
Ze staroseverských originálů převyprávěla Helena Kadečková.
4. vydání. Praha: dybbuk, 2021. 159 stran.
Převyprávění staroseverských mýtů od Heleny Kadečkové vychází již počtvrté, a má tak dobře našlápnuto k tomu, aby jednou v počtu vydaných výtisků dostihlo dnes již notoricky známé Petiškovy Staré řecké báje a pověsti. První dvě vydání realizovalo nakladatelství Aurora v letech 1998 a 2009, druhá dvě dybbuk, a to v revidované podobě v roce 2018 a letos v nové, zimní verzi, jejíž obálku, stejně jako u třetího vydání, zdobí les, tentokrát ovšem pokrytý sněhem.
Kadečková zdaleka není jediná autorka, kterou barvité příběhy severských bohů a bohyň inspirovaly k vlastnímu literárnímu ztvárnění. Různé adaptace, někdy značně volné, v Evropě začaly vznikat už dříve, ve větší míře od druhé poloviny 18. století. Pramen inspirace nevyschl ani v současné době, jedním z posledních převyprávění je Severská mytologie Neila Gaimana (Argo, 2017), letos vydaná stejným nakladatelstvím i v komiksové podobě.
Můžeme se ptát, v čem je Soumrak bohů vzhledem k ostatním dílům unikátní a čím si získal tak velkou oblibu čtenářů. Kadečková byla první, kdo české veřejnosti uceleným a snadno přístupným způsobem představil severské mýty, o nichž ještě v devadesátých letech na rozdíl od mýtů antických nepanovalo tak široké povědomí. Svým textem čtenářům zprostředkovala mytologické pasáže ze středověkého rukopisu Snorriho Eddy, doplněné úryvky z Písňové Eddy. Nevytvořila však pouhá převyprávění těchto příběhů, ale zasadila je do kompaktního rámce, který podložila historickými fakty: na začátku knihy například popisuje, jak se kult boha Óðina rozšířil do severní Evropy. Kromě toho doplnila děj svižnými dialogy a podrobněji vykreslila charaktery členů severského panteonu. Severská literatura obecně je na popisy vnitřního světa postav, jejich myšlenek a pocitů, poměrně skoupá, čehož autorka využila a zdařile načrtla psychologické pozadí i motivace jednání bohů. Kromě barvitých dobrodružství, která zažívají na svých výpravách, tak můžeme nahlédnout i do zákoutí jejich mysli či do jejich spletitých rodinných vztahů.
Nejvýraznější je povahový vývoj nejvyššího boha Óðina, který sledujeme doslova od začátku do konce světa. Óðin má nejdříve vše, co je touhou každého člověka: mládí a zdraví, a přitom rozum a zkušenosti stáří (29), překypuje aktivitou, vydává se na cesty a pozoruje veškeré dění ve vesmíru ze svého vyvýšeného trůnu Hliðskjálfu. Jeho vytrvalý, ale marný boj proti hrozícímu konci světa ragnarǫku u něj nakonec vede k odevzdanosti. Přestává vystupovat na trůn a zdržuje se povětšinou v hodovní síni ve Valhalle, kde popíjí s mrtvými bojovníky. Větší prostor v adaptaci dostává i jeho manželka Frigg, mírné nátury a s nadáním pro diplomacii, která zpočátku cítila často potřebu krotit rozhorlení svého nesmlouvavého chotě (25). I ona ovšem posléze upadá do melancholie, kvůli nepřítomnosti dětí, které se v říši bohů Ásgarðu už dávno přestaly rodit. Mezi bohy není jediná, kdo zjišťuje, že nesmrtelnost nemusí být pouze požehnáním, a to přes to, že všichni na krátkou chvíli pocítí neblahé tělesné změny, které přináší stárnutí. Dochází k tomu po únosu bohyně Iðunn s jejími kouzelnými jablky, jejichž pojídáním si bohové udržují věčné mládí. Óðin například cítil, že mu zrak neslouží tak jako dřív, své jediné oko měl zarudlé, a chvílemi na Hliðskjálfu dokonce podřimoval (69). Nesmrtelnost však také může ztratit svůj půvab, a to právě kvůli ustrnutí v neměnnosti: Přestože Ásové měli vše, co si lze přát, bohatství, slávu, sílu, moc, ba nesmrtelnost, nevyhlíželi už šťastně, a upřímně řečeno, dost se nudili. (118)
Dalším výrazným rysem adaptace je sarkastický humor, který má sice významný prostor i v původních mýtech, v Soumraku bohů však proniká téměř všude, s výjimkou závěrečného popisu zániku světa. Terčem vtipu se stávají právě určité záporné povahové vlastnosti, nedostatky či slabosti bohů. Bůh hromu Þór například nedokáže ovládnout svou výbušnou povahu a rudý hněvem hned po každém hází kladivem Mjǫllni, lstivý Loki má zase puzení neustále provádět neplechy a dostává bohy do problémů. Dohromady tvoří komické duo, místy vzdáleně připomínající dvojici Bud Spencer a Terence Hill, jehož potenciál se naplno rozehrává například při výpravě za znovuzískáním Þórova kladiva, ukradeného jistým obrem. Þór se k lupiči vydává v převleku za nevěstu společně s Lokim, přestrojeným za družičku, který má vzhledem ke své výmluvnosti za úkol obstarat veškerou konverzaci. Když Þór jakožto křehká dívka, trůnící pod závojem u jídelního stolu, spořádá pečeného vola, osm lososů a vypije tři sudy piva a medoviny, vyvolá to u obra podezření. Loki si vymýšlí nejrůznější vtipná zdůvodnění, dokud se Þórovi nedostane do ruky jeho kladivo, čímž veškerá diplomacie končí.
Jízlivých komentářů nezůstávají ušetřeni ani další obyvatelé Ásgarðu. V kapitole nazvané Óðinova rodina se například dozvídáme, že bohyně Frigg se raději obklopovala spíše ženami než muži, protože jako manželka Óðinova a matka pěti synů byla muži poněkud unavena (35), o bohovi básníků Bragim, že bitvy raději opěvoval, než se jich účastnil (37), či o Týovi, že byl zahořklý, a když mu (…) ke všemu ještě ukousl vlk ruku a on jako invalida ztratil právo být smírčím soudcem, stal se vysloveným samotářem a postavil si stanový přístřešek někde mimo hlavní paláce (36). Všudypřítomný humor podtrhují doprovodné ilustrace Jana Grumla, mezi nimiž můžeme zmínit obrázek legračně maličkého Þóra letícího s kladivem na rozzuřeného obra či krávy Auðhumly spolu s obrem Ymim prvního stvoření, které na světě vzniklo, stojící samotné uprostřed dosud prázdného Islandu. Za nejoriginálnější však považuji obrázek tří nejobávanějších bytostí staroseverské mytologie, vlka Fenriho, hada Jǫrmunganda a bohyně podsvětí Hel, které při ragnarǫku způsobí ničivou zkázu a které ilustrátor vyobrazil jako malé roztomilé vlče, hádě a nemluvně.
V českém prostředí zůstává Soumrak bohů jedinečným počinem a v mezinárodním měřítku by s přehledem mohl konkurovat jiným adaptacím staroseverské mytické látky. Představuje jedno z děl, která se postarala o to, že staroseverští bohové po příchodu křesťanství do Skandinávie vlastně nezahynuli, protože jejich svět zůstal díky básníkům a moudrým lidem uchován v paměti všech generací až dodneška (149).