Kateřina Bártková
Adichie, Chimamanda Ngozi. Zápisky o smutku.
Z anglického originálu Notes on Grief (2021) přeložil Petr Štádler.
1. vydání. Brno: Host, 2022. 85 stran.
Nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie debutovala v roce 2003 románem Purpurový ibišek (č. 2020) a během uplynulé dekády se stala jednou z nejvýraznějších žen anglofonní literatury. Za román Půl žlutého slunce (2006, č. 2008) získala Orange Prize, Amerikána (2013, č. 2017) byla oceněna National Book Critics Circle Award a deník The New York Times ji zařadil do top deseti titulů roku 2013. O dva roky se Adichie objevila v časopise TIME na seznamu sta nejvlivnějších lidí světa. Její nejnovější kniha letos vyšla v českém překladu Petra Štádlera pod názvem Zápisky o smutku.
Téma Zápisků se od předchozích románů i esejů výrazně liší a mohlo by předznamenávat nový směr v autorčině tvorbě. Zatímco dříve se její texty týkaly emigrace, rasismu, ale i nigerijské historie, ve svém posledním díle se snaží najít jazyk, který by byl schopen pojmout rozměr bolesti spojené se smrtí blízkého člověka. Autorčin otec James Nwoye Adichie zemřel na selhání jater v létě 2020. V prvním roce světové pandemie, v době zavřených státních hranic, rozestupů a striktních omezení sociálního kontaktu. Zprávy o vzrůstajícím počtu obětí nákazy, nemožnost plánování nebo zúčastnění se pohřbů, izolace, setkávání se v digitálním prostoru až po samotný strach z možné nákazy všechny tyhle události nevyřčeně prosvítají na pozadí třiceti kapitol věnovaných smutku.
Zjistíte, jaký je to nevlídný stav, plný zloby. Zjistíte, jak muůže kondolování znít falešně. Zjistíte, jak velkou roli hraje jazyk, jak hledáte a nenacházíte slova. (12) Hledání slov, která nesypou sůl do ran, nehýří ušlechtilými eufemismy nebo se naprosto nemíjí s realitou, funguje jako metarovina textu. Autorka jednak reflektuje vyjádření soustrasti, která si musela vyslechnout od lidí kolem sebe, jednak zkušenost toho, jak neadekvátně působí deskriptivní jazyk, jenž nedokáže vyjádřit hloubku zármutku. Její krátká literární cesta působí chronologicky, ačkoli čas se zdá být relativním. Adichie zjišťuje, že jediná snesitelná forma přijetí reality vede skrze vzpomínky, z nichž se ale neustále vynořuje úzkost z nové přítomnosti a toho, že pro zbytek světa jde život dál. Ostatně i vzpomínky se proměňují, detaily, které donedávna nevnímala, najednou získávají zvláštní váhu, a ani obraz otce nezůstává stejný.
Jazyk Zápisků je jednoduchý, střídmý. Jak lze psát o smrti, kterou kultura západního světa komentuje mlčením, poté, co se zármutek ze ztráty milované osoby komentujeme jen prázdnými slovy útěchy? Adichie ukazuje, že v současném světě není prostor pro truchlení a smrt se stala tabu, o kterém se mluví jen v metaforách a eufemismech.
Právě artikulace témat mimo kulturní mainstream je pro tvorbu Chimamandy Ngozi Adichie charakteristické. Na TED konferenci v roce 2012 se ve svém příspěvku We Should All Be Feminist (Všichni bychom měli být feminist(k)y) zmiňuje, s jakými reakcemi se setkala, když přišla řeč na feminismus. Vzpomíná například na novináře, který ji v dobré víře varoval, aby se neoznačovala za feministku, protože feministky jsou nešťastné ženy neschopné najít manžela. Mluví ale i o nigerijské akademičce, která feminismus v jejím díle označila za vliv západní literatury nevhodné pro africké publikum.
We Should All Be Feminist vyšel o dva roky později pod stejným názvem i knižně (č. Feminismus je pro každého, 2018). Tomuto velkému úspěchu předcházela ještě úspěšnější TED konference, na které Adichie vystoupila s tématem The Danger of a Single Story (Nebezpečí jediného příběhu). Přednáška dnes s více jak třiceti jedna miliony zhlédnutí patří k nejsledovanějším TED-talkům vůbec. Hovoří se v ní hlavně o (ne)reprezentaci kulturní rozdílnosti v literárních i mediálních narativech, Adichie mimo jiné tematizovala ale i to, jak bývá Afrika zobrazována na Západě.
Právě v kontextu těchto dvou styčných bodů, kterými autorka v podstatě rámuje své literární působení, je třeba číst i Zápisky. Nejvýraznější stránkou textu je právě vyrovnávání se se smrtí, ale v textu se objevuje rovněž odlišnost a podobnost kultur, na jejichž pomezí nigerijská spisovatelka žijící v USA stojí.
Na cestě vzpomínkami a truchlením naráží autorka ještě na jeden důležitý aspekt svého vyprávění: jak smrt otce poznamenala její vlastní mateřství. Jaké to je být matkou, když každý kousek těla prožívá fyzickou bolest. Jak se rozloučit s milovaným rodičem a zároveň být ve stejné roli pro vlastní děti?
Překladateli Petru Štádlerovi se jazykové nuance mezi truchlením a akutním tíživým smutkem podařily celkem zdařile zachytit. V kontextu autorčina feministického záběru jsou ovšem zajímavější slovenské překlady od Kristíny Karabové. Ta podle kontextu volí i vhodný jazykový rod — například anglické students překládá jako „studenty a studentky“, což lépe reflektuje i politický rozsah autorčina díla. V Zápiscích o smutku se tento jazykový paradox nevyskytuje tak hojně jako třeba v Amerikáně, přesto citlivému oku některé pasáže neuniknou. V dvacáté kapitole se například dočteme: Pláču a pláču a přeju si, aby realita odpovídala jejímu chápání světa. Aby smutek pozuůstalého nemusel spočívat v tom, že se zesnulý nikdy nevrátí. (57) Tady by se problém dal vyřešit prostým použitím plurálu.
Zápisky o smutku nenabízejí komplexní prozaický příběh ani politicky laděný text, ale jednoduše čtení o ztrátě a vzpomínkách na milovaného otce. Adichie artikuluje ticho, které za sebou nechává smrt, pokouší se narušit diskomfort spojovaný se smrtí v západní společnosti a pomoct ostatním truchlit. Text je určen všem, kdo se museli vyrovnávat se smrtí někoho blízkého během lockdownů. Adichie složitě nerozepisuje ani detailně nepopisuje emoce a myšlenky, kterými si prošla, ale ukazuje, jak univerzální je bolest ze ztráty.
Truchlení se na mně usazuje a naopak mi snímá klapky z očí. Mrzí mě, jak jsem dřív byla s věcmi rychle hotová: Měla by sis pobrečet, vymluvit se z toho, postavit se k tomu čelem, prožít si to. Z těchhle pouček čpí samolibost jedince, který ještě nikoho neoplakával. Už jsem v životě o pár lidí přišla, ale teprve teď jsem si sáhla na dno. Vratce našlapuju po rozdrolené půdě pod nohama a pokouším se najít cestu, ale zjišťuju, že žádná neexistuje. Myšlenky mi divoce víří a já se je snažím polapit do pevné klece. (19)