Rozhovor s Vaidasem Šeferisem
O současné litevské literární sféře a recepci litevské literatury v Čechách jsme hovořili s pedagogem Masarykovy univerzity v Brně, lituanistou Vaidasem Šeferisem.
Anna Čmejrková: Aktuální číslo Plavu je věnováno litevské literatuře po roce 1990. Je tato literatura tematicky či jinak vyhraněná?
Vaidas Šeferis: Nejen litevská, ale i každá jiná literatura se jen těžko poddává chronologizaci a tematizaci a bylo by příliš zjednodušující, kdybychom se snažili v literárním životě Litvy po roce 1990 rozpoznat jedno či několik hlavních témat. Avšak tento úsek literatury je přece jen vyhraněný: vyhraněný ve smyslu návratu k svobodnému slovu, jenž mnohdy dramaticky poznamenal osudy četných textů, knih a lidí. Po roce 1990 je konkrétně pro litevskou literaturu významný zánik traumatizujícího rozpůlení na větev exilovou a domácí. Tento návrat do normálu bych rád přirovnal k euforickým prožitkům nemocného člověka, jenž se uzdravil a plnou silou pociťuje zázrak znovuobjevení jednoduchých věcí. Zároveň bych chtěl varovat před naivní představou, že literatura před rokem 1990 byla „špatná“ a potom se „zlepšila“: nebylo tomu tak a jsem přesvědčen, že český čtenář je v tomto ohledu velmi dobře poučený. Podstatu změn v litevské literatuře spíše vyjadřují zlomy a otřesy ve struktuře a vzájemných vztazích literárních žánrů (například udivující stabilita lyrických žánrů, rozmach eseje, „úpadek“ prózy), ale to je téma pro mnohem rozsáhlejší povídání.
AČ: Významu esejistiky v současné litevské literatuře se v čísle ještě budeme věnovat. V čem však podle vás spočívá úpadek prózy a čím si ho vysvětlujete?
VŠ: Změny, kterými po roce 1990 procházela litevská próza, patří k nejdiskutovanějším tématům literární kritiky. V první polovině devadesátých let totiž v Litvě ztratily svůj význam hlavní prozaické žánry: román a povídka. To se projevilo jednak citelným poklesem počtu textů těchto žánrů, jednak přesunem pozornosti literární recepce na poezii a esej. Tato skutečnost nezůstala bez povšimnutí a v druhé polovině devadesátých let vedla k řadě odborných diskusí. Kritici se však nikdy neshodli na příčinách tohoto jevu. Jedni je spatřovali v dynamickém vývoji společnosti, který neumožňoval dodržovat „epickou odtažitost“ nutnou pro kvalitní román; druzí mluvili o globálních změnách literatury a rozkladu klasických žánrů; jiní zdůrazňovali sociální a komerční podmínky práce spisovatelů, jimž se nevyplácí pěstování „pomalé“ prózy. V druhé polovině devadesátých let se dokonce objevily snahy uměle oživit román: byly vyhlašovány speciální projekty na jeho psaní, autoři na vytvoření románu uzavírali smlouvy a vydavatel jim v průběhu práce vyplácel solidní odměny. Vznikly tak některé romány Jurgise Kunčinase, např. Blanchisserie aneb Žvėrynas – Užupis (Blanchisserie, arba Žvėrynas – Užupis; 1997), a Sigitase Parulskise, např. Tři vteřiny nebe (Trys sekundės dangaus; 2002). Výsledek byl nejednoznačný: romány na zakázku zdaleka nebyly špatné, ale při jejich četbě vždy zůstává pachuť umělosti. Osobně si myslím, že si na opravdový návrat prózy do centra literárního života ještě musíme počkat.
AČ: Jaké pozornosti se v Litvě těší umělecká literatura? Je obecně sledována, nebo je spíše záležitostí pro hrstku intelektuálů?
VŠ: Zcela přesvědčeně mohu říci, že umělecká literatura se v Litvě těší velké pozornosti. Jenže umělecká literatura zahrnuje spoustu žánrů a textů, jejichž umělecká hodnota velmi kolísá. Litevští literární kritici vesměs naříkají, že situace je špatná, že lidé potřebují jen čtivo a opravdu hodnotných věcí si nevšímají, že vše podléhá komercializaci atd. Myslím, že mají pravdu jen zčásti. Litevci uměleckou literaturu čtou, a čtou ji rádi. Pro národ čítající sotva tři a půl milionu lidí je až s podivem, kolik spisovatelů a jejich nakladatelů se u nás uživí. Pravdou je, že literární oběh v Litvě není jednotný a že intelektuálové opravdu představují jen nepočetnou uzavřenou skupinu profesionálních čtenářů. Ale to je zcela normální jev: situace, kdy je literární život v centru společenského dění, nebo jej dokonce substituuje, je patologická a je typická pro totalitární režimy. Proto jsem opravdu rád, že existuje sympatická „hrstka“ mých kolegů, s nimiž se bavíme o autorech a knihách, které jsou většině Litevců naprosto lhostejné. Ale to přece ještě neznamená, že ostatní uměleckou literaturu nesledují! Sledují, a dokonce bych si dovolil spekulativní tvrzení, že literatuře věří a zajímají se o ni víc než čtenáři čeští.
AČ: Překladů z litevštiny u nás dnes vychází velmi málo. Je to způsobeno malým zájmem veřejnosti, nebo chybí překladatelé?
VŠ: V posledních letech se z litevštiny překládalo velmi málo, to je smutná pravda. Příčiny jsou očividné: český čtenář se o litevskou literaturu nezajímá a také nejsou kvalitní překladatelé. Jsem rád, že díky činnosti univerzitních baltistických center se pomalu daří řešit ten druhý problém: v Česku přibývá lidí schopných a ochotných překládat z litevštiny, dobrým příkladem je i toto číslo Plavu. Avšak jen těžko můžeme ovlivnit obecný nezájem české společnosti o Litvu a litevskou kulturu. Přiznám se, že to prožívám jako jeden z nejproblematičtějších aspektů svých vztahů s českou kulturou. Udivuje mě nesouměrnost vzájemného poznání: v Litvě rozhodně znají jména jako Čapek, Hrabal, Kundera, Havel či Viewegh nejen intelektuálové, ale kdybychom poprosili českého bohemistu, aby jmenoval aspoň tři litevské spisovatele… Přitom Česko je zemí s velmi solidní baltistickou tradicí. Působila zde a dodnes působí celá řada významných akademických osobností (z největších autorit jmenujme např. Leopolda Geitlera, Josefa Zubatého či Pavla Trosta). Avšak tito lidé byli a zůstávají nečetnými výjimkami v moři obecného nezájmu. Mám dojem, že se to netýká jen překladů z litevštiny: maďarská či polská literatura by nedopadla o moc lépe. Doufám, že tyto kritické poznámky českého čtenáře neurazí, ale poslouží mu k obohacující diskusi na toto téma. Jsem přesvědčen, že se v posledních letech situace mění k lepšímu a že se brzy budeme moci těšit z celé řady zajímavých překladů z litevštiny.
AČ: Jsou podle vás do češtiny přeloženy alespoň ty nejpozoruhodnější litevské texty?
VŠ: Bohužel nejsou. Velmi si vážím každého překladu, ale za opravdu stěžejní mohu označit pouze dva: Roční doby Kristijonase Donelaitise (přeložila Hana Jechová) a Čarodějnici a déšť Jurgy Ivanauskaitė (přeložila Gabriela Šroubková). Ale nemusíme nad touto situací jen bezradně krčit rameny: představte si, kolik práce budou mít budoucí překladatelé!
AČ: Jak je tomu s překladovou literaturou v Litvě?
VŠ: V Litvě vychází spousta překladů. Je jich tolik, že je ani při sebelepší snaze nestíhám sledovat. V mé zemi funguje velmi pružný a „dravý“ knižní trh, schopný okamžitě reagovat na světové novinky a bestsellery. Horší to je s kvalitou překladů, která je mnohdy neuspokojující. Avšak i zde se věci zlepšují: sdružení litevských překladatelů (po vzoru českých kolegů) vyhlašuje již druhým rokem anticenu za nejhorší překlady, která vyvolává živou reakci čtenářů.
Nejvíc se samozřejmě překládá z angličtiny. Ale máme kvalitně zastoupenou i francouzskou, latinskoamerickou, německou a polskou literaturu. V posledním desetiletí se téměř nepřekládá z ruštiny. Po roce 1990 v Litvě začalo vycházet (a stále vychází) velké množství kvalitní odborné literatury, především filosofické, historické a literárněteoretické: humanitní vědy musely rychle doplnit to, o co přišly za padesát let sovětské cenzury.
AČ: Které české texty jsou v Litvě známé či oblíbené?
VŠ: Překlady z češtiny rozhodně patří k těm nejkvalitnějším a nejoblíbenějším: Litevci rádi čtou Havla (především jeho publicistiku), Kunderu a Hrabala. Máme dva překlady Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, z nichž druhý (přeložil A. Grybauskas) byl vyhlášen nejlepším překladem za rok 2000.
AČ: Který litevský text by si podle vás nejvíce zasloužil být přeložen?
VŠ: Dobře vím, že taková selekce je zkreslující a subjektivní, ale byl bych rád, kdyby do češtiny někdo přeložil básně Henrikase Radauskase (1910–1970), představitele litevské exilové literatury, jednoho z největších mistrů formy, jehož sbírky básní – za všechny jmenujme Šíp na nebi (Strėlė danguje, 1950) – působí dojmem zlatnické práce. Dále pak aspoň jeden román Ričardase Gavelise (1950–2002). Jeho román Vilniuský poker (Vilniaus pokeris, 1989) patří k stěžejním textům litevské prózy z dob sovětské okupace – efekt, jejž tento román vyvolal, bych přirovnal k Zbabělcům Josefa Škvoreckého. A aspoň jedno drama Mariuse Ivaškevičiuse (1973), představitele nejmladší generace litevských dramatiků a jedné z nejvýznamnějších postav soudobé litevské dramaturgie. Osobně mám moc rád jeho drama Madagaskar (Madagaskaras, 2004).
AČ: Jaké texty překládáte se svými studenty?
VŠ: Se studenty překládáme pravidelně, ale spíš menší věci a pouze prózu. Překlady esejů pro toto číslo Plavu také začaly vznikat na našem ústavu baltistiky v rámci překladových cvičení. Svým studentům doporučuji kvalitní autory a knihy, ale nikdy jim nemluvím do jejich výběru četby: každý čtenář musí literaturu poznávat na vlastní nebezpečí.