Jakub Vaněk
Filloy, Juan. Op Oloop.
Ze španělského originálu Op Oloop (1934) přeložil Vít Kazmar.
1. vydání. Praha: Rubato, 2020. 294 stran.
Op Oloop je nejpřekládanějším dílem pozoruhodného, ale málo známého argentinského spisovatele Juana Filloye a zároveň prvním vydáním z jeho díla u nás. Pro nakladatelství Rubato jej přeložil Vít Kazmar, který Filloyovi také věnoval podnětnou diplomovou práci na Ústavu románských studií FF UK. [1] Mnohovrstevnatý román lze číst jako tragédii rozumu a individualismu. Přestože byl příběh Opa Oloopa napsán ve třicátých letech 20. století a nabízí tak střípek do mozaiky dějin přehodnocení evropské modernity, lze mu s prospěchem rozumět také vzhledem k současnosti. Grotesknost, parodie a víceznačnost motivů nicméně nedovolují text vměstnat do jediného výkladového rámce.
Kolem osoby a díla Juana Filloye se utvořil svérázný mýtus, k němuž hojně přispíval i sám autor. Byl povoláním soudce, ale ve svém díle se věnoval zavrhovaným a okrajovým tématům i životním postojům, jako je láska k lehkým ženám v románu Op Oloop. Své práce dlouho vydával pouze vlastním nákladem, celý život také vášnivě psal palindromy a sonety. Velkou inspirací byla Filloyovi antika, latinské a řecké autory četl v originále a tyto jazyky pronikají také do jeho psaní. Tvořil s velkým zápalem po většinu života (dožil se 105 let), je autorem desítek literárních textů, z nichž část není dosud vydána. Zároveň byl posedlý magií čísel, všechny jeho knihy například mají název sestávající ze sedmi písmen, podobně se na banketu v rozsáhlé scéně Op Oloopa sejde sedm stolovníků. Také si dopisoval se Sigmundem Freudem, který údajně tento román vysoce oceňoval.
V příběhu Opa Oloopa lze rozeznat půdorys řecké tragédie. Události se odvíjejí lineárně a drží se perspektivy hrdiny, kterého sledujeme skrze nesubjektivizovaného vypravěče. Velkou roli hraje v románu dialog. Autor konfrontuje několik protichůdných perspektiv, které však všechny vedou k prosvětlení motivací a kresby hlavní postavy. Lze mluvit o počáteční kolizi a závěrečné (snad) katarzi. Objevuje se také figura anagnorize (rozpoznání), která vede k dovršení Opova zhroucení. Podstatná je zároveň rozpornost hrdiny (jeho smělost a vybranost myšlení a zároveň citová zrůdnost a radikální pojetí života), která podněcuje vcítění i odmítnutí a zároveň dává tušit silnou typizovanost protagonisty.
Necelých dvacet hodin života finského statistika žijícího v Buenos Aires určuje několik zlomových událostí, které ústí v jeho sebevraždu. Op Oloop je oddán metodické racionalizaci směřující k zefektivnění i racionálnímu vysvětlování života. Touha neztratit kontrolu nad organizací času však vede k přehlížení druhého, pocitu uvěznění v samovazbě metody a rozevírá trhlinu Opova šílenství. To postupně sílí ve výkyvech hrdinových nálad, v nekontrolovatelných emočních výbuších a stavech letargie, intelektuálních a konfesních eskapádách, kterým Opova racionalita propůjčuje neobvyklou razanci a jasnost, a idiosynkratických bludech, v nichž se zhmotňuje vytěsněná skutečnost.
Hlavní příčinou Opova šílenství se zdá být láska, která má v románu ústřední roli, nebo lépe řečeno touha, jež podmiňuje nejen podoby lásky, ale také racionálně metodický vztah k životu. V knize tak lze vidět také podobenství o zhroucení rozumového uspořádání pod vpádem iracionálního.
Oloop je vášnivým návštěvníkem lupanárů a vede si statistiku svých styků s lehkými ženami. K příležitosti své tisící návštěvy pořádá hostinu, která tvoří velkou část celé knihy. V bordelu také dojde k jeho zhroucení pod tíhou ponížení, přes něž se není schopen přenést.
Protagonista je zároveň zasnouben. Jeho roztěkanost v první části románu lze vysvětlit očekávanou návštěvou snoubenky, mladičké Franzisky, a její rodiny. Láska obou milenců je však společensky zneuznána a oba se ocitnou až do Opovy smrti v odloučení. Jejich styk je omezen na telepatický rozhovor v Opově bludné představě, jež v jedné obsáhlé scéně tvoří mistrně dvojznačnou variaci na archetypální sestup do podsvětí (katabasis), a Opovy stesky po nepřítomné milé, která tak nabývá platonických rysů.
Sekvenci tragických událostí spustí odklad pozvánky na banket Opovu příteli Van Saalovi, na jejíž napsání v Opově přísném rozvrhu nezbyl čas. Tragické míjení obou přátel se pak vine celým románem. Van Saal je přitom vykreslen jako možná jediná možnost Oloopovy záchrany. Ztělesňuje přátelskou a starostlivou lásku, která by, na rozdíl od monstrózní metody, mohla Opa ochránit před destruktivitou lásky pohlavně motivované, případně lásky idealizované, ale nerealizované. V logice románu je ale možné říci také to, že se Van Saal míjí s pudově a emočně rozkolísanou Opovou cestou k smrti právě proto, že je ztělesněním nepohlavně orientovaného citu, jenž je s pudovou touhou ze své podstaty mimoběžný.
Zmíněný banket představuje variaci na literární topos hostiny (symposion). Rozmanité dialogy nabízí množství náhledů na události románu a postavu Opa Oloopa a přispívají k mnohoznačnosti díla. Převažuje však obraz statistika jako člověka upřímně oddaného svým ideálům, které zakládá na konkrétních životních zkušenostech. Nabízí se tak čtení příběhu jako tragédie ideálu. Vyšinutost, netečné monology a zádumčivost přispívají jednak ke grotesknosti, ale také k jisté vznešenosti protagonisty.
Ideály metodického rozumu (jako klíče ke správnému vedení a chápání života), lásky bez útlaku (ve smyslu důrazu na osobní svobodu a rovnost) a společně žité svobody (individuální i sociální, Op je zastáncem socialistické revoluce) jsou v Opově podání deformovány individualistickou výstředností (hybris) a zároveň obecně nepřiměřenými (reálnými) podmínkami. Příkladem může být scéna s prostitutkou v závěru románu. Op si dívku vyhlédne jako svou tisící lehkou ženu, rozpozná v ní však dceru své bývalé milenky a prohlásí ji za dceru našich snů. (249) Jeho počínání se však v prostředí veřejného domu pozdně noční hodiny jeví jen jako bláznovství.
Op Oloop jako by se v této scéně pokoušel do jediné bytosti vměstnat lásku rodiče, milence či partnera (nepřítomná Franziska zde má však pouze nejasnou roli), přítele (vůči chudačce, které je třeba pomoci) a snad i tvůrce (Cožpak ve snu nelze plodit?, 249). Výsledkem je ovšem zhroucení jeho solipsistního světa a sebeobrazu, z něhož již není schopen povstat.
Po vzoru antické tragédie vede řetězení událostí v románu k pocitu osudovosti. Op Oloop se stává výkřikem touhy po vymanění z těsné mříže rozumu a společenských konvencí, touhy po proměně, kterou však není schopen uskutečnit. Její možnost však zůstává možností cenné čtenářské zkušenosti.
Op Oloop je kniha neobyčejně čtivá, jazykově bohatá a vynalézavá. Překladatel Vít Kazmar byl postaven před náročnou, ale velmi zajímavou výzvu, se kterou se vypořádal skvěle. Chválu třeba přiznat také pečlivé přípravě nakladatelství Rubato, mezi jehož tituly snad dojde kniha Juana Filloye přiměřenému ohlasu.
Poznámky:
1. Kazmar, Vít. „Juan Filloy a román Op Oloop: Mýtus, autor, dílo.“ Dipl. práce. Univerzita Karlova, 2012. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/109514/ [přístup 19. 11. 2020]. Z této práce zde v hojné míře čerpám a zároveň ji doporučuji pozornosti. [Zpět]