Petr Christov
Francii prý milujeme: romantika, levandule, barety a tak. Realita česko-francouzských kulturních vztahů ovšem má své limity. A protože letošním hlavním hostem Světa knihy byla Francie, nabízí se banální otázka: co jsme se o ní dozvěděli nového? A co o ní vlastně víme?
Pražský literární festival učinil v posledních letech nemálo proto, aby podobné stereotypy překonal: ostatně jeho uměleckým ředitelem je v Praze usazený schopný literární agent, publicista a literát Guillaume Basset, který zná obě kulturní prostředí a výrazně napomohl rozvoji veletrhu a logicky též podobě jeho posledního, francouzského ročníku.
Přesto lze opětovně konstatovat, že literární Francii i letos reprezentovalo omezené množství osvědčených autorů (a autorek!), jejichž knihy jdou na odbyt. Nepochybně dobrou zprávou je, že mnozí a mnohé se na festivalu objevili osobně: někteří již poněkolikáté (české prostředí má rád jak Laurent Binet, jemuž ostatně jeho heydrichovská prvotina HHhH přinesla nejedno ocenění, tak Benoît Duteurtre, jehož starší román Šťastné město je inspirován naším hlavním městem), jiní k nám navzdory již letité čtenářské oblibě zavítali poprvé (Muriel Barberyová).
V programu se francouzští autoři někdy ocitli v debatách a rozhovorech ve společnosti českých autorů, s nimiž mnohdy neměli příliš společného (zejména i proto, že málokteří čeští autoři jsou do francouzštiny vůbec přeloženi!), na straně druhé tato setkání nepochybně nabídla podnětné úvahy nejen o roli a povaze spisovatelství v dnešní době (třeba v podání dvojice Barberyová/Denemarková).
Vedle autorů ovšem přijeli i mnozí francouzští nakladatelé, kulturní manažeři a agenti. Výbornou volbou bylo zaměření festivalové dramaturgie na segment komiksů, v němž patří Francie mezi světové velmoci, a to včetně osobní účasti autorky výborného komiksu o odvážných ženách v mužském světě Pénélope Bagieuové (viz též Plav 7/2020) či organizátorů věhlasného komiksového festivalu v Angoulême.
Do dramaturgie festivalu se nově vešla rovněž specifická, leč nikoli nepodstatná oblast spojená s literárními, respektive dramatickými texty, tentokrát ve spolupráci s Festivalem francouzského divadla Sněz tu žábu / Mange ta grenouille. Prezentovala se antologie překladů současných francouzských divadelních her, došlo i na divácky vděčnou formu scénického čtení jednoho z publikovaných současných textů pro divadlo ‒ dokonce v kategorii dramatické tvorby pro děti a mládež (Catherine Zambonová: Můj bratr, má princezna).
Přítomně nepřítomným VIP hostem, jemuž byla věnována značná míra pozornosti, byl nesnadně zařaditelný velikán Milan Kundera. O něm bez něj diskutovali třeba jeho biografové: do češtiny přeložený Jean-Dominique Brierre ale i v tuzemsku zcela neznámá publicistka a novinářka Ariane Cheminová, jejíž stopování Milana Kundery ve Francii čerstvě vyšlo v knižní podobě. O Kunderovi pak hovořili i mnozí další jeho obdivovatelé a přátelé, tuzemští i francouzští: na jakékoli kontroverze ovšem nebyl prostor. Jan Novák přítomen (a zřejmě ani pozván) nebyl a jisté provokativnější postřehy o romanopiscově životě a díle v textech Ariane Cheminové zřejmě také všichni přehlédli. Nebo „to“ nečetli?
Promarněnou příležitostí byla absence pohledu z druhého břehu. Čeští čtenáři by si nepochybně zasloužili dozvědět se, jak to vypadá s českou literaturou (a českými autory) ve francouzských knihkupectvích: koho (z Čechů) mohou Francouzi číst? Co se vydává? Jediná, a přitom poměrně povedená brožurka (z dílny Českého literárního centra, IFP a pařížského Českého centra) na toto téma zůstala očím většiny návštěvníků pečlivě skryta v nenápadném bílém stojánku.
Zdá se, že stereotypy francouzské romantiky stále žijí a naservírovaná četba české čtenáře nepochybně potěšila, přesto se nemohu ubránit pocitu, že pohled do francouzských knihkupectví vypadá o poznání jinak, než jak bylo v Praze prezentováno.