Jan Dlask
Finská čítanka. Gutenbergova čítanka současné finské prózy. Ed. Jitka Hanušová.
Z finských originálů přeložili Lenka Fárová, Jitka Hanušová, Vladimír Piskoř, Ema Stašová, Martina Šímová, Alžběta Štollová a Michal Švec.
1. vydání. Praha: Labyrint, 2018. 244 stran.
Vydávání souborů kratších próz přeložených z finštiny již má u nás určitou tradici. V roce 1988 vyšlo v předlistopadovém Odeonu Pět finských novel, obsahujících překlady dnes již finských klasiků. Následovaly projekty pro studenty: jednak dva Almanachy severských literatur (1997, 2000), z nichž každý obsahoval svou finskou část. Rovněž výbory Lesní lišky a další znepokojivé příběhy (2016) a Za letních nocí se tu nespí lehce (2019) z poslední doby vznikly ve spolupráci studentů z oddělení finštiny na Ústavu germánských studií FF UK (pod vedením jejich pedagogů) a nakladatelství Pistorius & Olšanská.
Finská čítanka patří do série zrcadlových dvojjazyčných vydání. Síly spojilo sedm překladatelek a překladatelů, aby uvedli sedm žen a čtyři muže, tedy jedenáct autorů píšících finsky. Fenomén 7-Eleven, síť obchodů se smíšeným zbožím, známá mj. ze švédských thrillerů Stiega Larssona, se tak u nás – alespoň literárně – neomezuje pouze na jednu severskou zemi.
Jde o povídky ryze současné. V některých případech se jedná o jisté „oblíbence“ jednotlivých překladatelů, jindy jde o „objevování nových území“. Povídky napsali jak autoři, kteří již byli do češtiny přeloženi (šestice Sinisalo, Kettu, Jääskeläinen, Itäranta, Liksom a Kyrö), tak spisovatelé, kteří tímto souborem česky teprve debutují (ostatní). Kritéria – zdařeného – výběru („smíšeného zboží“) komentuje editorka Jitka Hanušová v předmluvě: cílem bylo ilustrovat tematickou rozmanitost současné finské tvorby, postihnout trendy, k nimž autoři inklinují, a poukázat na dlouhodobější specifika finské literatury. (5) Ve stejném duchu se vyjadřuje také pojednání Violy Parente-Čapkové o finské literatuře 21. století, které čítanku uzavírá; i ono usiluje o vystižení fenoménu ve vší jeho mnohostrannosti a bohatosti.
Výběr žánrově přesahuje jednak do dramatu – to v případě Pipsy Lonky (* 1977), traktující v poutavém příběhu o nebezpečí nezadržitelně stoupajícího moře sociální, ekologická a humanistická témata –, a rovněž do delší prózy u Tuomase Kyröa (* 1974). Rozumující nerudný důchodce z venkova, kterého již český čtenář zná z knihy Mrzout (2010, č. 2017) a který si stále stěžuje na to, že svět již není, co býval, v další próze Mielensäpahoittajan Suomi (Mrzoutovo Finsko, 2017) komentuje každý rok ze sta let finské nezávislosti. Z ní byly do čítanky vybrány kapitolky vztahující se k Československu. Probleskuje zde například finský olympijský rok 1952: morous – na rozdíl od zbytku Finska – samozřejmě považuje běžecký styl Emila Zátopka za ošklivý.
Povídky se zabývají širokou paletou mezilidských vztahů. Vedle zmíněné historie je tu přítomna i angažovaně feministická či sociální tematika. Anu Silfverbergová (* 1974) v textu o umění a jídle (respektive kanibalismu) prezentuje určitou kritiku konzumní společnosti a její satiru. Je-li na obálce čítanky labuť zpěvná, finský národní symbol, a na předsádce okoun, tedy finská národní ryba, je třeba se tázat, jak povídky řeší finskou národní identitu. Odkazy na finské dějiny již byly zmíněny; znalce specifik finské literatury rovněž nepřekvapí její napojení na dřívější tradici lidové slovesnosti spojenou s přírodou, často s využitím mytologických i mystických motivů. Do tohoto okruhu též patří inspirace Kalevalou, koláží a syntézou fragmentů lidové poezie, sestavených do formy „národního eposu“. Virpi Hämeen-Anttila (* 1958) v povídce Finský les prezentuje tok myšlenek zaměstnance továrny na mobilní telefony a elektroniku, jejichž výroba ve Finsku končí a přemísťuje se do zahraničí. Protagonista je pověřen úkolem průvodce po kousku finského lesa jako po něčem nesmírně exotickém, alespoň pro nové majitele továrny z cizích krajů. V textu od Emmi Itäranty (* 1976), po kalevalsku inspirovaném mj. finskými obřady uctívání a lovu medvěda a představujícím žánr jakési ekologické sci-fi, vystupuje zvláštní hlavní postava kosmické bytosti.
Z o něco novější finské literární tradice čerpá Harry Salmenniemi (* 1983) v povídce Uranová lampa. V ní přímo odkazuje k textu finského národního klasika Juhaniho Aha s názvem Tenkrát, když otec koupil lampu, napsanému přesně sto let před Salmenniemiho narozením. Během své literární kariéry, již zahájil právě zmíněný text, vytvořil Aho mnoho tzv. „hoblin“, krátkých prozaických útvarů zakládajících finskou povídkářskou tradici. Příběh lampy přivezené z Petrohradu sledovaný očima malého chlapce a tematizující střet starého a nového zpracoval mladší autor s ekologickým nádechem. Ekologie a setkání nového a starého světa jsou tím pádem záležitostmi, které jsou u Hämeen-Anttily, Itäranty a Salmenniemiho, všech třech nějak odkazujících na finskou tradici, společné.
Úplně jinde než ve Finsku se pohybujeme v textu Johanny Sinisalo (* 1958), důvěrně českým čtenářům známé mj. díky dvěma románům (č. 2003 a 2015). Ta ve své dosavadní tvorbě také již několikrát využila inspirace nejstarší finskou tradicí. Tentokrát se ale její materiál zakládá na zálibě italského krále Viktora Emanuela v lovu a na jeho péči o region Grajských Alp a o tamní populaci kozorožců. Sinisalo je klíčovou představitelkou výrazného trendu finské literatury posledního desetiletí, tzv. {finského podivna, specifického žánrového konglomerátu spojujícího sci-fi, fantasy a horor i další žánry. Jeho rysy lze najít nejen v její povídce, ale i v textech Itäranty a Pasiho Ilmariho Jääskeläinena (* 1966), a snad i u Salmenniemiho. Jääskeläinenova povídka Morfeovy mince s tragickým vyústěním staví na dětské fantazii a vnímání záhad.
Se studentským projektem z roku 2019 má čítanka společné to, že několik povídek vychází z milieu severního Finska. V souvislosti s ním je třeba poukázat na koncept tzv. arktické deprese, v němž se mísí chmurnost, alkoholismus, sebevraždy, dlouhé zimní noci či sexuální deviace. Rosa Liksomová (* 1958) se zaměřuje na vystěhovalectví do Švédska a na jídlo. Povídka Juhy Hurmeho (* 1959) staví na absurdním příběhu návratu dvou propuštěných vězňů vlakem do severních krajin. Katja Kettu (* 1978) v textu Zahrajem si se zvířátkama? tematizuje otázku pedofilie a vliv zkušeností z dětství na sexuální chování v dospělosti. Autoři z čítanky – a to nejen ti spojení se severním Finskem – svou tematiku zpracovávají s ironií, černým humorem a nadhledem, a tak stereotypy o depresivním severu i zpochybňují.
Poznamenávám jen, že vedle ženských příjmení končících na samohlásku tak, jak se uvádějí v původní finštině (Sinisalo, Kettu, Itäranta), jsou v čítance ta, která končí na souhlásku, přechylována (Silfverbergová), což mi nepřijde čtenářsky úplně nejpřátelštější. Publikaci doplňuje vybraná bibliografie finské beletrie v českých překladech za období 1990–2018. Je-li zde jako kritérium skutečně definován „nejvýznamnější titul“ (tj. nikoliv kvalita překladu), pak se sám osobně s výběrem, který je vždy tak jako tak problematický, ztotožňuji na 99 %.
Samotný výběr povídek do čítanky zahrnutých je více než zdařilý, a tak čítanku jako celek rád hodnotím jako více než vydařenou a pro čtenáře přínosnou.