Hanele Palková
Následující text nastiňuje specifika kresové literatury a literatury Kresů. Jaké je postavení Kresů v rámci polské literatury? Jaké charakteristické motivy se objevují v dílech spjatých s Kresy? S jakými žánry pracují kresoví autoři? Efemérní kategorie „kresovosti“ ukazuje své pestré i temné stránky.
Kresy čili hranice, magická oblast východních území náležejících do roku 1945 Polsku, dnes součást Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Jejich hlavními kulturními centry byly Wilno (Vilnius) a Lwów (Lvov). Předmět nekončící polské nostalgie i demytizace sebe samých. Někteří autoři se domnívají, že Kresy zanikly podpisem jaltské smlouvy v roce 1945. Další si přejí, aby slovo Kresy zmizelo z našeho slovníku, jelikož nevyhovuje státům, jejichž součástí se tato území stala. Ještě jiní – jako polští literární historici Bolesław Hadaczek či Maria Janionová – cítí potřebu „psát Kresy“ stále znovu. Právě díky zprostředkování Marii Janionové jsme si vypůjčili od spisovatele Melchiora Wańkowicze označení Kresů coby hranice nepochopitelné jak smrt.
Pojem Kresy je vymezen kategoriemi historickými, kulturními, geografickými i estetickými. Co do obsahu a významu se formoval po několik staletí a představuje komplex různých témat, mýtů a problémů. Slovo kresy čili hranice nejprve označovalo vojenská opevnění na hranicích Podolí a Ukrajiny, nejvzdálenější jihovýchodní oblasti Polska, ležící podél kozáckých hetmanských sičí. Koncem 18. století, po trojím dělení Polska, získalo toto označení nové ideologické a symbolické významy, zahrnovalo stále větší území, až nakonec obsáhlo všechna území zabraná Rakouskem-Uherskem a Ruskem. Po celé 19. a začátek 20. století byla neustále udržována jednota Kresů s Polskem, a to jak politická – v národněosvobozeneckých válkách –, tak kulturní – v literatuře, umění i publicistice. Po druhé světové válce se celé Kresy ocitly v Sovětském svazu a po jeho rozpadu se staly součástí Ukrajiny, Běloruska a Litvy. Dnes jsou pro nás souhrnným označením všech bývalých východních území Polska. Sledovat můžeme protichůdné tendence – jak sklon k „pokresovění“ některých hraničních oblastí (Slezsko, Opolsko, Velkopolsko, Kašuby) jenom pro jejich polohu na hranici, tak i tendenci označovat jako Kresy pouhou oblast pohraničí, což by je nutně zúžilo na úzký pruh podél hranic. A konečně slovo Kresy natolik zdomácnělo v polském jazyce, že je používáno také v metaforickém smyslu nezávisle na původním zeměpisném významu.
Kresová literatura má specifický repertoár témat a uměleckých prostředků, je založena na osobitých konvencích a systému hodnot. Život na Kresech nutně ovlivňoval tamější autory – jejich světonázor, obrazotvornost, vztah k přírodě a citlivost vůči historii i vůči jinakosti. Po zániku samostatného polského státu hrála literární díla těchto autorů důležitou roli, neboť v nich zobrazovali národnostní a religiózní koexistenci, společenské, náboženské a etnické antagonismy, popisovali kolorit početných „malých vlastí“ a spojováním prvků mnoha různých kultur tvořili originální polyfonii.
Kresovost Kresů
Kresová literatura se vyznačuje specifickými rysy na rovině obsahu i formy, které se týkají jak literárních proudů, tak i žánrů a jejich variant.
Prvním z těchto specifických rysů je dominantní motiv rodné země. Země určuje obsahový plán díla (fabuli, čas, prostor, postavy) i plán výrazový (žánrové formy, naraci, jazyk). Rodná země – ať už je to Litva, Vilensko, Polesí, Volyň, Bělorus, Ukrajina, Podolí, Huculsko, Lvov, Lida či Drohobyč – se stává mikrosvětem, časoprostorem s vlastní přírodou, obyvateli a lokálním koloritem. Kresoví autoři jsou se svou zemí silně svázaní a tvoří jakoby v mystickém spojení s ní: to ona utváří jejich vědomí světa, obraznost a jazyk. Země je chápána jako velká matka s nekonečnou schopností plození a rození, která vše opět přijímá do svého lůna a začíná nanovo. Živitelka a pečovatelka, symbol nekonečnosti a trvání. Takové pojetí země-matky najdeme např. v poezii Czesława Miłosze a v jeho vzpomínkové próze Údolí Issy, která má své kořeny v Litvě, v údolí Issy-Niewiaże a odráží spojení křesťanství s pohanstvím, polské mentality s litevskou. Čerpá ze zdrojů dědičných archetypů a prapaměti.
Kresovým specifikem je rovněž žánr dumky: žalozpěv či chvalozpěv o bohatýrských činech a ctnostech zemřelých hrdinů. Dumky vznikly v 16.–17. století z ukrajinské kozácké lidové poezie, vyrostly ze symbiózy ukrajinského a polského folklóru. Vytvořily idealizovaný obraz divokého, smělého, svobodného a bojovného hrdiny s nezkaženým srdcem, na nějž navázal v 18. století sentimentalismus a v 19. století pak i preromantismus a romantismus.
Právě polský romantismus je úzce provázaný s Kresy a jejich duchovní atmosférou. Všichni hlavní představitelé romantismu pocházeli právě odtud a jejich díla jsou prosycena historickou problematikou Kresů, místním folklórem, charakteristickými popisy přírody a dialekty. V romantismu vykrystalizovaly dvě odlišné poetiky, jejichž kontinuaci můžeme pozorovat dodnes. První z nich byla bělorusko-litevská škola v oblasti severovýchodních Kresů, pro niž byla typická poezie všedního dne, sklon k démonologii či lyrické popisy přírody. Jejím představitelem byl Adam Mickiewicz a návaznost na tento proud můžeme vycítit mj. u Czesława Miłosze. Naproti tomu ukrajinsko-podolskou školu z oblasti jihovýchodních Kresů charakterizovala divokost lidí i přírody a místní folklór jako zdroj inspirace, byl to svět plný hetmanů a kozáků, nezkrotných, svobodných a odvážných lidí, svět stepních orlů a sokolů. K tomuto proudu náleží tzv. ukrajinská škola polského romantismu – Antoni Malczewski, Seweryn Goszczyński, Józef Bohdan Zaleski či Juliusz Słowacki – a jeho kontinuaci můžeme najít u Jarosława Iwaszkiewicze, Józefa Łobodowského, Leopolda Buczkowského, Andrzeje Chciuka, Zygmunta Haupta či Włodzimierze Odojewského.
Rozdíl mezi oběma zmíněnými oblastmi je znát i v jazyce, je možné ho zaslechnout v kresových dialektech polského jazyka. Jižní, lvovský, zvaný bałak, se formoval na pozadí ukrajinštiny a o jeho zpěvnosti se v tomto čísle Plavu zmiňuje Grzegorz Gauden. Severní, vilenský, se naopak utvářel v kontaktu s běloruštinou a litevštinou.
Jedním z žánrů spojených s oblastí Kresů jsou kresové ságy, jež na pozadí velkých historických událostí ukazují příběh několika generací jednoho rodu typického pro svou společenskou vrstvu – měšťansko-kupeckou, šlechticko- -zemanskou, rolnickou či intelektuální. Kresové ságy – Nad Niemnem Elizy Orzeszkowé (1888), Sláva a chvála Jarosława Iwaszkiewicze (1956, 1958, 1962), Horynieccí Karla Józefa Stryjského (1984), Boží zákulisí Teresy Lubkiewiczové- Urbanowiczové (1993, 1998) či Zasype všecko, zavane… Włodzimierze Odojewského (1973) – byly plné odkazů na kresové reálie a vzpomínek na ztracený domov. V centru kresové ságy stála obvykle triáda rod–dům–země, kolem níž se točila fabule. Zemanské rodiny vrůstaly do kresové země jako prastarý dub Dewajtis a prodání rodné půdy chápaly jako národní zradu. Rozklad těchto rodů byl způsoben vysídlováním na Sibiř, konfiskacemi majetku, odebíráním šlechtických titulů a práv či rusifikací. Kresové ságy idealizovaly, mytizovaly kresový dům jako symbol polskosti, oázu staropolských tradic, ostrůvek národní identity v cizím okolí.
Jako důležitý prvek kresové literatury vystupují nostalgie a paměť usilující o zachování vzpomínky na mizející svět Kresů. Ty byly popisovány retrospektivně, po jejich ztrátě – tedy po dělení Polska a listopadovém povstání v emigraci, po ustanovení východní hranice v roce 1921 a po druhé světové válce. Kresy tudíž přežívají ve vzpomínkách autorů v podobě tzv. malé vlasti, přičemž stěžejní roli hraje paměť emigranta, apelujícího na nezapomnění. Vznikají vyprávění založená často na poetice snu, blížící se magickému realismu či surrealismu.
Specifikem je rovněž významotvorné užití krajiny, která u kresových autorů neslouží jako pouhé pozadí děje, ale má důležité funkce – kontemplativní, edukační či symbolické. Například les je v prostoru kresových textů symbolem přírodního varování před blížícím se nebezpečím, místem posvěceným krví mučedníků, naproti tomu step je oblastí divokosti, nespoutanosti a svobody. Kresová krajina je dramatická, lyrická a metafyzická, hudební i plastická, hrozivá i smutná. Ať již jde o podolskou černozem, poleské lesy a bažiny či vilenská bahniště, vždy se setkáme s krajinou významotvornou, nezřídka zobrazenou v autobiografii či kryptoautobiografii. Literární historička Maria Janionová, která strávila mládí – podobně jako Czesław Miłosz – ve Wilně, jež dodnes v jejích vzpomínkách voní po lichořeřišnicích, považuje za dokonale výstižný obraz své rodné krajiny Miłoszovu báseň Oblaka, v níž se titulní oblaka stávají symbolem žalu a smutku země, strážci světa, o nějž již přišla. Krajina se tak u kresových autorů stává součástí soukromé mytologie, místem, které jim už nepatří, ale v němž dosud bydlí ve svých vzpomínkách, jejich „krajem vyvoleným“, „místem jediným na světě“, jak o ní píše Bruno Schulz.
Mytizace a demytizace Kresů
Na Kresech vznikla celá řada mýtů, často svázaných s ideologií a politikou, bez jejichž znalosti není možné Kresy pochopit. Tyto mýty měly řadu funkcí: sloužily k posílení polského národa, podporovaly patriotismus, kompenzovaly ztrátu vlasti, přinášely útěchu.
Prvním z nich je antemurale christianitatis čili představa polských Kresů jako bašty křesťanství, bránící celou Evropu před pohany, heretiky, muslimy a moskevským schismatem. S tím souvisí mýtus o svatých válkách spojující náboženství s politikou. Britský historik, specialista na polské dějiny, Norman Davies dokonce označil kresovou historii za boží hřiště. Na mýtus o svatých válkách navazuje mesianistická koncepce Polska jako vyvoleného Krista národů a s ní spojený mýtus civilizační polské mise na východě. Podle něj Rzeczpospolita civilizuje kresové země a skrze ně i nástupce asijských nájezdníků – Rusko a Kavkaz. Polsko jako nositel osvěty a západní kultury chrání Evropu před ruskou temnotou a tyranií. Časem se tento mýtus proměnil v pojetí Polska jako mostu mezi západní a východní kulturou. Další, jagellonský (unijní) mýtus přináší obraz mnohonárodnostního státu, sjednoceného nikoli silou, nýbrž vzájemnou dohodou (krevská, lublinská a brestská unie či hajdamácká dohoda). V období romantismu se tak objevuje v polské literatuře i malířství legendární postava Vernyhory – záporožského kozáka, potulného lidového zpěváka a proroka z 18. století, jenž předpověděl obrození Rzeczypospolité v dávných hranicích a který symbolizuje dohodu Polska a Ukrajiny. V důsledku trojího dělení Polska koncem 18. století a po potlačení národních povstání v 19. století se obraz mnohonárodnostní unie stal utopií. Z potřeby obrany před totální rusifikací jej nahradil polonocentrický mýtus, který posiloval víru v krev, rod a plémě. Zdůrazňována byla národní ideologie a zásada kulturní integrace, polská kultura byla vnímána jako kultura vyšší úrovně.
Poláci se mýtů spojených s Kresy vzdávali jen velmi neochotně. Vyhrocený nacionalismus ve 20. století, nacismus, komunismus, spory s Bělorusy o Podlesí a s Ukrajinci o Volyň však přiměly řadu spisovatelů, aby ukázali tuto oblast bez idealizace a sentimentu, aby napsali surovou pravdu o tomto mlýně smrti, jak nazval Kresy polský literární historik Bolesław Hadaczek. Na nepatřičnou idealizaci Kresů upozornil ve svých historicko-sociologických studiích rovněž francouzský historik Daniel Beauvois, např. v díle Poláci na Ukrajině 1831–1863. Polská šlechta na Volyni, Podolí a Kyjevsku (1987): Naše dosavadní představa Kresů byla rozhodně falešná a pohádková – idylická a nostalgická, martyrologická a polonocentrická. [1] Někteří současní autoři – spisovatelé, historici, publicisté – se již snaží nejen o odmytizování Kresů, ale rovněž o přiznání vin za různá krveprolití v této oblasti, a to jak na straně ukrajinské, tak i polské. Nejvýrazněji to můžeme vidět v knize polského reportéra Witolda Szabłowského Spravedliví zrádci. Sousedé z Volyně týkající se volyňského masakru anebo v nové knize polského publicisty Grzegorze Gaudena Lvov – hranice iluzí. Příběh o listopadovém pogromu 1918, jejíž fragment v tomto čísle Plavu přinášíme a která popisuje nově objevené skutečnosti o polském protižidovském pogromu ve Lvově po získání polské nezávislosti.
Depolonizace Kresů a literatura „malých vlastí“
Ve 20. století se kresoví autoři ve svých dílech k této oblasti znovu obracejí, aby zkoumali vlastní kořeny. Nechtějí a nemohou zapomenout na svět, v němž vyrostli, jejich díla často vznikají z pocitu vykořenění a zakletí do soukromé vlasti. To bylo způsobeno jak trojí okupací Kresů – sovětskou (1939–1941), německou (1941–1945) a opět sovětskou (1945–1990) –, tak i jejich systematickou depolonizací řízenou z Moskvy, nazývanou eufemisticky repatriace. Ta probíhala již od třetího dělení Polska (1792) a byla dokonána v dalších vlnách – po rižském míru (1921), během druhé světové války a v období těsně po jejím skončení.
Již po rozpadu Polska koncem 18. století byly desítky tisíc povstalců za nezávislost, mezi nimi i intelektuálové, básníci a kněží, posílány na Sibiř, do „prokleté země“, „ledového pekla“. Tento exodus zachytil romantický básník Adam Mickiewicz ve třetí části svých Dziadů (1832) ve Vidění kněze Petra.
Po rižském míru označovaném Poláky za čtvrté dělení jejich vlasti došlo k hromadnému exodu polských obyvatel Kresů do Polska, „ke svým“. Koncem třicátých let byl pak další odliv způsoben násilným vysídlení Poláků do Kazachstánu, na Dálný východ a deportacemi do lágrů, pracovních táborů a sovětských vězení. K této etapě kresové historie se ve svých básních vztahuje např. Anna Frajlichová, jejíž rodina zažila nejprve vysídlení ze Lvova do Kyrgyzstánu a posléze odchod do Štětína: Potom se kůže stále ztenčuje/ jak papír jak zteřelý/ pergamen/ a už nemůže srůst/ a nedá se sešít/ tak se to stalo s kůží/ mojí matky/ když už toho všeho měla dost/ (…) perem sešívala/ Lvov Kyrgyzstán a Štětín/ pamětí se snažila sešít/ dva břehy života/ ale ty se/ jak dva břehy oceánu/ sešít nedají. [2] Téma vysídlení z kresové vlasti prolíná rovněž celou poetickou prózou Aleksandera Jurewicze Lida (1990), autobiograficky laděnou a nazvanou podle autorova rodného městečka ležícího dnes v Bělorusku.
S pocitem vykořenění z domova na Kresech souvisí opěvování tzv. malých vlastí. Jako důležité prvky tohoto proudu kresové literatury vystupují nostalgie a paměť mizejícího kresového světa. Kresy přežívají v retrospektivě, ve vzpomínkách autorů v podobě jakési soukromé vlasti, srozumitelné jen těm, kdo ji sdíleli, kdo ji znají. Vznikají vyprávění založená často na oneirické poetice, blížící se magickému realismu či surrealismu.
Czesław Miłosz zachytil vztah k rodnému kraji v románu Údolí Issy, v esejích Počínaje mými ulicemi a prolíná se i jeho básnickým dílem. Podobně epopej Stanisława Vicenze Na vysoké polonině vznikla z okouzlení krásnou a starodávnou huculskou kulturou, jejíž obřady měly blízko k černokněžnictví a magii. Huculsko označil Vicenz za poslední slovanskou Atlantidu v moři cizí civilizace. Svébytnou Atlantidou, která se potopila společně se svými obyvateli, se stala i krajina Andrzeje Chciuka, v jejímž centru stojí rodná Drohobyč, směšná i krásná, malá i velká, hrozná, ale jediná. O vztahu Bruna Schulze k rodné Drohobyči by se daly psát celé knihy. Postačí však ty jeho, např. povídka Republika snů: Tam, kde krajina má už takřka jižní charakter, je plavá sluncem, ztmavělá a spálená letním žárem, zralá jako hruška, leží – jako kočka na slunci – on, ten kraj vyvolený, ta zvláštní provincie, to místo jediné na světě. Je zbytečné o tom vykládat nezasvěceným! Je zbytečné vysvětlovat, že tím dlouhým, zvlněným jazykem země, v němž ten kraj oddychuje v letním úpalu, tím rozpáleným mysem k Jihu, tou odnoží osamoceně vysunutou mezi osmahlé maďarské vinice – se ten zapadlý městys odděluje od ostatní krajiny a jde bez dozoru, sám a sám, cestou dosud neprošlapanou, na vlastní pěst zkouší být světem. To město a ta krajina se uzavřely v soběstačném mikrokosmu, na vlastní riziko se zařídily pro sebe na samém břehu věčnosti. [3]
Kainovy noci a dny
Právě zmíněný Bruno Schulz se za svého padesátiletého života stal postupně obyvatelem Východní Haliče v Rakousku- Uhersku, Východního Malopolska, Západní Ukrajiny a Distriktu Halič, aniž by strávil delší čas mimo svou rodnou Drohobyč. Na tomto území se ve 20. století setkaly dva nejbarbarštější totalitní systémy – komunistický a nacistický. Bolesław Hadaczek označuje období národnostních nenávistí a krvavých zúčtování během těchto totalitních režimů jako Kainovy noci a dny, neboť oběti a útočníci se nezřídka znali osobně, byli sousedé, nebo dokonce příbuzní. Atmosféru strachu za první sovětské okupace popsal výstižně Julian Stryjkowski v knize Velký strach. Totéž, ale jinak (1990): Dopadnou tě neznámo kdy a proč. Proto, aby na tebe padl strach. Lidé se musejí bát. Všichni všech. [4] Napětí mezi Poláky, starorusíny, uniaty, židovskými chasidy, pravoslavnými a ukrajinskými nacionalisty, které přerostlo ve vzájemné vraždění, svět podolské válečné apokalypsy popsali sugestivně Leopold Buczkowski v Černém potoku a Włodzimierz Odojewski v Jeďme, vraťme se či v Zasype všecko, zavane. Mnozí autoři pocházející z Kresů tak ve svých dílech zdokumentovali smutnou skutečnost, že hlavními strůjci nenávisti a vraždění nebyli cizí příslušníci okupačních mocností, nýbrž nejbližší sousedé, přátelé, příbuzní, zdejší Kainové.
Kresy vytvářejí bohatou mozaiku, složenou z kultury západoevropské i východoasijské, z římsko-katolického náboženství, pravoslaví i judaismu a nespočetných národností. Obyvatelé Kresů jsou lidé vnitřně rozervaní, hledající vlastní identitu, modlící se k různým Bohům, potomci Poláků, Tatarů, Litevců, Bělorusů, Ukrajinců a Karaimů. Jako by tvořili „druhý polský národ“, značně citlivý na vyhrocené projevy nacionalismu, zvyklý na koexistenci, ale i konflikty. Aby nezanikla paměť o této snově surreálné oblasti, je třeba stále znovu „promýšlet a psát Kresy“ – tu hranici nepochopitelnou jak smrt, v níž se nacházejí kořeny lidských tužeb, chování, snů, lidské normálnosti, ale i patologičnosti.
Poznámky:
1. Beauvois, Daniel. Polacy na Ukrainie 1831–1863. Szlachta polska na Wołyniu, Podolu i Kijowszczyźnie. Paryż: Instytut Literacki, 1987. [Zpět]
2. Frajlich, Anna. ***. Łodzią jest i jest przystanią. Szczecin: Wydawnictwo FORMA, 2013. 103. Překlad Hanele Palková. [Zpět]
3. Schulz, Bruno. Republika snů. Praha: Odeon, 1988. 396–397. Překlad Otakar Bartoš, Erich Sojka, Vlasta Dvořáčková, Iveta Mikešová. [Zpět]
4. Stryjkowski, Julian. Wielki strach. To samo, ale inaczej. Warszawa 1990. 134. Překlad Hanele Palková. [Zpět]