Rozhovor s Vratislavem Jiljím Slezákem
Když se překladatel stane viditelným v novinách, či dokonce v televizi,
pravděpodobně byl ověnčen nějakou veřejnosti povědomější cenou. Státní
cenu za překladatelské dílo za rok 2013 obdržel Vratislav Jiljí Slezák,
jemuž ale z adjektiv „významný“ či „prestižní“ pokaždé zatrne. Nejenom
z vrozené pokory a vědomí pomíjivosti pozemské slávy, ale i kvůli
zvýšené citlivosti vůči jazykovým klišé. Sám s velkou radostí opečovává
český jazyk, a proto špatně snáší, když se mu dějí příkoří.
Ivana Myšková: Zdají se vám literární sny?
Vratislav Jiljí Slezák: Ne vždy, ale několik jich mám. Například tento: Jsem mladík, vím přesně, že mi je 23 let. Stojím před krásným portálem nádherného domu někde v severním Německu, zřejmě je to Lübeck, tedy město Thomase Manna. A co je pozoruhodné, držím v ruce krásné černé lakýrky, čerstvě podražené. Zvoním. Tahám za kovové táhlo, je to velmi krásná řemeslná práce. Nikdo se neozve, zatáhnu tedy podruhé a ozvou se spěšné kroky dvou osob, zřejmě sbíhají po dlouhém schodišti. Dveře se rozlétnou, objeví se dva mladí muži, jeden z nich vyhazuje toho druhého ven, dost nevlídně, ale na mě se obrátí přívětivě a ptá se, čeho si žádám. Já jenom ukážu na ty boty a on mě pozve pokynem dovnitř. Octnu se v krásné hale toho úžasného domu, zleva se svažuje široké schodiště a já najednou vidím, jak po něm schází Thomas Mann, skvěle oblečený, tak jako kdyby snad měl zrovna obdržet Nobelovu cenu, a vedle něho jeho žena, všech šest jeho dětí a děti těch dětí, zastaví se a na schodech vytvářejí cosi jako chór. Thomas Mann se na mě tázavě podívá a já mu ukážu mlčky ty podražené boty, on se usměje a začne německy krásnou úvahu o tom, jak jsou pohodlné boty důležité pro práci ducha, že těsné boty jej stísňují tak, že se nemůže rozvinout, a boty pohodlné a krásné naopak podporují duševní rozlet. Pak se na ty boty podívá a poznamená: „Jsem si jist, že tento pár bot patří mezi posledně jmenované.“ Nato se obrátí, pozvedne ruce jako dirigent a řekne: „A nyní zazpíváme rodinnou hymnu.“ A skutečně se všichni pustí do zpěvu, je to několikahlasý sbor, naprosto perfektně provedený, a v jednu chvíli se z toho shromáždění odpoutá malý hošík, zřejmě nejmilejší Mannův vnuk, má v ruce cosi jako policejní pendrek, postaví se vedle dědečka, tím pendrekem mu pomáhá dirigovat a sen končí.
IM: Můžeme v tom číst i metaforu překladatelského řemesla?
VS: Samozřejmě. Možná určité sdělení, že stejně jako dobrými botami budu moci Mannovi posloužit i nějakým překladem.
IM: Překládání vnímáte jako službu autorovi a čtenáři, jako oproštění se od vlastní osoby. Proč vás tak těší ujímat se druhých?
VS: Každá činnost by měla mít povahu kvalifikované, poctivé služby pro nějaké obecné dobro. Nejenom překládání. Například i vládnutí, činnost nutně zaměřená k prospěchu celé společnosti, nikoli jen k růstu vlastního bankovního konta. Ujímat se druhých: To mi bylo – nebojím se říct – „zjeveno“ jako radostný životní úkol, ale mám to i v genech. Ani ne zcela vědomě, spíš samočinně spřádám jako pavouk sítě cest od člověka k člověku, v uzlech setkání už je na každém, zda nalezne vzájemnou blízkost. Čím je ta síť hustší, tím lépe: nehrozí pak tolik pádů do propasti.
IM: Ve výčtu děl, která jste přeložil, nenajdeme překlady z polštiny, byť jste ji vystudoval. Proč?
VS: Ani jsem se o ně nijak neucházel, při zpětném pohledu je mi to teď trochu líto. Pohltila mě prostě němčina. Těším se ale z překladů znamenitých polštinářek a polštinářů, například Heleny Stachové, z mladých pak třeba Jana Jeništy.
IM: V letech 1951–1956 jste studoval jazyky národů, které vůči sobě chovaly z pochopitelných důvodů silnou averzi. Měly právě otřesné události druhé světové války vliv na vaše rozhodnutí tyto jazyky studovat?
VS: Když wehrmacht vtrhl do Prahy, bylo mi sedm let, v době osvobození třináct. Válku jsem vnímal vlastně ještě dětskou duší, otřesy byly vyvažovány přirozenými radostmi a dobrodružstvími mého tehdejšího věku. Navíc jsem už tenkrát neměl v povaze sdílet kolektivní odpor či nenávist k protivníkovi. Němčinu jsem se rozhodl studovat z osobního zájmu o jazykovou a kulturní sféru, která byla tak dlouho zjevná a účinně přítomná právě v mé vlastní zemi, jež víceméně zůstala ušetřena těch strašlivých zpustošení, například s Polskem, Německem a Belgií to absolutně není možné srovnávat. Německá kultura se samozřejmě prezentovala i ve své znetvořené podobě, ale vzpomínám třeba na výtečný film Friedemann Bach o jednom ze synů Johanna Sebastiana, který nám školákům promítli za války. Polština byla při vstupu na fakultu jakýmsi napůl otevřeným oknem do oblasti, kam jsem trochu nahlížel už za gymnaziálních studií.
IM: Kdy a za jakých okolností se k němčině a polštině přidružila dánština? A proč zůstala v pozadí?
VS: Dánština vlastně němčinu i polštinu předcházela. Léto roku 1947 jsem strávil v rámci poválečné výměny mládeže v Dánsku – odtud jsem si odnesl sympatii k zemi, národu i jazyku. Lektoráty dánštiny a švédštiny jsem pak navštěvoval při studiu na olomoucké univerzitě; šlo vskutku spíš o návštěvy než o opravdové pronikání do jazyka a literatury, moje znalosti nejsou tudíž nijak valné. A tak se nepletu do díla znalcům. Když už jsme u té jazykové zvídavosti: určitou dobu mě velmi zaměstnávala maďarština. S blízkými sousedy by se měl člověk aspoň v základech umět dorozumět v jejich mateřštině.
IM: Od sedmdesátých let až do roku 2007 jste působil jako učitel jazyků, a to na velmi rozdílně zaměřených školách. Bylo pro vás inspirativní sledovat i to, jak odlišně ke studiu jazyků přistupují studenti technických a humanitních oborů?
VS: Vyučovat je sice inspirativní snažení, ale spoléhat na kdovíjaké výsledky je iluze. Při výuce jazyků hraje velkou roli studentův talent a píle. Učitel musí hodiny utvářet zajímavě a svěže; není-li ve značné míře dobrý režisér a komediant, nepomohou mu ani velehory vědění a veškerá pedagogika a didaktika. Na technických vysokých školách brali studenti výuku jazyků víceméně jako nezbytnou přítěž, v letech komunistického panování kralovala v této sféře ruština; někteří vzhledem k uzavřenosti tehdejšího světa a k omezením života dokonce pochybovali o smyslu jazykové výuky. U studentů teologie a dějin umění byl vztah k výuce jazyků mnohem lepší a motivovanější, ostatně to bylo už v době, kdy takzvaně spadla klec.
IM: Nelákalo vás učit i budoucí překladatele? Nebo to zkrátka osud zařídil jinak?
VS: To mě ani nenapadlo. Aspoň jsem jim nijak nemohl ublížit. Ale asi třikrát jsem měl příležitost před mladé adepty překladatelství předstoupit. Důsledky mi nejsou známy.
IM: Kromě překladů beletrie občas přeložíte i teologické texty, například Modlitby svatého Augustina. Načerpal jste znalost latiny již na gymnáziu, nebo vás k latině přivedla až víra a působení na dvou teologických školách?
VS: Ty Modlitby svatého Augustina nejsou ani tak teologickými texty, jako spíše duchovní poezií. Latinu jsem na gymnáziu měl šest let a velmi mě těšilo studovat ji pod vynikajícími učiteli, například pod skvělým znalcem antické kultury a překladatelem Rudolfem Mertlíkem. K mým osobním úchylkám patří občas „říkat si“ v latinské gramatice. Víra, případně působení či studium na teologických školách může přivést k výrazné oblibě latiny podle mých zkušeností jen stěží. Je to individuální.
IM: Neměl jste touhu studovat teologii?
VS: Ani ne, protože byť mám v sobě něco mnišského, jsem si jist, že moje poslání je být ve světě. O obor se však dlouho zajímám a často překládám i velesložité odborné teologické texty.
IM: Možná se vám zdá podezřelé, že jsem se dosud neptala na Hermanna Hesseho. Tedy konečně: Ve Stepním vlkovi Hesse tematizuje rozpolcenost lidské duše. Jste přesvědčen o tom, že víra dokáže lidskou duši sjednotit, uvést v soulad?
VS: Polarita lidské osoby je Hesseho ústředním tématem, to u něho najdeme všude. Já mám jako každý člověk taky tělo a duši a hledám rovnováhu, avšak to, co se obvykle míní tělem, zbytečně nedémonizuji. Duše, duch, to je složitější. Víru chápu jako ustavení a vybavení k životní cestě v důvěře, ve světle a v pravdě za spásonosným smyslem. Zvládat četná ohrožení, rozkolísanosti, propady, v tom mi taková víra přirozeně pomáhá.
IM: Za „svatou“ trojici německé literatury kromě Hesseho pokládáte Thomase Manna a Heinricha Bölla. Jak tito autoři změnili váš pohled na svět i na literaturu a možnosti literárního textu?
VS: Třebaže nejsem povahou romantik, Hesseho cituplný a soucituplný svět mě oslovil a nejspíš jsem ho docela slušně dokázal převést se všemi jeho jemnými složkami do češtiny. Thomas Mann je kulturní monument (ta erudice!) a překladatelsky je daleko obtížnější, jeho jazyk a způsob podání je dnešnímu běžnému německému čtenáři mnohdy dost cizí, v překladu je však výhodně možno oproti neměnnému originálu zvolit jazykovou podobu sdělnější, současnou. Böll mi mluví z duše svým životním postojem, ve svých dílech ho dokáže podat se samozřejmou přesvědčivostí a živým, bohatým jazykem. Všichni tři autoři mě zaujali nejen svou odlišnou literární produkcí a svébytným stylem, ale i jako Němci svými občanskými postoji a politickými názory a aktivitami v dobách značně nelehkých.
IM: Které knihy vyžadovaly téměř neúnosnou míru trpělivosti?
VS: Trpělivost, pokud možno bezbolestná záda a spolehlivý zrak a nějaké ty znalosti a dovednosti jsou všecko předpoklady pro zdárné překládání. Všechny tyto složky někdy tvrdě ohlásí své meze únosnosti; pak je dobře si vhodně odpočinout a provětrat se, aby zbytečně nestrádal překladatel ani dané dílo. Nejnáročnější překlad byl asi Valdštejn od Alfreda Döblina, což vypadá jako historický román, ale je to spíš úžasný obraz, obrovité plátno celé té doby, která je tam vymalována se všemi detaily, a jazykově je to příklad velmi expresionistického stylu. Dostat to do češtiny, to dalo fušku. Tenkrát jsem se zrovna stěhoval a učil jsem v Poděbradech, času jsem neměl moc a v rukopisu ta knížka měla asi 950 stránek, takže to bylo dosti značné strádání. Nicméně oběť je nutná. Bez oběti nejde nic.
IM: Dodržujete při překládání určité rituály?
VS: Potřebuji ticho, nesnáším ani náznak zvukových kulis, byť by to byli moji hudební oblíbenci.
IM: Proč jste znovu přeložil Smrt v Benátkách od Thomase Manna?
VS: Překlad u mne objednal redaktor Tomáš Dimter (sám nadaný překladatel) z nakladatelství Mladá fronta ke stému výročí vydání originálu novely. Práce mě převelice těšila, dle posudků se povedla a je pro českého čtenáře beze zbytku srozumitelná – pochválil ji i Martin C. Putna v Lidových novinách jako „prostou a jasnou“.
IM: Myslíte, že existuje určitá lhůta, po které by mělo být klasické dílo znovu přeloženo?
VS: Záleží, o který jde jazyk. Čeština se bohužel vyznačuje tím, že se velmi rychle vyvíjí, na rozdíl od němčiny – myslím, že dnešní němečtí gymnazisti mohou bez obav a bez nechuti z neporozumění číst Goetha a vůbec klasiky, protože tam není ve vyjadřování tak hrozná propast. U nás se ta disproporce vytvořila patrně tím, že čeština poté, co se znovu rekonstituovala, měla urputnou snahu vyrovnat se rychle úrovni jiných, podobnému osudu nevystavených jazyků. Proměny podoby moderní literární češtiny mají rozhodně souvislost s reinstalací Čechů do evropské kultury, s přílivem různých směrů a etap, do kterých se patetická čeština z 19. století nehodila. I složitý společenský růst a proces, kterým jsme prošli, se v jazyce odrazil. Např. překlady z 30. let, mají občas ještě infinitivy na -ti a -ci, je v nich zhusta přítomen určitý patos, neboť vysoká literatura se musela vyjadřovat vznešeným jazykem, i když to mnohdy vůbec nebylo na místě. Dneska se té takové nepřiměřenosti dá využít jako parodického elementu: bude-li se někdo takhle vyjadřovat, lidi si řeknou: ten si jasně dělá legraci.
IM: Myslíte si, že jako Obec překladatelů jste komunita? Máte přátele především mezi překladateli?
VS: To nemůžu říct. Já mám přátele ze všech možných koutů a sfér, ale nestalo se mi, že bych mezi překladatelskými kolegy, k nimž mám blízko samozřejmě odstupňovaně, našel někoho, koho bych nějak nemohl akceptovat nebo kdo by mě dokonce nějak odstrašoval, to vůbec ne. A vidím to i z reakcí na sebe sama, totiž že se navzájem pozorujeme celkem zálibně a máme jistě ze sebe celostnější vjem než jen jako z někoho, kdo náhodou taky překládá. Jednou, když Obec překladatelů při určitém výročí Jungmannovy ceny představovala její nositele, četly se tam o nositelích ceny něco jako posudky, vypracované jinými překladateli, vesměs velmi vtipné. O mně ten posudek napsala Michaela Jacobsenová, které si velmi vážím, umí mimo jiné skvěle přeložit kdekterou hermetickou poezii, a ta postřehla něco, co já sám pociťuju, že mám v povaze, ale dvěma výrazy jako ona bych to nebyl býval schopen postihnout – „lehkonohé veselí“. Ono to zní možná trošku operetně, ale mám to v genech po mamince a už je to automatismus – převádět rozmanité situace směrem k radostnosti a vtipu, možná až k burlesce.
IM: Na nezbytnost redakční péče a závažná pochybení překladatelů už mnoho let upozorňuje anticena Skřipec, udělovaná Obcí překladatelů, v jejíž porotě už několik let zasedáte. Není někdy těžké rozlišit pochybení překladatele a pochybení redaktora?
VS: Komisi Skřipce bych měl opustit, už v ní straším moc dlouho; je to činnost sice lecjak zábavná, ale v podstatě hořká – poukazovat na omyly a pochybení, mnohdy ovšem bezděky značně komické, není jen švanda. Ale stavovsky bránit úroveň překladatelského řemesla, to je zcela nezbytné. Příčina nedbalosti tkví ponejvíc v časté neexistenci odpovědného redaktora, ten by měl běžně všechny chyby a prohřešky „vychytat“, anebo překlad rovnou odmítnout a nedoporučit. Mnohá nakladatelství ale takového redaktora nemají nebo ho nemohou zaplatit; pak se nedivme. Když nebesa vidí, že někde mají odpovědného redaktora, sesílají mu určitě zvláštní požehnání.
IM: Co je to žežismus? Mám k němu sklony coby tazatel?
VS: Já za protivný žežismus považuji čím dál nyní slýchanější vyjadřování typu: „Já se domnívám, že v případě, že nastane situace, že pan poslanec X bude opět popírat, že pan poslanec Y opakovaně poukazoval na to, že se od tématu utíká proto, že opozice…“ Lidé neumějí pořádně mluvit na veřejnosti. Je to jednak důsledek zřejmě nevalné školní výuky řečovým dovednostem, jednak běžné neúcty k jazyku jako prostředku srozumitelného sdělování, dohadování, ujednocování, především však náležitého a jasného formulování. Někdy si dejte práci a sledujte, jak lidé na oficiálním i náhodném fóru hovoří. Nemají ponětí o přednostech a údernosti hlavních vět. Znají jen rozvláčná, plytká souvětí. Ostatně o nějaké obecné kultivovanosti nemůže u nás být řeči, v nevychovanosti (kontaktní i jazykové) bychom mohli aspirovat na zlatou medaili. U vás osobně jsem nezpozoroval ani stopu žežismu, vy formulujete vědomě obezřele! Ještě poznámka: Vedle žežižmu hojně bují i kterýsmus, nadměrné kupení vedlejších vět s tímto zájmenem.
IM: Novodobým nešvarem se stala i politická korektnost. Kromě toho, že je směšná, může být také nebezpečná?
VS: Politická korektnost je v podstatě pusté lhaní. Směšná tedy není, byť takovou podobu zdánlivě mívá. Je-li někdo zjevná potvora, má se to říct, a ne zaobalovat do vyjádření například „občas se u dané osoby projevuje vychylování z běžných zvyklostí a chvílemi i překračování hranic platných norem“. Vždyť i odsudek nezdařilého výkonu se dá vyjádřit slušně, důstojně, bez urážení. Tvrdé „Překlad nestojí za nic“ má přece ohleduplnější variantu „Překlad se bohužel opravdu nepodařil“. Daleko horší důsledky má tato „korektnost“, užívá-li se jí ve vztahu k událostem dějinným či současným a k jejich aktérům.
IM: Při slavnostním předávání Státní ceny jste děkoval zejména svým kolegům překladatelům. Za co jim vděčíte především?
VS: Překladatelským kolegyním a kolegům vděčím za mnohé, zejména za jejich skvělé výkony, ty mě často uvádějí v obdivný úžas. Jsou to laskominy, veliká potěcha – a dokumentují bohatství a nepřeberné možnosti češtiny. V mnoha případech bych doporučoval čtení nahlas, tím se můžete dostat do netušených hlubin. Také jsem kolegům vděčný za kolegialitu, zájem, podporu různého druhu a v rozmanitých situacích a zejména za mnohavrstevný humor (nejen ten náš oblíbený hravý, jazykový).
IM: A smí být vůbec překladatel nevybaven humorem?
VS: Tak to je závažné provinění. Na to by mohlo být i doživotí.