Monika Sechovcová
Dietrich, Luc. Rostlinné emblémy.
Z francouzských originálů Emblèmes végétaux (1993) a Poésies (1996) přeložil Jakub Hlaváček.
1. vydání. Praha: Malvern, 2020. 89 stran.
Prozaická prvotina francouzského spisovatele a fotografa Luca Dietricha (1913–1944) Štěstí zarmoucených (Le Bonheur des tristes, 1935) vyšla v českém překladu jen několik let po jeho smrti. Tato na první pohled nenápadná básnická próza, která umně střídá naivistickou a naturalistickou perspektivu, by mohla sloužit jako úvod do četby Dietrichovy poezie. Její hrdina tráví dlouhé chvíle o samotě přemýšlením nad pomíjivostí a před lživým časem civilizace, který odměřují budíky, dává přednost opravdovosti přirozeného plynutí.
Přírodní cyklus je také jedním z námětů básnicko-fotografické sbírky Rostlinné emblémy, jejíž překlad vydalo koncem minulého roku nakladatelství Malvern. Nalezneme v ní hned několik variací na téma plodné smrti: jednou z nich je i fotobáseň Žebřík (42–43), která díky titulní ilustraci výboru plní funkci paratextu. Na počátku procesu odumírání v ní stojí zrno, archetypální obraz konce, jenž je zároveň začátkem. Člověk stoupá po jednotlivých příčkách a poznává stádia růstu rostliny od zrna přes rašící pupen a odkvétající květ až k zrajícímu plodu. Tato spojnice mezi hlubinami země a výšinami nebe může asociovat Jákobův žebřík a výstup za poznáním zase Bonaventurovo Putování mysli do Boha – také to vrcholí vědomím jednoty. Obdobnému výkladu zřejmě přitaká i český překlad, který zaměňuje slovo chuť (saveur) za spasitele (sauveur).
V geometrii sbírky kromě vertikální linie hraje důležitou roli i horizontála. Ta se zde pojí s vodní hladinou, v níž lze rozpoznat pravdu od zdání. K momentu prozření dochází například v básni Jitro nad jezerem: Když se člověk stáhne z tohoto světa lži, spatří, jak se iluze převrací v zrcadle probuzení, a to, co ho zotročovalo, padne střemhlav do světla: živá rostlina ukazuje cestu k vysvobození. (13) Zrcadlící vodní plocha figuruje paralelně i na fotografickém doprovodu básně a podobné snímky, které prostřednictvím odrazu nebo stínu poukazují na vlastní iluzivnost (obrazovost), tvoří přibližně třetinu vizuální složky Emblémů. Nakonec i sám Dietrich o fotografování uvažuje jako o inscenování a v katalogu ke své pařížské výstavě vyzdvihuje vědomou konstruovanost záběrů.
Rostliny v Dietrichově poezii ale v geometricky uspořádaném prostoru růst odmítají, mají svobodnou vůli a vymezují se proti strohosti řádu. V básni Francouzská zahrada se vymknou zahradníkovu úsilí a záměru, vztyčí se jako sloup či chochol, spojí se v oblouku a bujná zeleň zastřeší dokonalost původní zahrady. Vznešenost jejich nevyzpytatelného proplétání završují zelená krev listů, bílá voda mraků a dech nebe. (19) S formálními danostmi se musí vypořádat i čtenář, v jeho případě se však jedná spíše o hranice emblematického žánru, do kterých jsou fotobásně zasazeny. Typografii emblému, který se tradičně skládá ze tří složek – nadpisu, obrazu a výkladu ‒ sice české vydání nezachovává, ale sbírka se k němu vztahuje i obsahově. Upozorňuje na to také autorka doslovu Veronika Košnarová. Ta se o českou renesanci Luca Dietricha pokusila již před několika lety svým článkem ve Světě literatury (24.50, 2014).
Kdysi populární emblematické knihy jsou nám dnes již natolik vzdálené, že tento vztah nemusí být hned zjevný. Při četbě sbírky si ale můžeme vzít k ruce jedno ze zakládajících děl tohoto žánru – Emblematum liber (1531) Andrease Alciata. Zahrnul do něj hned několik rostlin, na které narazíme i v Dietrichových básních – platan, vrbu nebo vinnou révu. Svou barevností se k nim blíží například emblém s nadpisem Bílý topol (Populus alba). Pod rytinou stromu je umístěn následující text: Dvoubarevné listy topolu zdobí Herkulovy kadeře, jejich temnota a jas ukazují plynutí času. Smysl výroku je následně osvětlen ve výkladu, který cituje jeho pravděpodobné zdroje (Pausaniovy Cesty po Řecku a Pliniův Přírodopis). V tomto kontextu si snadněji uvědomíme délku a bohatství literární tradice, na niž Dietrichovy rostlinné básně mohou odkazovat. Přítomnost fotografií ale vrací tyto literární konstrukty zpět na zem a ony tak díky sepětí se skutečností získávají žádoucí mnohoznačnost.
Obdobnou podvojnost lze sledovat i v již zmíněné próze Štěstí zarmoucených. Ta bývá společně s Lekcí města (L’Apprentissage de la ville, 1942) a Knihou snů (Le Livre des rêves, 1993) čtena jako autobiografie. Autorovy životní zkušenosti z práce na farmě jsou v ní rytmizovány navracejícími se básnickými obrazy, které tvoří vzájemně propojenou síť. Hrdina dává před drsnou každodenností přednost vlastní obrazotvornosti a sní o vzácných knihách, které lze položit na trávu a které snesou srovnání s přímými stvoly, s filigránem metlic, s tichem, prochvívaným šepotáním listí. (186) Rostlinné emblémy se zdají být naplněním jeho vize a nyní, když jsou díky novému překladu dostupné i českému čtenáři, máme příležitost konfrontovat se s dvěma odlišnými způsoby Dietrichova rukopisu, a uchopit tak jeho tvorbu v o něco větší celistvosti.
Život na farmě posloužil jako námět i další jeho fotograficko-básnické sbírce s názvem Země (Terre, 1936), v níž nad rostlinnou říší dominuje živočišná. Obě zmíněné knihy můžeme zařadit do žánru fototextu, jenž se poprvé materializoval v Mrtvých Bruggách Georgese Rodenbacha (1892, ukázka viz Plav 6/2019). Spjatost fotografie se skutečností ji zpočátku předurčila především k ilustraci faktografických žánrů (cestopisů a autobiografií), Rodenbach se však odvážil spojit ji se svou symbolistickou básnickou prózou, čímž objevil její skrytý fikční potenciál. Na tuto tradici později navázali francouzští surrealisté: André Breton v ní viděl možnost, jak se oprostit od zbytečných popisů, a zařadil ji do své trilogie – Nadja, Spojité nádoby a Šílená láska. Žánr ve Francii vzkvétal i nadále, fotografiemi doprovodili své texty například Claude Cahunová, Hervé Guibert, Sophie Calleová nebo Annie Ernauxová, jejichž díla dosud nejsou dostupná v českém překladu a lze doufat, že i přes specifičnost a relativní nákladnost takového podniku se k němu čeští vydavatelé odhodlají alespoň s odstupem času.