Anna Rosová
Dostojevskij, Fjodor Michajlovič. Bratři Karamazovovi.
Z ruského originálu Braťja Karamazovy (1880) přeložil Libor Dvořák. Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl.
1. vydání. Praha: Odeon, 2013. 984 stran.
V květnu roku 2013 se na knižních pultech objevil v rámci edice Knihovna klasiků nakladatelství Odeon nový překlad Bratrů Karamazovových, jehož autorem je rusista, redaktor Českého rozhlasu a jeden z nejproduktivnějších českých překladatelů Libor Dvořák. Tímto krokem se Dvořák (potažmo i samo nakladatelství) rozhodl jít s kůží na trh přímo pod drobnohled kritiků, neboť dosavadní, všeobecně rozšířený překlad Dostojevského románu, který před téměř padesáti lety (1965) pořídil Prokop Voskovec, je dodnes hodnocen jako velmi zdařilý. Dokázal tedy Dvořák překonat Voskovce? Vyplatila se Odeonu sázka na zavedenou překladatelskou značku?
Libor Dvořák odvedl jistě velmi kvalitní práci, jíž lze mnohé vytknout a mnohé odpustit. V čem však nový překlad do jisté míry pokulhává za překladem z šedesátých let, je redakční práce. Kolektiv redaktorů pod vedením Jindřicha Jůzla v textu ponechává překlepy, gramatické chyby (např. čárky odpovídající ruské, nikoli české gramatice), matoucí slovosled apod. Sebelepší překladatel jednoduše potřebuje „druhé oči“, redakci svého textu, který je logicky vystaven tlaku jazyka originálu, tím spíše, že se jedná o jazyk slovanský, což velmi usnadňuje pronikání interferencí do českého překladu. Absence tohoto druhého čtení čtenáře hned v úvodu rozladí. Nelze přehlédnout ani skutečnost, jíž si čtenář, který nemá srovnání s originálem či Voskovcovým překladem, těžko všimne, a to že hned v úvodu chybí věnování autora manželce Anně Grigorjevně Dostojevské. Navíc nové vydání neulehčuje orientaci, když v takto rozsáhlém románu, rozčleněném do čtyř dílů, dvanácti knih a bezpočtu kapitol, nenabídne přehledový rejstřík.
Dvořák své rozhodnutí, proč přijal nabídku Odeonu pořídit nový překlad Bratrů Karamazovových, zdůvodňuje v rozhovoru pro Lidové noviny tím, že Voskovcův překlad s léty zastarává, resp. že vznikl před víc než půlstoletím, což je znát nejen na jazyce, ale také na stylu překladatelské práce, která tehdy byla mnohem… doslovnější, či jak to říct. [1] S tímto tvrzením nelze než souhlasit. Bohužel však aktualizovaný překlad v podání Libora Dvořáka trpí jistou nevyrovnaností a zmiňovaná doslovnost je v mnoha případech nešvarem právě jeho překladu. Vezměme si pro příklad hned prolog, nazvaný Od autora, tedy text, kterým sám Dostojevskij oslovuje svého čtenáře:
Jak tak začínám s líčením osudů svého hrdiny, Alexeje Fjodoroviče Karamazova, ocitám se v jistých zmatených rozpacích. A proč? Přestože o Alexeji Fjodorovičovi vskutku mluvím jako o svém hrdinovi, sám dobře vím, že to není člověk nikterak významný, pročež rovnou předpokládám nevyhnutelné otázky jako: A čím je tak mimořádný, ten váš Alexej Fjodorovič, že jste si ho vyvolil za svého hrdinu? Komu a čím je znám? Pročpak mám já, čtenář, ztrácet čas zkoumáním okolností jeho života? Poslední z těchto otázek je nejosudovější… (6).
Zatímco Dostojevskij zahajuje prolog (pro ruštinu bezpříznakovým) přechodníkem načinaja, Dvořák volí velmi neformální spojení jak tak začínám. V této neformální rovině však čtenáře zaskočí knižní výrazy typu vskutku, pročež, o pasivu být znám komu nemluvě. V momentě, kdy po několika takto stylově nevyrovnaných větách dospějete k novotvaru nejosudovější (otázka), začínáte tušit, co můžete očekávat v dalším textu. Vytýkaná doslovnost se v posledně zmiňovaném příkladu projevuje naplno; nikoli však u Voskovce, ten převádí analogicky, pro českého čtenáře srozumitelně samyj rokovoj přídavným jménem nejošemetnější, nýbrž právě v překladu Libora Dvořáka.
Střídání stylů a jazykových rovin je v Dvořákově překladu skutečně problematické. Snad chtěl překladatel touto cestou oživit a aktualizovat román z roku 1880, avšak právě s ohledem na datum prvního vydání románu působí použití hovorové, ba vulgární češtiny nepatřičně. Obzvlášť pokud k tomu originální text nezavdává příčinu. A tak starý Karamazov i nejstarší syn Dmitrij hovoří nevyváženou, nekonzistentní mluvou s prvky obecné češtiny i knižních či hyperkorektních výrazů: (…) budeš bydlet slušnějc než u opilýho dědka a jeho děvek… Ačkoli, tebe jako anděla nic takovýho neposkvrní. Tam taky ne, proto ti to taky dovoluju, protože tys moje poslední naděje. (33) Tento jev má v důsledku dva protichůdné efekty. Zatímco starý Karamazov, kašpar a hrubián, získává tímto překladem oproti Voskovcovu textu na plasticitě, i když nemusíme s danou mírou hovorovosti a vulgarity souhlasit, postavu Dmitrije tento postup dehonestuje, deklasuje jej na úroveň poťouchlého otce, u nějž každý projev skrývá úšklebek a komedii.
Další problém vyvstává, zkoumáme-li detailněji převod pasáží plných literárních odkazů, biblických parafrází či referencí směřujících k ruským tradicím obecně. Zde je nutná autorská účast překladatele, aby českému čtenáři pomohl dešifrovat některé odkazy, Dvořák však v několika případech parafrázuje, banalizuje, případně odkaz jednoduše přejde. Například v deváté knize, kde je popisováno vyšetřování Míťova činu, je jedna z kapitol nazvána Choždenie duši po mystarstvam. Mytarstvo pervoje (a další dvě kapitoly: Mytarstvo vtoroje, Treťje mytarstvo). Prokop Voskovec zde velmi pěkně dosazuje variantu Křížová cesta duše. Zastavení první (Zastavení druhé, Zastavení třetí), zatímco Libor Dvořák převádí doslovně Putování duše po útrapách. Útrapa první (Útrapa druhá, Útrapa třetí).
V neposlední řadě je třeba bohužel zmínit také množství rusismů a velmi neobratných slovních spojení, floskulí i žurnalismů, kterých je Dvořákův překlad plný. Namísto „zájezdní hostinec“ Dvořák použije poruštěnou podobu zájezdní dvůr (44) – pravděpodobně interference vzniklá vlivem ruského postojalyj dvor, a to i přesto, že v originálu stojí gostinica; čtenář opakovaně naráží na sloveso opanovat se (Najednou umlkl, jako by sám sebe opanoval. (79) V tomhle ohledu se vždy dokázal opanovat. (111)) v místech, kde lze mnohem srozumitelněji použít „zarazit se“, „zdržet se“ (obzvlášť v Dvořákově moderně pojatém překladu!). Otce Feraponta překladatel neváhá označit za starocha (426), přitom tím samým slovem jinde pojmenovává opilého starého Karamazova (173). Za neobratné řešení lze považovat také spojení když v sobě tu jistotu měl (485) namísto přirozenějšího „když si tím byl tak jistý“. V některých místech promlouvá spíše Dvořák-novinář, když používá žurnalismy jako rezolutně odpovědět (353), vyjádřit se v tom smyslu, že (485), faktem je (76) apod. Výjimkou bohužel není ani naprosté nepochopení textu. Když odvážejí Míťu, přiběhne se s ním rozloučit Kalganov a celá scéna je završena slovy: O, on veril v vinovnosť Miti počti vpolně! Voskovec tuto větu nepříliš obratně doslova přeloží: Ó, věřil v Míťovu vinu skoro naplno. [2] Avšak Dvořák její smysl zcela obrátí: On v Míťovu nevinu věřil téměř neodvolatelně! (646)
Máme-li být při porovnávání překladů Libora Dvořáka a Prokopa Voskovce upřímní, pak je na Dvořákovu obranu třeba uvést, že se jeho překlad i přes řadu zmíněných nedostatků čte velmi dobře, někdy lépe než Voskovcův. Problém spočívá v tom, nakolik čtenáře doporučením nového překladu ochudíme o významovou mnohost a možnost komplexního pochopení románu. Emanuel Frynta ve svém eseji Jaký by měl být překladatel umělecké slovesnosti z roku 1969 říká: Umění překladu tkví v popření a pohlcení mechanického, k čemuž dochází jen tím, že překladatel v sobě a ze sebe obnoví tvůrčí pohnutku originálu. [3] V našem případě se tato tvůrčí pohnutka originálu lépe podařila obnovit Prokopu Voskovcovi. Nicméně pokud dojde k novým vydáním Dvořákova překladu a text projde zásadní redaktorskou revizí, pak se, doufejme, vytratí i dojem uspěchanosti, kterého se čtenář nezbaví až do konce čtení, a získáme tak důstojného následníka Voskovcovy práce. Dostojevskij přece i dnes stojí za víc než jen za dodržený termín.
Poznámky:
1. Peňás, Jiří. „Dostojevskij místo snídaně“. <http://www.odeon-knihy.cz/dostojevskij-misto-snidane-14-8-2013-lidove-noviny/> (26. října 2014). [Zpět]
2. Dostojevskij, Fjodor M.: Bratři Karamazovi. Academia: Praha, 1997. 560. [Zpět]
3. Frynta, Emanuel. Eseje. Torst: Praha, 2013. 457. [Zpět]