Jakub Vaněk
Rabaté, Dominique. Lyrická gesta.
Z francouzského originálu Gestes lyriques (2013) přeložil Martin Pokorný.
1. vydání. Praha: Karolinum, 2023. 207 stran.
Čtvrtý svazek edice Studia poetica nakladatelství Karolinum přináší soubor esejů současného francouzského teoretika Dominiqua Rabatého v překladu Martina Pokorného. V návaznosti na své předchozí práce o lyrickém subjektu se autor v přítomných textech věnuje fenoménu lyrických gest. Na základě případových studií věnovaných moderním francouzským básníkům (v celé knize žel prakticky nefiguruje žádná spisovatelka) a teoretičtěji laděných pasáží usiluje Rabaté o přiblížení účinnosti básnického slova, které v gestech osciluje mezi singulárním a neosobním, evokací a konáním.
V doprovodném textu k českému vydání [1] situuje autor své zkoumání lyrických gest mezi ostré odlišení lyrické a fikční výpovědi teoretičky Käte Hamburger (Logik der Dichtung, Logika básnictví, 1957) a představu odosobnění Huga Friedricha (Struktura moderní lyriky, 1956, č. 2005). Tyto přístupy se Rabaté snaží překročit představou gesta, které propojuje singulární, tělesný moment s aktivizací rytmu a dalších složek jazyka. Gesto tak v Rabatého pojetí představuje účinnost promluvy, jež splynula s činem – tzv. lyrický subjekt v něm vychází mimo sebe a odkrývá tak vlastní konstruovanost a podmíněnost dynamikou jazyka, současně je ale ukotvuje v konkrétní tělesnosti, třebaže fiktivní – jak Rabaté ukazuje například na textech Andrého Frénauda. Díky tomu se může „ujmout tempa její recitace, afektivního náboje rozmluvy“ (12) čtenář či čtenářka. Vedle autorského subjektu, který „bděl nad genezí a nad rámcem jejího rozvinutí“ (12), tak Rabaté rozlišuje komplementární pojetí lyrické subjektivity jako scény (v návaznosti na koncept scénografie lingvisty Dominiqua Maingueneaua) otevřené mnohosti a energetického potenciálu básně.
Tuto situaci, již nazývá také „plastičností“ (plasticité), spojuje autor jednak s performativním pojetím (básnické) promluvy, jednak s analýzami tendencí francouzského básnictví 19.–21. století. Proto lze Rabatého chápání gesta jen obtížně srovnávat s konceptuální metaforou sémantického gesta u Mukařovského, která je pro český kontext formativní. V Rabatého pojetí se nejedná o to, jak „určitý rozvrh (projet) získává tvar“ (15) – jak zní formulace převzatá od literárního badatele Bernarda Vouillouxe, na nějž Rabaté ve svém pojetí gesta odkazuje –, což zhruba platí právě pro Mukařovského. [2] Lyrická gesta jsou něčím prostším i obtížněji uchopitelným. Prostším v tom smyslu, že odpovídají běžnému chápání gesta jako tělesného úkonu – a právě proto také něčím obtížněji formalizovatelným: neosobně sdělným a zároveň jedinečně osobním. Rabaté mapuje projevy lyrických gest na příkladech sloves, jež jsou „pojmenováním akce, o níž mám za to, že je poezie schopna ji provést“ (22). Zdůrazňuje přitom neúplnost, náčrtovost a otevřenost své pomyslné abecedy, v níž figuruje gesto otevření (okna), dotazování (po původu hlasu), volání hlasu, dávání, slibování (budoucí čas v lyrice), uchování (básně o ztrátě blízkých) či vycházení („hledání cesty ven“, chercher la sortie).
Jedno z důležitých východisek Rabatého knihy představuje dílo Henriho Michauxe, pro něhož je určující mimo jiné oscilace mezi literaturou a malířstvím. Poezii se Michaux snaží obohatit o to, co nalezl v malířství – svobodu a bezprostřednost gesta; slovy Rabatého Michaux usiluje o „splynutí verbálního a plastického gesta“ (182). U Michauxe se silně projevuje také pohyb, který přejímá od Baudelaira či Rimbauda. Rabaté svůj text otevírá odkazem na Rimbaudovy Iluminace (1886, č. 1918) a v kapitolách věnovaných lyrické subjektivitě se vrací k jeho výroku „já je někdo jiný“, věnuje se také Baudelairovým básním v próze v kontextu historického oddělení poezie a pravidelného zvukového schématu verše. Tyto rozluky či přerušení (interruptions) identity vypovídajícího hlasu na jedné straně a plynulosti lyrického „zpěvu“ na straně druhé vyznačují klíčový moment Rabatého přístupu k moderní lyrice, který se pojí také se zvýšenou pozorností k žánrově pomezním textům – ať už jde o zmíněné Malé básně v próze (1869, č. 1898) Charlese Baudelaira, Valéryho Mladou Parku (1917, č. 1937) či skladby Andrého Frénauda z šedesátých let 20. století.
Rabatého knihu tak lze chápat nejen jako pozvání k aktualizaci, obohacení a novému promyšlení některých pojmů uvažování o lyrice zažitých v českém kontextu – nejen představu gesta zatíženou strukturalismem, ale především sveřepou konvenci lyrického subjektu, která mnohdy zcela postrádá obsah i opodstatnění; lze ji přijmout také jako důležité doplnění vlivné knihy Jonathana Cullera Teorie lyriky (2015, č. 2020). Zásadní nevýhodou Rabatého Lyrických gest je v tomto směru ovšem slabé zastoupení tvůrců, o nichž Rabaté pojednává, v českém prostředí. Autor přitom často vychází z důkladné obeznámenosti s dílem a poetikou daného básníka, případně se opírá o básně, jejichž plné znění v textu neuvádí. Výhodou Rabatého elegantního stylu – který je však v jádru dosti obtížný – a především přiznaně fragmentární kompozice knihy je však otevřená možnost namátkového čtení. Přístupnější tak mohou být kapitoly o básnících, jejichž české převody jsou již delší dobu dostupné a reflektované. Vedle básní Francise Pongeho a Philippa Jaccotteta, jimž se Rabaté věnuje v kapitolách věnovaných otevření, přerušení a dávání, jde především o Yvese Bonnefoye (v češtině vyšly v překladu Jiřího Pelána tři Bonnefoyovy sbírky), případně tvorbu Henriho Michauxe, z níž jsou u nás dostupné alespoň obsáhlejší výbory. Jestliže tvorba Andrého Frénauda, Jacquesa Roubauda či Michela Deguyho je v češtině zastoupená jen střípky, Olivier Cadiot, Emmanuel Hocquard, Jean-Patrice Courtoise, Antoine Emaz, Jean-Louis Giovannoni či Emmanuel Laugier jsou v našem kontextu jména víceméně neznámá.
Další výraznou slabinu knihy představuje jednostrannost Rabatého projektu, jež se promítá zejména v kapitolách věnovaných dávání (donner). Klíčovou roli zde hrají ženy, ať už ve feminizaci květin, v roli jejich adresátek či jako dárkyně života – nikoli však v pozici lyrických mluvčích. Tím vzniká dojem zkreslení a stereotypizace, kterému by bylo možné předejít rozšířením palety pojednávaných děl, jinak poměrně různorodých (z historického či žánrového hlediska). Snad tedy gesto vydání této knihy v českém překladu podnítí nejen pozornost vůči současné francouzské poezii, ale přinutí nás se zamyslet také nad tím, že čistě mužský kánon je nesmysl.
Poznámky:
1. Rabaté, Dominique. „Infinitiv básně“. Svět literatury XXXIII.67 (2023): 156–158. [Zpět]
2. „Je to organizující princip významové výstavby díla, který však nelze ztotožnit s obsahově určitým noetickým vztahem autora ke skutečnosti a který se při rozboru díla jeví spíše jako princip formální výstavby, jako její osobitá technika.“ Jankovič, Milan. „K pojetí sémantického gesta“. Česká literatura 13.4 (1965): 319. [Zpět]