Rozhovor s N. A.
Jen skutečně zasvěcení tuší, že patrně největší hvězda letošního Festivalu spisovatelů zářila potají a skryta zrakům
většiny návštěvníků. Autor, jenž si pro potřeby tohoto rozhovoru přál být označen jen iniciálami N. A., přijel na
festival coby prostý divák – ačkoliv pokud by přijal pozvání, která mu na různé adresy dorazila v uplynulých letech,
mohl zde vystupovat již několikrát pod zhruba tuctem jmen.
N. A. se uvolil ke krátké schůzce ve Valdštejnské zahradě a před tím, než na lavičce zalité podzimním sluncem poodhalil roušku tajemství obestírající jeho osobu, několikrát si ověřil, zda v dosahu není žádné záznamové zařízení krom čtverečkovaného bloku a nepříliš ostré tužky.
Vratislav Kadlec: Vaší specializací jsou nobelisté. Podle spekulací některých literárních kritiků – kteří se nicméně kvůli nedostatku důkazů většinou neodvažují se svým podezřením vystoupit veřejně – je až čtvrtina jmen na seznamu autorů, kteří dostali Nobelovu cenu za literaturu v posledních třiceti letech, ve skutečnosti vašimi pseudonymy. Je to spíš náhoda, nebo jde o vaši koncepci?
NA: Musím přiznat, že v posledních letech se už náhodě snažím trochu pomáhat, přeci jen, je to příjemné občas nějakou tu Nobelovku dostat. Ale když mi Švédská akademie udělila první cenu – bylo to tehdy za Solženicyna – moc jsem to nečekal. Je pravda, že něco podobného už se předtím povedlo s Šolochovem, ale upřímně řečeno jsem nepředpokládal, že zrovna mně by se to povedlo zopakovat. Učil jsem se v té době rusky teprve krátce a do rukou se mi dostaly zápisky jednoho ruského vězně, které mě velmi zaujaly. Literárně to nebylo úplně dotažené, ale říkal jsem si, že něco takového tady chybělo, že by to mohla být k tomu Šolochovovi taková pěkná protiváha a že bych s tím něco mohl udělat: tak vznikl Jeden den Ivana Děnisoviče. Mělo to celkem úspěch, takže jsem pokračoval – ale když pak akademie Solženicynovi v roce sedmdesát dala tu cenu, trochu mě to zaskočilo. Psal jsem ho tehdy tuším ani ne deset let, nikdy později už se mi to tak rychle nepovedlo. Navíc jsem udělal tu chybu, že jsem zachoval původní jméno toho člověka, který představoval moji krycí identitu, přes železnou oponu tehdy byla těžká domluva a on najednou chtěl na to předání přijet. Bylo mi jasné, že by se to celé určitě provalilo a dalo mi dost práce, než jsem ho přes různé prostředníky přesvědčil, aby nejezdil. Problém však nastal, když Solženicyna v roce 1974 vyhnali na Západ – najednou mi začal do všeho hrozně kecat, v devadesátých letech se pak úplně utrhl ze řetězu a šířil mimo domluvenou roli takové podivné názory. Musím říct, že jsme se nerozešli úplně v dobrém.
Nu, potom dlouho nic, až někdy začátkem osmdesátých let jsem uspěl s tím Márquezem. To jsem vlastně začal psát už jako úplný mladíček někdy po válce, ale byla to spíš taková relaxace, potřeboval jsem se prostě vypsat z různých věcí a nečekal jsem, že to bude mít takový úspěch. Sto roků samoty jsem napsal zavřený v koupelně, protože jsem tehdy neměl vlastní pracovnu. Dodnes si pamatuju, jak v tom baráku hrozně drnčely trubky, měl jsem tam takové zrcadlo, které to v jednu chvíli nevydrželo a rozbilo se asi na milion kusů. Vypil jsem při tom hodně rumu, ale je pravda, že díky té knize jsem získal nějaké prostředky, takže jsem pak mohl pracovat i na náročnějších věcech, u kterých trochu zajímavěji zpracuji i celý ten příběh okolo, jako třeba u Rushdieho. Za toho jsem ovšem dostal jen Bookera a navíc jsem si děsně naběhl. Tehdy jsem byl opravdu rád, že jsem to celé napsal pod pseudonymem.
Každopádně když jsem se trefil podruhé, řekl jsem si, že by nebylo špatné tu sbírku rozšířit, takže později už jsem k celé věci přistupoval trochu koncepčněji.
VK: Nicméně pokud se nepletu, Solženicyn nebyl vaším prvním výraznějším úspěchem. Jaké vlastně byly vaše začátky?
NA: Už na základce jsem napsal pár článků do různých časopisů, díky svému otci jsem se tehdy také seznámil s režisérem Orsonem Wellesem a navrhl jsem mu ten vtípek s Válkou světů. Jemu se to děsně líbilo a mám dojem, že se to pak skutečně povedlo, ale jsem přeci jen v podstatě plachý člověk a nejlíp se cítím za svým psacím stolem. Doteď mám klasický psací stroj a do počítače mi to všechno přepisuje sekretářka, bez ní bych měl o pár Nobelových cen méně. (smích)
Zkrátka jsem cítil, že chci především psát knihy. První větší úspěch byl myslím Kdo chytá v žitě, slyšel jsem nedávno, že ta knížka je dodnes docela populární. Salingera jsem pak táhnul ještě pár let, ale potom se to trochu vyčerpalo, tak jsem toho nechal.
To je ale spíš výjimka, většinou se snažím ty osudy dotáhnout do konce a pracovat na nich dlouhodobě. Občas si od přátel vyslechnu srovnání s Pessoou, ale mám dojem, že naše přístupy se dost liší. Co do počtu různých autorských identit, které vytvořil, o pár délek vede, ale troufám si tvrdit, že co se týče jejich propracovanosti, došel jsem rozhodně dál. Méně je někdy více.
VK: Ani trochu vás nelákalo se ke svým knihám přihlásit? Nemrzelo vás, že potlesk si užijí domluvení herci a figuranti?
NA: Jak už jsem říkal, jsem dost plachý člověk. Krom několika ne úplně šťastných výjimek, jako byl třeba Solženicyn, mi různé krycí identity většinou pomáhali zajišťovat přátelé, kterým jsem tu záři reflektorů opravdu přál. Konec konců, neměli to vždy jednoduché, jako třeba v případě Rushdieho – tam se opravdu vyplatilo, že ten člověk, jinak ostatně velmi vzdělaný a kultivovaný pán, má za sebou službu u britských speciálních jednotek. Mnozí z nich byli výteční lidé a také výteční herci. Například Gabriel, který ztvárnil Márqueze – křestní jméno jsme nechali stejné, aby se to nepletlo – jako novinář by se zřejmě moc neuplatnil, ale herec byl skvělý. Kdo by uhádl, že je ve skutečnosti děsný pravičák?
VK: Tím se dostávám k časté výtce, že Švédská akademie občas oceňuje autory spíš za jejich politické postoje než za literární tvorbu. Jakou s tím máte zkušenost?
NA: No, víte, člověk se na ně nemůže zas až tak zlobit, nemohou přece přečíst všechno, co kde kdo na světě napíše. A musím říct, že mi to trochu usnadňovalo práci. Už od Solženicyna jsem věděl, že tu identitu okolo, životní příběh autora, jeho názory a podobně, musím budovat stejně pečlivě, ne-li pečlivěji než jeho dílo.
Měl jsem také trochu obavu, že tady v Evropě, kde přeci jen každý každého zná, bych se mohl spíš prozradit, takže jsem se rozhodl vsadit na Afriku. Soyinku jsem měl rozdělaného už někdy od šedesátých let, pustil jsem se tady do poezie a dramatu, což jinak nedělám, ale mám dojem, že je to jedna z nejvydařenějších věcí, které se mi kdy povedly, ačkoliv tady myslím pořád není moc známá. Po tom úspěchu s Márquezem jsem se do toho trochu opřel, a když v roce 1984 v Nigérii zakázali moji knihu The Man Died, tušil jsem, že mám napůl vyhráno.
Soyinku jsem psal hlavně anglicky, ale potom mi trochu narostlo sebevědomí, říkal jsem si, že Afrika zabírá, a zkusil jsem trochu tlačit Mahfúze – jenže moje arabština přeci jen není tak dokonalá, tak teď zpětně nevím, jestli na všechny ty věci můžu být úplně pyšný. Ale kupodivu to zabralo.
Gordimerovou jsem měl také rozepsanou už od války, ale s věcmi okolo mi hodně pomohl Mandela za to, že jsem mu kdysi napsal pár projevů – mimochodem nevím, jestli tu jeho Nobelovku můžeme počítat, asi spíš ne, to vězení si přeci jen poctivě odseděl.
A pak samozřejmě Dario Fo, ačkoliv to není jen moje zásluha, s italštinou a reáliemi mi dost pomáhal můj dobrý přítel Umberto Eco. To on také někde sehnal toho legračního pána, co to jakoby všechno napsal. Mám dojem, že to byl snad původně jeho holič.
Levičáci mi šli vždycky dost dobře. Třeba Žižek mě pořád hrozně baví, ale za toho asi Nobelovku nedostanu, to je jen taková legrace pro ukrácení dlouhé chvíle.
Trochu mě mrzelo, že jsem nic nedostal za Bernharda, ale naštěstí jsem si nechal některé své německy psané texty na Jelinekovou.
No, a teď ten Modiano. To už byla maličko rutina.
VK: A proč jste se teď vlastně rozhodl promluvit?
NA: Víte, už jsem přeci jen starší pán, nevím, jak tu budu dlouho, a nechci si vzít všechna tajemství do hrobu. Plav čte jen pár lidí, takže do masmédií se to nejspíš hned tak nedostane, a přitom se alespoň trochu zbavím té tíhy.
VK: Čekáte nějakou Nobelovu cenu v brzké době?
NA: Tak uvidíme, co ten Pynchon. To je taková moje libůstka.