Miroslav Tomek
Státní cenu za překladatelské dílo letos získala Alena Morávková (1935), překladatelka z ruštiny, ukrajinštiny a francouzštiny (rozhovor s ní najdete v Plavu 4/2018). Její dlouhá překladatelská dráha začala v letech 1953–1958 studiem slavistiky a romanistiky na FF UK. Po studiích pracovala zprvu jako redaktorka divadelních her v DILIA, na konci šedesátých let pak přešla do Ústavu jazyků a literatur Československé akademie věd. Po prověrkách v roce 1972 ho však pro nesouhlas s okupací Československa musela opustit a působila jako překladatelka na volné noze. Od devadesátých let 20. století vyučovala na DAMU a přednášela také na FF UK, kde vychovávala další generace překladatelů. Po celý život ale hlavně překládala – celkově do češtiny převedla více než sto třicet knih a divadelních her.
Snad největší laureátčina zásluha spočívá v tom, že tuzemským čtenářům zpřístupnila v podstatě celé dílo velkého ruského spisovatele a dramatika Michaila Bulgakova. Ten byl přitom v době jejích studií autorem zakázaným, a u nás tudíž takřka neznámým. Alena Morávková se o něm poprvé dozvěděla v Praze na konci padesátých let od sovětských divadelníků. Během svého moskevského pobytu v roce 1960 se pak seznámila s Bulgakovovou poslední manželkou Jelenou. Obě ženy navázaly přátelství, a ona tak mohla číst Bulgakovova díla v rukopisech.
V roce 1966 přeložila Divadelní román, o tři roky později vyšel její převod nejslavnějšího Bulgakovova díla Mistr a Markétka. Díky tomu, že nepřekládala z tehdejšího sovětského vydání, ale z rukopisu, obsahoval překlad i ty pasáže, které v tehdejším sovětském vydání chyběly. Téhož roku se českým čtenářům dostal do rukou její překlad Bílé gardy, psychologického románu, odehrávajícího se v Kyjevě v letech občanské války. Další autorova díla následovala v osmdesátých a devadesátých letech. Alena Morávková napsala také původní životopis Křížová cesta Michaila Bulgakova (1996) a své celoživotní úsilí o zpřístupnění díla tohoto autora symbolicky dovršila vydáním překladu jeho korespondence a deníkových zápisků Deníky Mistra a Markétky (2013).
Mimo Bulgakova patřila její překladatelská pozornost i dalším ruským klasikům, zvláště Lvu Tolstému a Fjodoru Dostojevskému – v roce 2013 díky ní vyšel doposud nejrozsáhlejší český výbor jeho krátkých próz, Dvojník: kniha povídek F. M. Dostojevského. Zajímavostí je, že Alena Morávková přeložila také druhdy skandální román Svůdce (1999) ruského naturalistického spisovatele Michaila Arcybaševa, jehož hlavní hrdina Sanin neskrývá své přesvědčení, že silní lidé – jako například on – se nemusí svazovat morálními ohledy.
Významná je vzdor svému menšímu rozsahu její činnost v oblasti literatury ukrajinské. Jak píše profesor Jiří Marvan v úvodu ke sborníku Donum Ucrainicum, vydanému v roce 2006 pražskými ukrajinisty u příležitosti jejích sedmdesátin, Alena Morávková ukrajinské kulturní dění (…) prožívala a dávala prožívat jiným. Českým čtenářům zpřístupnila například deníkové zápisky režiséra Oleksandra Dovženka (Z deníků, 1964), romány neoromantika Jurije Janovského (Jezdci, 1963; Modravé věže, 1976) či krátké prózy Hryhira Ťuťunnyka (Červený prach, 1986). K dalším zásluhám Aleny Morávkové patří také pořízení nového překladu Kocjubynského klasické novely Stíny zapomenutých předků (1988). Při převodu tohoto náročného textu, v němž se prolíná svět lidí a mytologických bytostí, se dokázala mistrně vypořádat s nástrahami v podobě osobitého autorského stylu i četných dialektismů a etnografických termínů.
Po roce 1989 se Alena Morávková kromě popularizace soudobé ruské a ukrajinské literatury zabývala zvláště odkazem ukrajinských exilových básníků z tzv. pražské školy, kterým v roce 2001 věnovala studii Děti stepní Hellady. V českém prostředí patřila k prvním zájemcům o pozapomenutou tvorbu těchto autorů, jejichž formálně různorodou poezii spojoval především vřelý vztah ke ztracené vlasti – Ukrajině – a její slavné minulosti. Zpravidla jako autorka úvodních textů a v několika případech i takzvaných podstročniků se podílela na postupném českém vydání sbírek Jevhena Malaňuka (Pod cizím nebem, 2004), Halji Mazurenkové (Akvarely, 2005), Oleny Telihové (Růže pro Olenu Telihu, 2006), Oksany Ljaturynské (Cesty, 2008), Oleha Olžyče (Ikarův pád, 2011) a Jurije Darahana či Oleksy Stefanovyče (Hlasy dvou básníků: výbor z básní Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče, 2018).
Její překlady vynikají pečlivostí, přesností a střízlivostí ve volbě jazykových prostředků. I proto je jen málo postihuje stárnutí. Dokládá to skutečnost, že Morávkové překlad Mistra a Markétky vyšel již dvanáctkrát, naposledy loni. Vychází nadále i přes to, že v roce 2005 pořídil nový zdařilý převod i vynikající rusista Libor Dvořák, a je právem považován za klasický. Čtenářům v něm zprostředkovala magickou atmosféru Bulgakovova románu, přičemž dokázala jemně stylisticky odlišit obě časové roviny příběhu, tedy tu, která se odehrává v Moskvě třicátých let, a rovinu biblickou. Vyhnula se přitom i nástrahám přehnané exotizace či zbytečné expresivity. S příznačnou důkladností svůj překlad při dalších vydáních znovu a znovu zdokonalovala.
Sama Alena Morávková říká, že její zájem o Bulgakova vlastně začal roku 1959 zhlédnutím jeho hry Útěk v pražském Komorním divadle. Divadlu, divadelním hrám a divadelní literatuře se věnovala i jako překladatelka. Překládala hry ruských a ukrajinských autorů, zvláštní zmínku si ale zaslouží její práce v oblasti teatrologické literatury. Mezi jejími překlady z této oblasti najdeme vzpomínkovou knihu slavného ruského herce Sergeje Jurského, který ve své době odvážně kritizoval sovětskou invazi do Československa, I pauza hraje roli (1982), režijní příručku rusko-gruzínského režiséra Georgije Tovstonogova Zrcadlo scény (1987) či monografii Zápas autora s divadlem (2009), v níž se ruský teatrolog Anatolij Smeljanskij zabývá obtížemi, kterým Bulgakov čelil při uvádění svých her.
S Alenou Morávkovou jsem se poprvé setkal jako student v roce 2004 na jejích přednáškách o ukrajinské literatuře. Bylo to nedlouho poté, co jsem v jejím překladu přečetl Bulgakovův nejslavnější román. Neslouží mi nejspíš ke cti, že jsem si tuto souvislost dlouho neuvědomoval. Když jsem se však o zásluhách své pedagožky dozvěděl víc, začal jsem její oddanost nevděčnému překladatelskému řemeslu obdivovat. Její vytrvalé úsilí, věnované především Michailu Bulgakovovi, které letos dovršila získáním Státní ceny, pro mě je příkladem smysluplně prožitého života.