Jakub Kornhauser, Kinga Siewior
Z polštiny přeložila Alžběta Knappová
Esej Jakuba Kornhausera a Kingy Siewior, který uvádí polskou antologii středoevropských avantgardních manifestů, se zabývá především postavením lokálního meziválečného umění v širším kontextu revolučních celoevropských ideových konceptů. Autoři upozorňují, že směr vlivu se nepohyboval pouze po obvykle předpokládané ose centrum–periferie, ale že lze uvažovat i o vnitřních vztazích mezi koncepcemi středoevropských uskupení. Výlučnost a jedinečnost zdejších avantgard pak spočívala právě na rozpohybování tohoto vztahu a literární manifesty se skrze objevné jazykové ztvárnění staly performancí nového hnutí, převracejícího zažité umělecké i společenské pořádky.
Když uvažujeme o avantgardních hnutích ve střední Evropě, musíme mít na paměti řadu problémů vyplývajících z podceňované reflexe vzájemných souvislostí, které spojovaly – a nadále spojují – specifika experimentálního umění v tomto regionu. Jedním z nich je explicitně nastíněný vztah mezi „minoritními“ a „neparadigmatickými“ [1] avantgardami, z hlediska „tradičního“ pojetí geopoetiky chronologicky sekundárními nebo také periferními, a jejich západoevropskými a ruskými předlohami či inspiracemi, podněcujícími jejich vývoj. Ačkoliv tato otázka nepůsobí na první pohled příliš problematicky, ve skutečnosti v sobě skrývá mnoho otazníků. Jako diskutabilní se jeví už samotná podstata tohoto vztahu, vzápětí navíc vyvstávají další otázky včetně té nejpodstatnější: jakými prostředky a cestami a za jakých okolností dochází k asimilaci a následné diseminaci vůdčích idejí a estetických koncepcí mezi jednotlivými lokálními variantami avantgardních hnutí?
Lze se domnívat, že se tento proces děje dvousměrně, ale ještě výstižnější by možná bylo říct: víceúrovňově. Dokládají to manifesty a eseje, jež doprovázejí jednotlivá avantgardní hnutí od počátku dvacátých let 20. století do druhé poloviny let čtyřicátých, stejně jako to, co se děje ve středoevropské avantgardě od přelomu let padesátých a šedesátých. Na jedné straně jde o snahu vybudovat v rámci nových uměleckých směrů (alespoň na deklarativní rovině) originální estetické systémy, jako jsou aktivismus v Maďarsku, zenitismus či hypnismus v Srbsku a Chorvatsku, integralismus v Rumunsku či artificielismus a poetismus v Česku. Všechna tato hnutí, vyhlašovaná víceméně do poloviny dvacátých let, se v radikálním gestu negace či transgrese pokoušejí stát nezávislými na dominantním diskursu avantgard západních, ideologicky „kolonizujících“ své nové sféry vlivu. To se samozřejmě neděje v estetickém ani ideologickém vakuu. Lokální směry utvářejí svou identitu vždy v závislosti na tom, k čemu již avantgarda dospěla, a to výběrem určitých pojmů a konceptů nebo (častěji) kumulací či přímo absorpcí vícera východisek pocházejících z proudů s odlišnými, nezřídka protichůdnými či těžko slučitelnými programy.
Jak lze vidět na příkladu následujících programových textů, lokální tvůrci uvádějí v život nové estetické kvality: skrze syntézu elementů expresionismu, konstruktivismu či dadaismu, které se na deklarativní rovině často vzájemně vylučují, překračují rámce prostého vztahu kopírování či imitace. Navíc si musíme uvědomit, že jsou dané umělecké snahy nevyhnutelně spjaty s podmínkami domácího literárního pole, s tradicí (především místními realizacemi modernismu) a se široce chápanou mimoliterární sférou (politickou i sociální – v užším smyslu s národními a nacionalistickými tendencemi na jedné straně, antifašistickými a komunistickými na druhé). [2] Proklamované požadavky nového umění se tedy nejen odkazují k obecné kritice modernistických uměleckých praktik nebo stavu buržoazní společnosti, ale také přímo (a často velice provokativním způsobem) reagují na výzvy specifických místních reálií ve společnostech, které vstupují do 20. století, hledají nové modely identity a bojují s intenzivními modernizačními procesy.
Na druhou stranu se ovšem společným jmenovatelem, který spojuje jednotlivé fáze procesu avantgardizace kultury v zemích střední Evropy (podobné symptomy se objevují i v jiných geopoetických kontextech, s Jižní Amerikou a Japonskem v čele), stává opuštění přeludu autonomie v rámci nové estetiky a zaujetí jasného stanoviska vůči hlavnímu proudu západoevropské avantgardy. Máme zde na mysli častou konverzi k surrealismu, který se stane hlavní hybnou silou jak pro rozvoj revolučních uměleckých technik, tak především pro vymezení jasné ideologické linie provázející následné činnosti. Síla surrealistických hesel, rozpjatá mezi těmito dvěma póly, získává nejvěrnější sympatizanty a stoupence právě v Praze (a jejím prostřednictvím v Bratislavě), v Bělehradě a v Bukurešti, což neuniká pozornosti Andrého Bretona, který od poloviny třicátých let při mnoha příležitostech zdůrazňuje fakt nesporné decentralizace hnutí a přesunu jeho vitálních sil na východ od Paříže. Titul příštích metropolí surrealismu, který těmto městům přiznává sám autor Manifestu surrealismu, tak určuje jejich postavení a roli i na mapě středo- a východoevropských avantgard. Na rozdíl od Maďarska, Bulharska, Ukrajiny, Polska či Slovinska, kde avantgardní hnutí expresionistické a futuristicko-konstruktivistické provenience nevyústilo v integraci tamních avantgardních center do mezinárodního surrealistického hnutí, se v Československu, Rumunsku a Srbsku zájem o surrealismus transformoval ve vybudování mohutné základny experimentální estetiky a institucionalizovaného tvůrčího výzkumu. Tento jev v důsledku přirozeně vedl ke stabilizaci pozice avantgardy (především v Jugoslávii a Československu) v poválečném kulturním prostředí a vychýlil těžiště vývoje literatury a vizuálního umění směrem, který byl příznivější tvůrčímu experimentu.
Tato skutečnost nám umožňuje rozlišit hlavní osu proměny avantgardních teorií, kterou prošli představitelé českého (a slovenského), srbského či rumunského revolučního uměleckého prostoru. Tato cesta, vyznačená řadou manifestů a programových esejů, vede od expresivní vzpoury proti ustáleným strukturám – dominujícím danému prostředí – a dosazení na jejich místo radikálně novátorských proudů – alespoň na úrovni rétoriky – přes texty, jejichž cílem je zúčtovat s „renegáty“, kteří se nedostatečně angažovali v revoluční činnosti, až po dokumenty svědčící o přijetí surrealistického úhlu pohledu a pokusu modifikovat některá jeho východiska. Tendence k tvůrčí intervenci do textů Andrého Bretona, Philippa Soupaulta a dalších představitelů hnutí činí z manifestů, jež jsou publikovány na stránkách stále nově vznikajících efemérních časopisů, mimořádně inspirativní zkušební pole: vedle hojně diskutované a téměř nesmrtelné problematiky podvědomí, komplexů a snů (podle Freuda) či „negace negace“ a dalších dialektických kategorií (podle Hegela a Marxe) nacházíme v některých esejích Vratislava Effenbergera, Marka Ristiće či Gellu Nauma ukázky automatického psaní nebo experimentů připomínajících „znamenitou mrtvolu“.
Na tomto místě dospíváme k jinému problému, konkrétně ke vztahu mezi jednotlivými modely avantgardy v rámci středoevropské „miniinternacionály“. Reflexe komplikovaných souvislostí mezi „silnými“ avantgardami, které vyvrcholily v surrealismu a zaujaly v kultuře trvalé místo, a jejich o dekádu či dvě staršími prototypy ustupuje jinému, antisystémovému úhlu pohledu. Perspektiva prvotního centra a lokálních variant kroužících okolo něj nemůže zastínit vizi avantgardy jako samohybného mechanismu založeného na společných, univerzálních estetických a ideologických základech. V návaznosti na tuto myšlenkovou linii se lze soustředit na rovnocennou možnost uvažovat o vnitřních vztazích mezi koncepcemi bělehradských, bukurešťských, pražských a bratislavských avantgardních umělců bez nutnosti odvolávat se na méně či více očividné kontexty primární.
Tato decentralizační perspektiva, jejíž vliv lze nalézt v současných úvahách o problematice modernismu a avantgardy, má své jasně patrné opodstatnění. [3] Zřejmý chronologický paralelismus – jednotlivé etapy vývoje „minoritních“ avantgard se formují v podobných letech – vede ke společnému osudu a společné generační zkušenosti, prožívané ve specifických společenských a politických podmínkách. V důsledku toho se otázka po imitaci a inovaci proměňuje v diskusi nad fenoménem analogie a synergie, které se účastní představitelé rozmanitých škol, proudů a tendencí, jež spojuje geopoetická podmíněnost. Kdo ví, zda by nebylo opuštění postkoloniálních paradigmat centra a periferie ve prospěch autonomizace lokálního milieu správnější nejen z důvodů metodologických, ale především kvůli možnostem lepšího poznání předmětu zkoumání.
Perspektiva zdůrazňující geokulturní specifičnost regionu a lokální historické determinanty konkretizuje myšlení středoevropských avantgard a navazuje na koncept „kulturní parataxe“, který rozvíjí Susan Friedman, nebo – slovy Włodzimierza Boleckého – „strategii internacionalizace čtení modernismu“. Takový přístup klade důraz na různorodost a odlišnost mnoha jevů v rámci široce chápaných modernistických a avantgardních paradigmat. Poukazuje také na určitou závislost mezi nimi, jež vede ke společným závěrům a rolím v budování větších, obsahově koherentních estetických nebo ideologických modelů, projevujících se vytvářením nadnárodních avantgardních směrů, center a skupin. Nejedná se však již o pouhou analýzu podobností a rozdílů nebo rekonstrukci chronologie vlivů západních center na nezápadní periferie, ale o pokus zachytit vztahy a mnohotvárnost identity, tradice a kulturního prostředí, které podmiňují dané hnutí nebo jev. Současně s využitím pojmu parataxe v kontextu tohoto článku jej navrhujeme rozšířit o protikladnou kategorii paralaxy, jež je jeho důsledkem, ale zároveň také určitým druhem negace. V tomto smyslu by parataxe byla spojena s vypracováváním společného programu, budováním teorií a vytvářením manifestů, zatímco paralaxa by zahrnovala rozvoj lokálních, ve svých úmyslech do jisté míry emancipačních estetických koncepcí – především modifikovaných variant dřívějších směrů.
Parataxe by navíc jako první fáze tohoto dvoustranného jevu odpovídala pohybu z periferie do centra (v doslovném smyslu casus Rumunů v dadaismu; v šířeji chápaném smyslu například mezinárodní profil časopisů, jako byl jugoslávský Zenit, a praxe získávání zejména západních umělců pro bezprostřední spolupráci), tedy zřeknutí se lokálnosti ve prospěch universalismu a hledání center, v nichž se sbíhají konstelace modernity. Jak se ukazuje, aktivity tohoto typu jsou časem vytěsněny avantgardními hnutími rozvíjejícími se mimo západoevropský kontext, což lze popsat pomocí kategorie paralaxy, kterou chápeme jako odstředivý proces. Jednalo by se tedy o druhou, „modernizační“ fázi, která by spočívala v rozptýlení a rozšiřování avantgardních idejí směrem zpět do hypotetických periferií (surrealismus „přivezený“ z Francie do Československa, Rumunska a Srbska). Tento dialektický poměr mezi parataxí a paralaxou, který si lze představit v rámci cyklického střídání, jasně dokládá neaktuálnost nebo též překročení binárního modelu centrum–periferie. Jak se totiž ukazuje, přechod mezi těmito rolemi se děje plynuje a bezkolizně a oba hlavní pojmy při interpretaci jednotlivých textů splývají.
Za povšimnutí stojí také konkrétní vztahy spojující lokální avantgardní hnutí, postavené vedle sebe na první pohled poněkud svévolně. Již vzpomínaná jednota avantgardních osudů odhaluje ještě jednu tvář. Mluvíme tu o vedoucí úloze programových textů, ať už jsou svou formou blízko „klasickému“ manifestu, nebo připomínají spíše básnickou prózu, cyklus aforismů, či dokonce mnohastránkový filosofický traktát. Ve většině případů totiž právě ony předcházejí a tvarují konkrétní umělecké činnosti a stává se i to, že jinak efemérním tvůrčím aktům dodávají silný institucionálně-ideologický rámec.
Podstatné je, že eseje, které jsou v první řadě nositeli novátorských teoretických koncepcí, získávají v kontextu společné četby nesamozřejmý status literárních děl a příkladů uplatnění imanentních poetik, a doplňují tak úvahy nad vztahy mezi avantgardními myšlenkami o formální rozměr. Přes specifičnost českého, slovenského, srbského (srbochorvatského) a rumunského či francouzského jazyka (manifesty rumunských avantgardistů byly ve velké míře napsány francouzsky) se autoři manifestů pokoušeli zůstat věrni avantgardní, nezřídka anarchistické poetice. Vzhledem k charakteru těchto textů (jejich autonomní, často hermetický styl a – co je důležité – z toho vyplývající pomíjivá funkce, jež spočívá v pokusu nově formulovat obrysy existující umělecké reality) se může zrodit pocit roztříštěnosti. I přes zdánlivou nejednoznačnost, která může čtenáře na první pohled překvapit, ovšem naznačením historického pozadí, estetických a antropologických východisek či diskursivních a institucionálních rámců – tedy problematiky zabírající ve vybraných textech centrální pozici – teoretici i tvůrci středoevropských avantgard podrobněji odhalují své záměry: a jsou to vždy záměry revoluční.
Originál: Kornhauser, Jakub a Kinga Siewior. „‚Lokalne‘ awangardy: między parataksą a paralaksą“. Głuchy brudnopis: antologia manifestów awangard Europy Środkowej. Ed. Jakub Kornhauser a Kinga Siewior. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego, 2014. 9–15. [Pro účely překladu autorsky upraveno.]
Jakub Kornhauser
Jakub Kornhauser (* 1984, Krakov) je básník, esejista, překladatel, literární vědec, spoluzakladatel a pracovník Centra pro výzkum avantgardy na Fakultě polonistiky Jagellonské univerzity v Krakově a odborný asistent na Filologické fakultě tamtéž. Vydal šest básnických sbírek a tři knihy esejů. Napsal a editoval několik odborných monografií věnovaných avantgardě a světové literatuře. Do polštiny přeložil mimo jiné knihy Henriho Michauxe, Claudia Komartina, Gherasima Luky, Gellu Nauma, Dumitri Crudy či Miroljuba Todoroviće; překládá z rumunštiny, francouzštiny a srbštiny. Spolupracuje s Malopolským institutem kultury a Univerzitou Adama Mickiewicze v Poznani, je odpovědným redaktorem několika edičních řad (mimo jiné awangarda/rewizje v nakladatelství Jagellonské univerzity) a zástupcem šéfredaktora předního odborného časopisu Romanica Cracoviensia. Za sbírku básní v próze Drożdżownia (Kvasničárna, 2016) získal cenu Wisławy Szymborské a za knihu esejů o cyklistice Premie górskie najwyższej kategorii (Horské prémie nejvyšší kategorie, 2021) cenu Znaczenia.
Kinga Siewior
Kinga Siewior (* 1986) je kulturoložka, literární vědkyně a překladatelka, pracuje na Katedře antropologie literatury a kulturních studií na Fakultě polonistiky Jagellonské univerzity v Krakově. Zabývá se geopoetikou, kulturními aspekty migrace a středoevropskou politikou a poetikou paměti. Společně s Jakubem Kornhauserem připravili antologii manifestů středoevropských avantgard Głuchy brudnopis: Antologia manifestów awangard Europy Środkowej (2014) a přeložili knihu srbského neoavantgardního básníka Miroljuba Todoroviće świnia jest najlepszym pływakiem (prase je nejlepším plavcem, 2020), za kterou byli nominováni na Literární cenu Gdyně. Je autorkou dvou odborných monografií, naposledy vydala Wielkie poruszenie: Pojałtańskie narracje migracyjne w kulturze polskiej (Velký pohyb: Postjaltské migrační narativy v polské kultuře, 2018). Překládá ze srbštiny a angličtiny.
Alžběta Knappová
Alžběta Knappová (* 1995, Praha) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK. Pracuje jako nakladatelská redaktorka, zabývá se literaturou střední a východní Evropy a je redaktorkou časopisu Plav.
Poznámky:
1. Briski, Sonja. „Visual Arts in the Avant-gardes between the Two Wars“. Impossible Histories. Historical Avant-gardes, Neo-avant-gardes, and Post-avant-gardes in Yugoslavia, 1918–1991. Ed. Miško Šuvaković a Dubravka Djurić. Cambridge [MA]: MIT Press, 2003. 10, 123. [Zpět]
2. Srov.: Smith, Anthony D. „Nationalism and Modernity“. Central European Avant-gardes: Exchange and Transformations, 1910–1930. Ed. Timothy O. Benson. Los Angeles: Los Angeles County Museum of Art, 2002. 68–81. [Zpět]
3. Viz např.: Friedman, Susan Stanford. „Cultural Parataxis and Transnational Landscapes of Reading: Toward a Locational Modernist Studies“. Modernism. Ed. Astradur Eysteinsson a Vivian Liska. Amsterdam: Benjamins, 2007. 35–52. [Zpět]