Výbor z katalánsky psané poezie
Miquel Desclot, Ramon Pinyol, Pere Gimferrer
Z katalánštiny přeložil Michal Brabec
Píseň o nakresleném domku
Miquel Desclot
Stvoř mi hořlavé zákoutí
někde v blízkosti krbu
uvnitř malého domku
se zahradou své paměti.
Do toho koutku pověs mi
malbu od Paula Kleeho
a nech ji, ať se houpe
za tónů Schönbergových not.
Na lavici mi můžeš dát
zářivě žlutý citron
a nedopitou láhev
se zbytkem ginu z Menorky.
Básně Josepa Carnera
či Salvatovu sbírku
a také okenici,
jíž život zvenčí prosvítá.
A můžeš mi tam umístit
i zvonka zeleného,
když nezhyne v tvých očích,
a květník s karafiáty.
Zasaď ten domek v slunný svah,
doprostřed svého lesa,
kde bude dobře chráněn
vzpomínkami a tužbami,
pak už jen jedno budu chtít,
za libých zvuků stromů
moci v listoví tušit
tvůj hebký, nadýchaný stín.
Loubím vědních oborů
Ramon Pinyol
Drsné pravdy, neslyšný ruch a vzruch.
Z nápisů popel zbyl, odpadlíci.
Kde žnou obilí, nemá kdo říci,
ani zdali srp opisuje kruh.
O mládí klopýtá plynoucí čas.
Nicota, ticho, klid. Pochybností
a všech nejistot se prostor zprostí.
Údy v lavici ochabují snáz.
Těká, nemůže zakotvit můj zrak:
hrdost, neklid, povyk, rozrušení.
Míří na jih. Ukrýt se kam není.
Nic zadarmo. Prsty ční do oblak.
Když oheň tichých pušek spaluje.
Kouřím znaven. Mám nějaké přání?
Jako chudák vězeň, odkašlání.
Houf překřikuje davy, tiší je.
Prý nejsem tu sám. Jsem vyvrhel snad?
Z rožňů stéká tuk. Vznešenost, vážnost.
Zajíc všem kočkám učiní zadost.
Jakýkoli verš ihned ořezat.
Skaliska při pohledu do dlaždic
neční, ani v mozaice jich není.
Jaký to svět? Ani šťastné vření
v lidské mysli, zkrátka beztvaré nic.
Jsme tu všichni. Zvolna v tom absurdním
exilu: srostlí s bláznivou minulostí,
jejíž brod nás mělkem nepohostí.
Vánkem ovíván kráčím podloubím.
Sonet
Pere Gimferrer
Když na podzim žár hvězd ještě nespaloval modré temno,
rozsvěcela se němá obloha raněným stračím tlukotem.
Tmavé stromy – vlajky poledního světla – slité vjedno,
víčko oka žhnoucího jak nestoudná černá růže za plotem.
Osud čítával jsem z letokruhů a z kol na hladině.
Byl vepsán do žlutého nebe, v nadýchaných bludných oblacích.
Čí hlas mě unášel? Do vznešených dálav, po krajině,
do nepřátelských spásaných luk, kde padlá zem se v prach obrací.
Lesy, oslnil mě náhlý záblesk kůže, když meč těla
královsky obnažené bohyně v chrámu z šelestu listoví
posedne polední zář, jen uhlík – vše jiné se bělá –
je klidným, nesmrtelným masem: nahé tělo, suché větvoví.
Uchvacující moc mou holou schránku sežehla zcela.
Teprve popel a kouř poslední smysl mého křiku vyjeví?