Vojtěch Šarše
Diop, David. V noci je každá krev černá.
Z francouzského originálu Frêre d’âme (2018) přeložil Tomáš Havel.
1. vydání. Praha: Argo, 2022. 155 stran.
David Diop (* 1966), francouzský spisovatel senegalského původu, svým druhým románem Frère d’âme upoutal pozornost v mnoha zemích. Ve Francii byl román oceněn významnou Prix Goncourt des lycéens, ve Velké Británii zase jeho anglický překlad získal snad ještě známější Mezinárodní Bookerovu cenu. Věnuje se v něm opomíjenému tématu senegalských střelců, verbovaných dobrovolně či násilím francouzskou armádou v koloniích subsaharské Afriky. Jedná se o velice choulostivou kapitolu dějin Francouzské koloniální říše. Každé takovéto svědectví – reálné nebo fiktivní, knižní či filmové – je důležitým zdrojem informací vedoucím ke znovuobjevování této opomíjené historie. Jen pro ilustraci, až v roce 2014 francouzský prezident François Hollande zpřístupnil senegalským historikům archivy týkající se koloniální armády. V případě Diopa se jedná o zprostředkování konkrétních příběhů poskládaných v jeden jediný. Autor v rozhovorech mnohokrát zdůraznil, že se inspiroval četbou původních dopisů senegalských střelců adresovaných jejich rodinám a přátelům, které objevil v národním dakarském archivu.
Senegalští střelci, kterým se přezdívalo potrava pro děla, byli pro veřejnost neviditelnou složkou francouzské armády: sloužili jako živé terče pro odhalení nepřátelských vojáků či kryli u prohraných bitev ústup francouzské armády. Dodnes není zřejmé, kolik těchto vojáků padlo během první a druhé světové války při obraně tzv. matičky země, tedy uzurpující koloniální mocnosti. V knize V noci je každá krev černá je téma ztrát samozřejmě přítomno, je ale zastíněno popisem psychické újmy. V popředí celého příběhu je pošramocená mysl Senegalce Alfy Ndiaye, jenž však paradoxně popisuje své procitnutí. Válka a smrt mu otevřely mysl a obratem ji zatemnily touhou po pomstě. Vyprávění představuje obraz jeho prvních myšlenek, jeho prvních činů jako muže osvobozeného od pout uvalených tradicí, rodinou, armádní hierarchií a rasistickými předsudky. Ndiaye je osvobozen za soumraku, když umírá jeho blízký přítel, Mademba Diop. Zakouší tedy krutou svobodu šílenství vzešlou ze záhuby, a hlavně z poznání, že „lidské zákony a hlasy“, kvůli kterým nedokázal dát svému příteli „ránu z milosti“, ve válce ztrácí svou platnost. Vize Madembova nelidského utrpení provází celé vyprávění. Toto napětí mezi mrtvým a živým se propisuje i do samotného názvu. Francouzský název Frère d’âme se podobá ustálenému francouzskému slovnímu spojení âme sœur, což znamená spřízněná duše, ale zároveň v tomto případě odkazuje k bratrství mezi Alfou a Madembou (na úrovni duševní, ne rodinné). Překladatel Tomáš Havel však použil citát z románu, kde tato věta odkazuje k pomstě Alfy, kterou uskutečňuje vždy v noci, a zároveň přesahuje do ideje rovnosti všech lidí před smrtí. Ke stejnému překladu se o rok dříve uchýlila i anglická překladatelka Anna Moschovakis. K tomuto kroku vedla překladatele pravděpodobně nepřevoditelnost francouzské hříčky. Doslova název znamená „duševní bratr“ nebo eventuálně „bratr duše“, což je v češtině vágní a těžko dešifrovatelné.
Nový stav mysli však skrývá před světem a sdílí ho pouze v interních monolozích se svým blízkým přítelem – zabitým ve válce, vyvrhnutým jako zvíře – Diopem. Román je psán ich-formou a hlavní postava, respektive vypravěč, mluví přímo k sobě či ke čtenáři. V jistých pasážích, obzvlášť když mluví o svém mrtvém příteli, se vyprávění podobá zpovědi. Alfa také popisuje jednoduchým, někdy až naivním způsobem hledání toho, kdo zabil Diopa. Jeho lidskost se projevuje právě v dětské upřímnosti a jasnosti obrazů reflektujících jeho nově získanou svobodu a zároveň sestup do nekonečné spirály pomsty. Přirozené chování vojáka snažícího se přežít je pohřbeno s Madembou. Ona jednoduchost je založena především na častém, avšak funkčním opakování slovních spojení (např. „boženamouduši“, „můj víc než bratr“ atd.). Tato opakování mají velice pravděpodobně čtenáři navodit atmosféru jazyka afrického původu, podle geografického původu hlavní postavy se pravděpodobně jedná o wolofštinu. Tuto teorii podporuje výskyt jednoho wolofského slova, jež se v příběhu opakuje: dëmm (zlo, monstrum či čaroděj požírající lidskou duši). Devátá kapitola potvrzuje implicitní přítomnost tohoto jazyka. Objevuje se v ní překladatel do jazyka wolof, Ibrahima Seck. Nadto Alfa několikrát v románu zdůrazňuje, že na rozdíl od Mademby francouzsky neumí.
Dalším důležitým aspektem je fakt, že překladatel použil v překladu – zcela správně – hanlivé slovo „negr“. Dokázal tak přiblížit válečnou koloniální propagandu českému čtenáři, aniž by tento krutý zážitek zaobalil do politicky korektního jazyka. Kniha totiž mimo jiné kritizuje obraz, který zcela vědomě vytvořili Francouzi o subsaharském vojákovi, krutém, kanibalském „negrovi“, který pozře nejenom tělo, ale i duši nepřítele. Praví divoši z náruče brutální Afriky se valí ze zákopů a ženou se vstříc nepříteli, jenž věří jejich divošství. Kniha odhaluje rasistický diskurs a v armádě užívaný jazyk, např. Alfa nazývá senegalské střelce čokoládami a Francouze bledulemi. Čtenář snadno pochopí, jak komplexně byla mysl Alfy právě koloniální politikou pošramocena, neboť automaticky přebírá rasistický pohled na sebe a své druhy a bere jej jako jediné skutečné pojmenování reality. Tato zdrcující skutečnost je i naprosto patrná z českého překladu. Alfa tak ztvárňuje nevědomou touhu kolonizovaného splynout s davem kolonizátorů.
Nakonec se překladatel přidržel nepřehlednosti časové osnovy, která je v románu překotná, což dává vyprávění velice osobitý ráz. Postava vypravěče skáče z příběhu do příběhu, ze vzpomínky do vzpomínky, z dětství ke svému současnému já. A i český překlad si udržel chaotický spád vyprávění a čtivost. Dopomohlo k tomu i to, že se vyprávění odehrává v přítomném čase, který navozuje atmosféru živých zkušeností a zážitků. Román je však zároveň protkán třemi metaforami, a to zákopu jako „velkého ženského přirození“, fámy jakožto „nahé ženy“, jež běží od vojáka k vojákovi, kteří z ní postupně strhávají oblečení, a hlavní postavy jakožto „více než bratra smrti“. Tyto metafory čtenáře vždy stabilizují v narativní lince. První metafora se objevuje vždy, když vypravěč mluví o zážitcích ze zákopů, a to ráno, kdy se s hvizdem velitele vojáci vyrojí proti nepříteli, a pak v noci, kdy se Alfa vrací z lovu na vraha Mademby zpět do svého tábora. Každý den je tedy znovuzrozen a zároveň pohřben. Druhá metafora je použita ve chvílích, kdy se Alfa v očích svých spolubojovníků, jak Francouzů, tak Subsahařanů stává jakýmsi ztělesněním smrti. Není možné ho zabít, Alfa smrt totiž přivádí do obou táborů. A poslední metafora čtenáři odhaluje momenty, kdy Alfa sám se sebou diskutuje a probírá svůj duševní stav. Díky své osvobozené mysli bojuje proti obrazu, který na něj naroubovali jeho nejbližší.
Román českého čtenáře uchvátí a představí mu děsivě autentický zážitek Subsahařana z války. Tomáš Havel, zkušený překladatel, je bez pochyby znalý kontextu, ve kterém se tato jedinečná kniha či spíše inspirace pro její napsání zrodila. Jeho perem prošli subsaharští autoři jako např. Konžani Alain Mabanckou či In Koli Jean Bofane, ale také taková frankofonní legenda jako Maryse Condé z Guadeloupu. A nyní se jeho portfolio rozšířilo o jeden z nejvýznamnějších současných frankofonních románů.