Zuzana Li
Koncepci tohoto čísla sestavila sinoložka a překladatelka Zuzana Li. V úvodním eseji se zabývá charakteristikou mladé generace tvůrců a zasazuje ji do potřebného kontextu (nejen) moderní Číny. Čtenářům se tak naskýtá možnost objevit fikční světy podivuhodné imaginace, jež vyrůstají ze základů tisícileté tradice čínské literatury.
Eileen Chang ve svých čtyřiadvaceti letech napsala: Sláva musí přijít co nejdříve, dostaví-li se se zpožděním, člověk si ji tak neužije… i proto si musím neustále připomínat: rychle, je nejvyšší čas, nejvyšší čas! Jedinec snad ještě počká, ale doba je uspěchaná, už teď se staré hroutí a přijde ještě větší zkáza. Jednou se naše kultura, to neviditelné i to okázalé, stane minulostí. To se psal rok 1944 a mladičkou, čerstvě zářící hvězdu šanghajské literární scény poháněla úzkost z rychle se měnícího světa kolem ní, z války, nepřehledného politického kvasu i předtuchy revolučních změn a nástupu komunistů k moci. Nemýlila se. Sama si slávy užila jen krátce, než odešla nejprve do Hongkongu a pak do USA, její druhý velký čas slávy přišel až krátce před její smrtí a hlavně po ní. Čas se od té doby v Číně skutečně nezastavil, i dnes uhání vpřed rychlostí splašeného koně, jak napsal spisovatel Jen Lien-kche o více než půl století později v doslovu k románu Rozpukov, místopis čínského zázraku. Jen za sedmdesát let existence ČLR vedené Komunistickou stranou Číny prošla země velmi intenzivními a prudkými proměnami: opakující se ideologické kampaně a eskalující třídní boj, který kulminoval za kulturní revoluce, poté budování národního hospodářství jako základ lidově demokratického zřízení, prodemokratické demonstrace ukončené příjezdem tanků na jaře roku 1989, další ekonomické reformy, snílky si prý země tehdy nemohla dovolit, to až o dekády později bude moci snít svůj čínský sen. Za necelých padesát let se ze zaostalé dílny světa postupně vypracovala na pozici druhé nejsilnější ekonomiky na Zemi. Některé části Číny dnes z evropského pohledu připomínají krajinu budoucnosti – rychlodráhy na betonových pilířích s vlaky, které vás během pár hodin přepraví tisíce kilometrů daleko, hustá síť nových dálnic, supermoderní sídliště, města prosvícená barevnými laserovými projekcemi, na všechno jsou aplikace, i parkovné v podzemních garážích se platí mobilem, a rozzářené ulice žijí příslibem ještě lepších zítřků. Mladí studují na prestižních západních univerzitách, zámožné čínské maminky jezdí rodit děti do USA a většina Číňanů je dnes hrdá na úspěchy své vlasti. Země vstoupila do nové éry čínského snu.
Zůstaňme však ještě na chvíli v minulosti, konečně v čase a mezi různými světy se budeme v tomto čísle přenášet poměrně často. Moderní čínské povídky, která zažívala první velký rozkvět především ve dvacátých a třicátých letech 20. století, bylo v českém jazyce knižně vydáno několik reprezentativních výborů. Povídkové sbírky v edici Xin: Touha, opatrnost kosmopolitní Eileen Chang, revidované překlady povídek a básní v próze otce moderní literatury Lu Süna Bláznův deník, Dětská nevěsta levicové volnomyšlenkářky Siao Chung nebo Šen Cchung-wenovy vesnické drobnokresby ze západního Chu-nanu Poslední vítání jara doplnila letos vydaná útlá antologie Tanec mezi hroby, v níž mimochodem najdeme také jednu povídku s výrazně fantaskním motivem cestování mezi časy. Všechny výše zmíněné překlady a k nim připojené texty uvádějí zájemce do problematiky moderní čínské povídky poměrně obšírně a z různých pohledů popisují formální, tematické i jazykové vlivy západní literatury na čínskou moderní tvorbu první poloviny dvacátého století, cíle i prostředky různých typů autorů a autorek daného období, jejich zdroje a inspirace. Reprezentativní výběr povídek v českém jazyce najdeme i z druhého období výrazného čínského povídkového boomu: téměř všem slavným avantgardistům, jak se říká formálním experimentátorům období ideového uvolnění po kulturní revoluci, jako byli Su Tchung (Manželky a konkubíny), Jü Chua, Cchan Süe (Tanec temné duše), Mo Jen nebo Ke Fej (Zbloudilá loď a jiné povídky) u nás vyšly povídky v českém překladu, knižně i časopisecky, opět většinou doplněné o studii některého z českých sinologů. Obecně lze shrnout, že spisovatelé prvního období pocházeli spíše z venkova nebo maloměsta, vystudovali ve městě nebo v cizině, ve velkoměstech žili a na venkov se ve své tvorbě vracejí, někdy nostalgicky, jindy silně kriticky, venkov pro ně však představuje důvěrně známou krajinu nevinnosti a dětství. Mladí spisovatelé druhého období už vyrůstali ve městech a na venkov byli posláni v rámci kampaně, v níž se měla revoluční mládež učit od rolnictva. V osmdesátých letech nachází mladí intelektuálové na venkově jiný prostor, v němž se projevuje iracionalita a často brutalita člověka, v onom záhadném „mezi nebem a zemí“ většinou tápou, jako by přiznávali, že moderní racionalita má, co se týče pochopení světa kolem nás, své meze. Opakovaně se vyskytuje postava mladého člověka, který vyjde s konkrétním cílem ven ze svého světa a oproti očekávání se stává svědkem nebo obětí nesmyslného násilí, fyzického utrpení nebo bloudí. Důvody nebývají objasněny, přes veškeré filosofování a teoretické vzdělání si to, co zažili, neumí protagonisté vysvětlit, prostě to jen skončí nebo zmizí jako zlý sen. Zajímavé je sledovat proměny vztahu mezi fikcí a realitou, jak je chápou spisovatelé různých období. Převládající realistické a naturalistické zobrazování skutečnosti blízké především levicovým spisovatelům před druhou světovou válkou, kteří stojí nohama pevně na zemi a vzpouzí se tradičním pořádkům spojeným často se slepou vírou v moc nadpřirozených sil, o dekády později na čas vystřídaly formální experimenty s proudem vědomí a rozostření hranice mezi časoprostory. Tajemno spojené s venkovem si nachází cestu zpět do povídky, ovšem většinou v rovině psychologické jako něco vytěsněného, potlačovaného, jako něco v podvědomí či nevědomí. Pokud na počátku dvacátého století cestuje vypravěč z města na venkov běžným dopravním prostředkem a pro přechod do jiného časoprostoru potřebuje potemnělou atmosféru gotického hradu a lebku se záhadnou legendou, v osmdesátých letech tápe v mlhách a ocitá se v podivných časoprostorech, aniž tuší, jak se to stalo, pak ve století jednadvacátém je cestování mezi různými časoprostory věcí zcela běžnou, rozhodně to není žádná záhada, vypravěč k tomu nic speciálního nepotřebuje a už vůbec není třeba nic vysvětlovat. Hrdina se mezi časoprostory pohybuje přirozeně a samozřejmě. Realita a fikce se výrazně překrývají, nestojí v opozici, naopak fikce je naší realitou a realita je fikcí, opakovaně se setkáváme s postavou, která se v průběhu děje dozvídá nebo si uvědomuje, že je pouhým výmyslem nebo snem někoho jiného. Hranice dané dříve střízlivou racionalitou modernity se stírají v různých rovinách, nejen té fantaskní. Jako by se opět v plné síle vracel starý dobrý mistr Čuang a s ním samozřejmost, že není jisté, zdali Čuang sní o tom, že je motýl, nebo motýl o tom, že je Čuang.
Nejmladší autorka našeho výběru začala, stejně jako Eileen, publikovat povídky ve svých dvaceti letech a okamžitě zaujala literární kritiku, dokonce i tu konzervativní. Těžko však říct, jestli se z dnes pětatřicetileté spisovatelky jednou stane stálice, jakou je Eileen Chang. Její předposlední sbírka nese název Nemůžeš to stihnout včas (2017) a název té poslední je hříčkou na slavný topos ženské krásy omamující tak, že kvůli ní padají města a hroutí se vlády. „Krása hradby bořící“ má své kořeny v legendě o vnadné konkubíně s nefritovou pletí Jang Jü-chuan, jejíž krása způsobila pád ve své době snad nejbohatšího města světa Čchang-anu, hlavního města Velkých Tchangů a dnešního Si-anu. Tento starý a vlivný topos původem z Po Ťü-iho narativní básně Píseň nekonečného smutku, jejíž děj byl od tchangských dob mnohokrát zpracován, si vypůjčila také Eileen Chang pro jednu ze svých nejslavnějších moderních povídek a přepsala jej na „lásku hradby bořící“ neboli Lásku v padlém městě. Hlavní hrdinka se v moderní variaci na tragickou romanci postaví vůli své velké rodiny i tradičním mravům, rozvede se s despotickým manželem a sama si navzdory všem a všemu najde nového muže dle vlastního uvážení. Za notného přispění „štěstí“ a okolností válečného ohrožení její soukromé dobrodružství neskončí tragickou smrtí krásky ani její veřejnou hanou, byť k tomu děj spěje, hrdinčin happy end je pouze vykoupen ztrátou „romance“, velká láska končí, začíná každodenní život. Spisovatelka Sia Ťia (* 1984), sama půvabná mladá žena z města Si-anu, pokračuje v postmoderní variaci na toto téma v povídce nazvané tentokrát Úsměv hradby bořící. V jejím podání jde také o milostné vzplanutí, v povídce však vystupuje více vtělení dvojice milenců žijící v různých časech a ropucha, která sedí na prameni a v jejímž snu se všichni ocitli. Celé město se svou několikatisíciletou historií pak za kvákání ropuchy a úsměvu hrdinky mizí v propadlišti dějin. Ze stejnojmenné sbírky povídek z roku 2018 je v tomto čísle zařazena povídka Ťik tak (2015), v níž se sní i nesní a jejíž rytmus určuje tikot hodin.
Všechny povídky v tomto čísle vznikly ve století jednadvacátém. Přestože výše zmíněná starší spisovatelská generace, která začala tvořit v letech osmdesátých, je stále činná a vydává nové knihy, představujeme zde autory mladší generace, narozené v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nezažili ani hladomor, ani kulturní revoluci, narodili se do doby Teng Siao-pchinga, dostalo se jim plného institucionálního vzdělání, jako děti mohli ještě zaznamenat počátky příchodu divokého drobného podnikání a různé projevy řízené resuscitace národního hospodářství v devadesátých letech, jejich dospívání a mládí bylo poznamenáno počítači a rozšiřováním internetu, stejně jako obrovským tlakem na píli a výkon ve škole a v práci, jak ostatně zaznívá opakovaně v jejich tvorbě. Obzvlášť pak v povídkách těch mladších najdeme běžně prvky fantasy, sci-fi, motivy z videoher nebo z populárních literárních žánrů, občas se v jejich textech vyskytují pohádkové motivy jako mávnutí kouzelného proutku, jen místo proutku stačí mávnout rukou, případně si něco intenzivně přát. Ohledně narativních světů, v nichž se přirozeně pohybují, se k venkovu a městu přidává další, velmi výrazný virtuální či mentální rozměr, paměť a vzpomínky na minulost i představovaný svět budoucnosti. Všechny tyto světy si jsou rovny. Spisovatel Čchen Čchiou-fan (* 1981), další z mladých literárních hvězd sci-fi, popisuje v jednom svém publicistickém článku zážitky a postřehy z festivalu Burning Man v nevadské poušti a mimo jiné píše o nadšení Číňanů z technologického pokroku: Ve většině čínských měst se hotovost používá jen výjimečně, v každodenním životě je nejběžnější platba aplikací na mobilu, dokonce i hlídači na parkovišti a pouliční prodavači mají QR kód k naskenování pro snadnou platbu. Pojmy jako umělá inteligence, virtuální realita, blockchain a úprava genetické informace jsou dnes díky neustálé přítomnosti v médiích hluboce zakořeněny ve veřejném vědomí. Číňané milují technologie, věří jim a spoléhají na ně. Zatímco si plnými doušky (někdy přemrštěně) užívají výhod, které technologie přinášejí, vědomě či podvědomě zapomínají na jejich možné negativní dopady jako zasahování do soukromí nebo nevěrohodnost zavádějících, neověřených informací. Zákonodárství výrazně pokulhává za technologickým rozvojem a soukromé společnosti si v honbě za ziskem s etikou užití technologií velké starosti nedělají. Stát se sice začal snažit regulovat některé oblasti jako hraní her online, což velké hráče na trhu stálo v poslední době miliardy jüanů ročně, přesto se stále chovají jako zlatokopové ve virtuálním Novém světě, jako smečka vlků na mongolských pláních, která se v boji o přežití znovu pouští za novou kořistí a dobývá nová území. Některé zdánlivě futuristické motivy v jeho povídce Liťiangské rybičky, jako například laserová představení nebo holografické projekce, jsou dnes skutečně běžnou turistickou atrakcí nebo součástí programu při návštěvě čínského historického muzea. Není proto divu, že se žánr sci-fi v očích literárních kritiků dostává z periferie do popředí zájmu, někteří jej dokonce označují za nový mainstream. Najdou se tací, jako třeba spisovatel starší generace Ning Kchen, kdo říkají, že čínská realita je tak šílená, že potřebuje úplně nový literární žánr, přesahující všechnu fantasy a imaginativní či spekulativní fikci, žánr „ultra iluzorní fikce“.
Se zvýšenou pozorností literárních vědců vůči fantastice obecněji se pochopitelně objevily snahy o akademicky autoritativní odhalení „kořenů“, někteří ve svém pátrání došli až do starověké minulosti ke kanonické Knize hor a moří, jiní nacházejí zárodky v tradičních fantaskních žánrech, ve vyprávěních o podivuhodných jevech, nebo dokonce v buddhistickém Putování na západ. Ponecháme-li stranou tyto krajně spekulativní argumentace, silný zájem intelektuálů o vědecký pokrok v moderním slova smyslu vidíme zcela zřetelně přinejmenším v devatenáctém století, kdy čínská elita bolestně vnímala hlubokou stagnaci své společnosti, bytostně se strachovala o zánik vlasti a ve vědě spatřovala velkou naději. Věda pronikala i do pozdních čchingských románů, z nichž některé vykazovaly zřejmé prvky fantastiky nebo sci-fi, například v Novém příběhu kamene (1905), jednom z nejznámějších pokračování Snu v červeném domě, se hlavní hrdina Ťia Pao-jü ocitne po sto padesáti letech hibernace v moderní Šanghaji, je překvapen moderními stroji a rychlými vlaky a oproti původnímu románu, kde se konfuciánské výchově vzpíral a kariéře ve veřejné správě se úspěšně vyhýbal, tady naopak uvěří v budoucnost čínské civilizace, která bude vědecká a pokroková. První romány, které otec moderní čínské literatury Lu Sün přeložil do čínštiny, byly dvě knihy Julese Vernea. Jiný významný moderní spisovatel Lao Še napsal román, v němž protagonista doletí na planetu koček a havaruje na ní. Víru ve vědecký pokrok, který postaví Čínu na nohy, měli moderní spisovatelé společnou; časoprostor jiný než reálný – spojený s vědeckým pokrokem a technologickými inovacemi – najdeme v čínské literatuře dvacátého století občas i u takzvaných moderních klasiků.
V jednadvacátém století však poprvé slaví čínské sci-fi úspěch i v zahraničí, hlavním tahounem slávy je Liou Cch‘-sinova trilogie Problém tří těles, jejíž čtenost i u nás v českém jazyce zřejmě překonává čtenost románů obou Nobelistů čínského původu, Kao Sing-ťiena i Mo Jena, i laureáta Ceny Franze Kafky Jen Lien-kcheho.
Naděje vkládané do vědeckého pokroku však po sto letech vystřídala u těch kvalitnějších autorů sci-fi spíše skepse, jak je tomu například u Čchen Čchiou-fana. Sia Ťia, Čchen Čchiou-fan a mnozí další autoři spekulativní fikce pravidelně publikují v měsíčníku Kche-chuan š’-ťie (Světy sci-fi), který dnes vychází v nákladu 400 000 výtisků a na svých webových stránkách hrdě uvádí, že je tiskovinou s největším nákladem na světě.
U Feng Tchanga (* 1971) čteme vyloženě dystopickou vizi. Stejně jako Čchen Čchiou-fan však svou pozornost rozšiřuje na celou Zemi, není uzavřen v čínském světě, ale vnímá Čínu jako jeden z prostorů v globálním měřítku; velké nadnárodní korporace si rozdělují moc ve světě s přihlížením či tichou podporou vlády. Jak ostatně Čchen Čchiou-fan píše v závěrečné části své povídky, při pohledu z výšky je svět jako šachovnice poskládaná z nestejnoměrných čtverců a obdélníků, v každém z políček proudí čas rychle nebo pomalu. Lidské hemžení ovládá neviditelná ruka, rozděluje mravence na hromádky a dosazuje je do políček. V jedněch letí čas rychle jako o závod – pro chudé, dělníky, třetí svět; v jiných plyne čas líně – ten je pro bohaté, šéfy, rozvinuté země; v dalších se čas téměř zastavil – pro vůdce, idoly, bohy… Feng Tchang jde pak ještě dál a ve své vizi budoucnosti ruší národní vlády úplně: jednou si budeme ve své závislosti na umělé inteligenci konečně všichni rovni.
Strach z „těch nahoře“ ve smyslu stranické represivní moci nebo jejich pouhá přítomnost se objevují v povídkách mladé generace zřídka a spíše náznakově, jak je tomu v povídce Donebevolající mladičkého autora, který je mimochodem přímým žákem Jen Lien-kcheho a jedním z mála, který pochází z venkova a kterého můžeme zařadit mezi realistické autory s vlohami pro lyrický detail. Jinak jsou v textech tohoto čísla zastoupeni autoři vesměs odchovaní prosperujícími velkoměsty. Feng Tchang pochází z Pekingu a má pověst enfant terrible současné literární scény, přitom plně využívá možností, které mu doba a prostředí skýtají, k dosažení úspěchu. A jeho generace za úspěchem jde, ti úspěšnější velmi rychle přebírají manýry celebrit, slovo marketing jim není cizí, skandály a kontroverze nejrůznějšího druhu jsou účelným prostředkem získání potřebné pozornosti, image je třeba volit rozvážně, ale odvážně. Co bylo včera, není dnes, kdo ví, co přinese zítřek. Je na každém, jakou strategii zvolí, jaké hry je schopen rozehrát a uhrát; čínské prostředí je i v literatuře velmi konkurenční. Zároveň stále platí, že pokud autor píše dostatečně dobře a projeví nápad a talent, dokáže své texty prosadit k publikaci, může být přijat do Svazu spisovatelů a pobírat za svou spisovatelskou činnost plat, který není valný, ale lepší než nic. Tak to udělal další z mladičkých autorů v našem výboru původem z jihočínské provincie Chu-nanu, který píše pod pseudonymem Čeng Siao-lü. Ve zde vybrané povídce se dokonce objeví zlověstní muži v černém, kteří pátrají po jistém poutníku, jenž chodí po kraji a zpovídá lidi. Čeng Siao-lüovy postavy rozhodně nepatří k úspěšným lidem, naopak žijí v zapomenutí, jako by jim ujel vlak. Čeng Siao-lü (* 1986) k sobě přitáhl pozornost svou literární vyzrálostí již v mladém věku a také vhledem do drsných podmínek existence na okraji nebo ve spodních vrstvách společnosti. Spisovatelka Cchan Süe dokonce přirovnala jeho břitký literární styl k Lu Sünovi.
K téže generaci jako již zmíněný Feng Tchang patří i v evropské literatuře neobyčejně sečtělý spisovatel Li Chao (* 1970) z provincie Chu-pej, který také nepochází z privilegovaného prostředí bohatého velkoměsta. Na rozdíl od mladších kolegů je jeho psaní velmi racionální, až filosoficky odosobnělé, jako by svými postavami pohyboval po šachovnici, v teoretickém terénu matematické čistoty, v čemž se nejvíce podobá zmiňovaným „avantgardistům“ předchozí generace. Temná stránka existence na nás dýchá odněkud z prostoru „za“, jak je tomu například v povídce Manželka, která zmizela za zrcadlem, jež dala název i sbírce, z níž jsme vybrali pro autora ne zcela typickou povídku Do vsi nám spadl bůh. Li Chaovy postavy se většinou pevně drží rozumu, což je v dnešní době i v literatuře velká vzácnost, ale něco jim v jejich chladné modernitě chybí, a právě to chybějící něco v jeho povídkách nabourává poklidné vody života jeho postav. A když už se stane něco rozumu se vymykajícího, jako například že do pole za vsí spadne bůh, děje se tak ve vyprávění vesnického prášila, který má čas od času potřebu zdůraznit, že on si nic z toho nevymyslel, že všechno, co vypráví, je pravda pravdoucí.
Ženskou tematiku zastupuje jediná povídka na pomezí žánrů s názvem Call girl spisovatelky Tchang Fej (* 1983), v níž autorka obdivuhodně trefně a citlivě zpracovává předsudky okolí i nelehké období proměny těla z dívčího v ženské. Zájemce o ženské téma odkazuji dále na tematický blok s názvem Čínské krásky revue Souvislosti, která otiskla překlady povídek spisovatelek Šeng Kche-i, Wej Wej, Liang Chung a Ťiang Fang-čou, patřících do zde představované generace, případně na román Holky ze severu (č. 2018). Jedná se o tematiku i v Číně velmi oblíbenou. Téma kupování si žen a prostituce zaznívá i v posledním Liou Čen-jünově románu Kdopak se baví (č. 2019); jeden z posledních románů matadora současné literární scény Ťia Pching-wa pojednává o fenoménu unášení nevěst a sexuálním násilí (Broken wings); nejnovější román spisovatelky Šeng Kche-i nese název Lůno, nebo – chcete-li – přímo Děloha a pojednává o řízené produkci nových lidí.
Výběr autorů, témat i povídek v tomto čísle je kromě osobního zájmu i omezení autorky koncepce dán především snahou představit zajímavé fenomény, o nichž se poslední dobou často mluví, tedy především překračování hranic žánrů a smazávání dělících linií mezi takzvanou vysokou, krásnou literaturou a tou populární, žánrovou. Proto jsou tu zařazeni mladí tvůrci, kteří jdou cestou tradiční, vedle těch jdoucích cestou popularity. Výběr byl veden také snahou postihnout značné rozpětí podob fikčních světů, o nichž současný mladý čínský tvůrce vypráví: uzavřená komunita zapadlé vísky odříznuté od okolního světa – metafora silná a spisovateli různých generací mnohokrát zpracovaná; současné město, v němž se člověk stal ze všeho nejvíce šroubem v soukolí výroby lepších zítřků; virtuální světy, v nichž žijeme možná více nebo raději než v každodenní realitě. A v neposlední řadě se v některých povídkách odráží i téma vyprávění a jeho významu v lidském životě. Vzhledem k rozsahu nemohly být bohužel vybrány delší povídky, z téhož důvodu nebyli zařazeni další zajímaví spisovatelé stejné generace, jako například autor společensky angažovaných thrillerů I-čou (* 1972) nebo dynamický pozorovatel městského života v novém tisíciletí Sü Ce-čchen (* 1978), z ženských autorek se mimo již zmíněná jména zajímavě jeví také absolventka singapurské univerzity Čang Jüe-žan (* 1982). Pokud si starší generace spisovatelů nese jisté břímě „posedlosti Čínou“, svět mladé generace na hranicích Číny rozhodně nekončí, jejich rozhled i ambice jsou veskrze globální, byť „svět“ ke svému úspěchu ani snění v podstatě nepotřebují.