Rozhovor s Tomaszem Grabińským vedla Olga Pavlova
S překladatelem, novinářem, kulturním diplomatem a knihovníkem Tomaszem Grabińským jsme mluvili o postavení české a slovenské literatury v Polsku, o česko-polských kulturních vztazích a o specifikách tvůrčí činnosti v překladatelské rodině.
Olga Pavlova: Překládáte nejen z češtiny, ale i ze slovenštiny. Jak jste se k této jazykové kombinaci dostal?
Tomasz Grabiński: Maturoval jsem v roce 1992. Tehdy se u nás hodně psalo o Československu. Všichni šli studovat práva nebo západní filologie. Řekl jsem si, že česká filologie by nemusela být špatný nápad. Pocházím z Vratislavi. Tam slovanská filologie vypadala tak, že napřed jste tři roky studovali ruštinu a potom ve čtvrtém ročníku jste si mohli zvolit češtinu, nebo srbochorvatštinu. Tak jsem šel radši do Krakova. Podal jsem přihlášku na češtinu, ale v prvním kole přijímacích zkoušek mě nevzali, tak jsem šel na slovenštinu. Nakonec to dopadlo dobře, dokonce výborně. Znalost obou jazyku pociťuji jako velkou výhodu. Mimochodem, v Polsku je velmi málo lidí, kteří umí suverénně mluvit zároveň česky a slovensky. Já se tohle taky stále učím.
OP: Váš první překlad do polštiny byl ze slovenštiny, nebo z češtiny?
TG: K překladu jsem se dostal na konci 90. let, kdy jsem byl na letním kursu slovenštiny v Bratislavě. Zúčastnil se ho i známý překladatel Leszek Engelking. Oslovil jsem ho a měl jsem štěstí. Leszek měl na mě čas a seznámil mě tehdy s různými lidmi. Najednou jsem například šel za Egonem Bondym, protože Leszek s ním zrovna dělal rozhovor.
První překlad vznikl tak, že mě oslovili z krakovského literárního časopisu Studium. Potom jsem jim doporučil další texty, takže ve výsledku vyšly čtyři povídky od slovenských autorů, mezi nimiž byli Pavol Rankov a Vladimír Balla. Mým prvním knižním překladem se staly Rozprávky pre neposlušné deti a ich starostlivých rodičov Dušana Taragela.
OP: Čím si vysvětlujete, že u polského čtenáře je česká literatura velmi populární, když slovenská je stále méně známá?
TG: Tak to je, bylo a bude, není nějaký velký prostor, aby se ta situace změnila. Není to pouze případ Polska, skoro všude je česká literatura známější než slovenská. Na jedné straně, v Česku je mnohem větší literární produkce, na straně druhé, i překladatelů z češtiny je mnohem více. V posledních letech se ale v Polsku zlepšuje i povědomí o slovenské literatuře. Pokud vezmete seznam nositelů literární ceny střední Evropy Angelus udělované ve Vratislavi, tam je to remíza, jeden Čech – Josef Škvorecký – a jeden Slovák – Pavol Rankov.
OP: Jak probíhá výběr titulů, které se chystáte přeložit?
TG: V případě malých literatur to funguje nejčastěji tak, že překladatel vybírá sám a oslovuje nakladatele. Pokud se svou nabídkou neuspěje, občas se rozhodne založit vlastní nakladatelství. Funguje to tak už roky. Například Topolova Sestra se dostala do Polska v 90. letech až přes Německo, teprve když vyšla tam, všimli si jí polští nakladatelé.
OP: Necítíte na polském trhu velkou konkurenci kvůli vysokému počtu překladatelů z češtiny? Jak si mezi sebou dělíte české autory?
TG: Jsou autoři, kteří mají vysloveně jednoho překladatele. Také je kategorie, kam mimo jiné patří i Radka Denemarková, která má v podstatě jednu překladatelku a různé vydavatele. Poslední kategorií jsou překladatelé, kteří mají pravě vlastní nakladatelství, například Julia Różewiczová nakladatelství Afera nebo Mirek Śmigielski nakladatelství Stara Szkoła.
Není to ale otázka pouze současných autorů. Hrabala u nás překládal téměř každý, odhaduji, že minimálně deset lidí. Na jedné straně máme hodně českých titulů, na druhé straně rozhodně neplatí, že by každý nakladatel chtěl vydat něco českého.
OP: Znamená to, že obliba české literatury v Polsku není záležitostí posledních 25 let, ale je mnohém starší.
TG: Ano, jedna z prvních knih o Česku vyšla v roce 1847 v Berlíně. Je to text Edmunda Chojeckého pod názvem Czechja i Czechowie przy końcu pierwszej połowy XIX-go stulecia. První velký boom české literatury se odehrál ve druhé polovině 30. let 20. století, kdy začala vycházet nejen beletrie a poezie, ale i knihy s politickým obsahem. Druhým obdobím byla 80. léta, kdy každý samizdatový časopis v Polsku chtěl mít něco českého.
OP: Někdy pracujete společně s manželkou. Jak podobná rodinná spolupráce na překladu jednoho díla vypadá? Jak dokážete udržet jednotný styl výsledného textu?
TG: Pracovali jsme společně na knize Markéty Pilátové Žluté oči vedou domů, teď překládáme společně jednu slovenskou knihu. Vždy se to snažíme nějak sladit.
Kdysi jsme překládali titulky k filmu Alice Nellis Tajnosti. Název snímku můžete do polštiny přeložit dvěma způsoby, buď jako „sekrety“, nebo „tajemnice“. Každý z nás byl zastáncem jiného slova, dlouho jsme se nemohli dohodnout, kterou variantu zvolit. Tehdy jsme přišli na to, že si během spolupráce vždy musíme dopředu stanovit, kdo bude hrát roli hlavního „rodinného editora“ překladu. Vždy musí být někdo, kdo má poslední slovo.
OP: Co na polském literárním trhu z české literatury stále chybí a co byste si přál přeložit?
TG: Nejen v Polsku, ale i v Česku zdaleka ne každý zná jméno Tomáše Vůjtka. Jedná se o dramaturga ostravského divadla Komorní scéna Aréna. Má velmi zajímavou trilogii o volné interpretaci českých dějin 20. století. První část se jmenuje S nadějí, i bez ní, je o manželce Rudolfa Slánského. Druhá Slyšení je o Eichmannovi a měla by vyjít v Polsku koncem roku a třetí část, kterou teď překládám, se jmenuje Smíření. Pojednává o odsunu Němců z Česka. Hodně bych si přál, aby se ten autor v Polsku uplatnil.
Tomasz Grabiński
Tomasz Grabiński (* 1974) překládá z češtiny a ze slovenštiny. Zaměřuje se především na současnou literaturu a divadelní hry. Za překlad knihy Pavla Rankova Stalo se prvního září obdržel v roce 2014 literární cenu střední Evropy Angelus. Působil též jako novinář a kulturní diplomat, od roku 2018 pracuje v knihovně ve Vratislavi, kde spoluorganizuje polskou variantu festivalu Měsíc autorského čtení. V říjnu 2019 pobýval v Praze v rámci rezidenčního pobytu pořádaného Českým literárním centrem. Naposledy přeložil román Hana od Aleny Mornštajnové.