Kamila Schewczuková
Proslulá americká válečná reportérka Martha Gellhorn (1908–1998) prý milovala nedotčené pláže a dobrou whisky. Nachomýtla se k množství velkých konfliktů 20. století – a také sem tam zažila nudu. Jak připomíná napříč svými cestovatelskými memoáry, nuda je na cestování to nejhorší. Její kniha Travels with Myself and Another (1978) vyšla minulý rok pod názvem Päť výletov do pekla ve slovenském překladu Kristíny Karabové v nakladatelství Literárna bašta. Gellhorn až na sklonku života napadlo, že by mohla psát nejen o válkách a velkých událostech, ale také o samotném cestování. I když o katastrofách prý lidé poslouchají raději než o radostných zážitcích z cest. Proto autorka přináší břitké a humorné vyprávění o svých pěti nejhorších výletech. Svou cestovatelskou vášeň přetavenou v obživu trasuje s charakteristickým vtipem až do dětství, kdy se ráda projížděla tramvají.
Stížnosti na nepohodlí cestovatele spojují, prohlašuje Gellhorn a její úvodní otázky budou povědomé i cestovatelům a cestovatelkám ve 21. století. Preboha, zase mi stratili batožinu?!, To sme merali celú tu cestu len pre toto?, Tomuto hovoríte izba s výhľadom?. Z pozice amatérské cestovatelky – to je ale při množství jejích cest diskutabilní – Gellhorn provokuje, cynicky komentuje, nudí se, ale také se bezprostředně baví. Vybrané příhody z výletů sestávají zejména z popisu peripetií a nedorozumění. Idealizovanou představu Afriky, za níž přijela, skutečně objevuje, ale jen v letmých okamžicích, jakoby periferně. V jejích slovech Ach, Afriko, ty země romantiky a dobrodružství, se odráží výsměch všem romantickým a exotizujícím představám, především těm vlastním. Podobně skepticky autorka nahlíží na ideu pokroku a progresivismu euroamerické civi- lizace a melancholicky prodlévá nad proměnou světa do stavu, kdy vymírají zvířecí druhy.
Gellhorn si je vědomá své pozice bílé bohaté ženy, která má v očích okolí „bláznivé“ nápady – jako nejít na africké safari, ale pronajmout si vlastní auto a najít si místního řidiče, navíc nepraktického městského floutka, který nakonec neřídil ani jednou. Nebo se plavit na lodi převážející brambory a mnoho dní strávit ve vodách Karibiku, kde se zrovna odehrávala ponorková válka. Velká míra sebereflexe přibližuje cestovatelku čtenářům a čtenářkám a drží je na její straně v dobrém i zlém. Gellhorn je empatickou společnicí, přestože její vztahy s druhými jsou stejně dynamické jako její cesty. M. miluje ľudskosť, ale neznáša ľudí, prohlásil o své tehdejší manželce Ernest Hemingway skrývající se pod pseudonymem N. S. (jako neochotný společník) na „superpříšerné cestě“ do Číny během čínsko-japonské války. Z knihy vyplývá, že největší bariéru pro porozumění si s místními vždy nakonec představuje odlišný humor. Otázka druhého člověka se stává pro vypravěčku palčivou zejména ve vztahu ke kolonialismu, ale i literárnímu životu v Rusku sedmdesátých let.
Přestože si Gellhorn stěžuje na paměť a v první kapitole s trefným názvem Akreditace provádí archeologii v obýváku, její vyprávění zaplňují živé smyslové obrazy, detailní popisy a emoce. Možná proto, že často provozuje takzvané stacionární cestování. V dočasných obydlích v neznámém prostředí, obklopená cizinci, vstupuje do symbiotického vztahu se svým psacím strojem.
Gellhorn tak nakonec opravdu není amatérskou cestovatelkou, jak o sobě sama skromně mluví. Důkazem budiž její rozsáhlý výčet více či méně trvalých a dočasných obydlí: Žila som v siedmich krajinách, kde som si zriadila jedenásť trvalých bydlísk, základní, z ktorých som podnikala cesty. (…) Bydliská sa líšia od dočasných zariadených obydlí, z ktorých som si pamätala sedemnásť, kým som se prestala snažiť. Její memoárové cestopisy jsou potřebnou připomínkou toho, že zapomínat je v pořádku. Někde vzadu v paměti obýváku se totiž všechno ukládá a i nejmenší detail či účtenka mohou rozproudit celé trsy asociací.