Martin Šplíchal
Nacume, Sóseki. Kokoro.
Z japonského originálu Kokoro (1996 [1914]) přeložil Michael Weber.
1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2020. 336 stran.
Na sklonku loňského roku vydaný román Kokoro se stal pátým knižně publikovaným Nacumeho dílem přeloženým do češtiny. Vůbec poprvé byl Sóseki Nacume (1867–1916) českému čtenáři představen v roce 1942 v antologii Milenci z Jeda, v níž byli zastoupeni další dva klasikové moderní japonské literatury – Sósekiho učeň Rjúnosuke Akutagawa a Džuničiró Tanizaki, jenž z Nacumeho opakovaně cituje v eseji Chvála stínů (1933, česky 1998, přel. Vlasta Winkelhöferová), pojednávajícím o rozdílných kulturních a estetických zvyklostech Východu a Západu. V tomtéž roce vyšel v překladu Ladislava Veseckého ještě román Botčan, mazlíček staré Kijo (1906). V padesátých letech byl nejprve vydán soubor povídkových miniatur Deset snů (1908, česky 1955) v překladu Vlasty Hilské a nato kompletně román Polštář z trávy (1906, česky 1958), jehož větší část se objevila již ve zmíněné antologii Milenci z Jeda (obě verze přeložila Vlasta Hilská). Na dalšího Nacumeho se čekalo až do roku 1996, kdy nakladatelství Brody (společně s Argem) jako třetí svazek edice Východní řada publikovalo román Sanširó (1908) v překladu Kláry Macúchové.
Nacumeho život a dílo jsou nedílně spjaty s obdobím Meidži (1868–1912), během něhož se Japonsko po více než dvousetleté izolaci (sakoku) – výjimku tvořilo obchodování s Holanďany na umělém nagasackém ostrově Dedžima – otevřelo styku s vnějším světem: provedlo státní reformy po vzoru Západu a nastoupilo na cestu masivní industrializace. To, co se na Západě uskutečňovalo v průběhu tří století, odehrálo se v Japonsku během čtyřiceti let, zazní v románu Sanširó, jehož titulní hrdina venkovského původu přijíždí studovat do Tokia a v překotně se vyvíjejícím velkoměstě zažívá civilizační a kulturní šok; jeho světáčtí spolužáci při konverzaci s lehkostí používají sousloví jako romantická ironie nebo v různých obměnách adjektivum ibsenovský. Jméno norského dramatika přitom synekdochicky označuje příchod radikálně nové doby a od ní odvislý životní pocit.
My, co jsme se narodili do téhle doby plné svobody, nezávislosti a sebestřednosti, musíme přinášet oběti v podobě vlastní osamělosti (45), pronáší v Kokoru profesor směrem k vypravěči. Ten ke zdrženlivému, málomluvnému a v ústraní žijícímu profesorovi pociťuje silnou duchovní náklonnost a snaží se proniknout k podstatě jeho aforisticky formulovaných soudů o životě nebo lásce. Jejich zvláštnímu vztahu, o němž vypravěč referuje až s časovým odstupem po profesorově smrti, se věnuje první část románu. Ve druhé části se vypravěč vrací z Tokia do rodné vesnice, aby o letních prázdninách navštívil rodiče, zejména nemocného otce. Konečně třetí, nejrozsáhlejší část románu tvoří profesorem sepsaný dopis, ve kterém vypravěči předchozích částí odhaluje své celoživotní mučivé tajemství.
V románu nejmenovaný vypravěč Kokora sdílí mnohé rysy s Botčanem a Sanširem, titulními protagonisty Nacumeho předchozích románů, a společně vytvářejí pozoruhodnou konstelaci raně dospělých hrdinů s „čistou duší“, kteří si ve své mladické bezelstnosti cení především upřímnosti a poctivosti. Každý z nich se přitom nachází v odlišné životní fázi. Rodák z Tokia Botčan přijme coby čerstvý absolvent místo učitele matematiky na ostrově Šikoku a román satiricky líčí jeho potyčky se staršími intrikujícími kolegy během jednoho školního roku. Během téhož časového úseku se odehrává i příběh vysokoškoláka Sanšira, pro nějž první rok na univerzitě v Tokiu představuje zcela nový svět a je počátkem jeho citového zrání a vlastního (estetického) usuzování. Hrdina Kokora se nachází kdesi uprostřed – své humanitně zaměřené studium úspěšně dokončil a nyní hledá práci, o níž zatím nemá ani nejmenší představu. Jeho odmítnutí místa učitele na střední škole kdesi na venkově (126) je zároveň vtipnou aluzí na Botčana.
Kokoro lze chápat jako jakousi kontrafakturu Sanšira. Zatímco v druhém jmenovaném románu je detailně líčen hrdinův studentský život, prostředí univerzity či jeho styky s přáteli, v Kokoru se vypravěč o svých studiích nebo přátelích zmiňuje jen letmo, protože mnohem větší význam přikládá svým návštěvám u profesora. Ten fakticky ani na žádné škole neučí, a vypravěčem užívané označení (v originále sensei) tak je především výrazem úcty, kterou k profesorovi chová: Obvykle jsem ho oslovoval „profesore“. Proto i zde zamlčím jeho pravé jméno a budu o něm psát jako o profesorovi. Ne proto, abych snad neprozradil něco, co bych neměl. Přijde mi to tak přirozenější. Pokaždé, když si ho ve vzpomínkách vybavím, hned mám nutkání vyslovit to nahlas: pan profesor. (9) Rozhodnutí nepoužívat profesorovo jméno v sobě odráží i celkově abstraktnější, neurčitější, zastřenější ladění románu. Na rozdíl od Sanšira studujícího anglistiku (již absolvoval a posléze vyučoval i Nacume) se nedovíme, který obor vypravěč Kokora studuje nebo o čem psal diplomovou práci. Jde o detaily, které v kontrastu k obecným úvahám o člověku a jeho údělu dokreslují vypravěčovu mladickou tendenci příliš se nezabývat praktickými stránkami života. Proto ho tolik překvapí, když mu profesor – o němž soudí, že mu předával své duševní hodnoty (69) – začne udílet rady ohledně dědictví.
Profesorův životní příběh, jím samotným vyprávěný v závěrečné části, představuje zásadní zlom; jednak osvětluje jeho záhadné chování, jednak vytváří protiváhu k Nacumeho nezkušeným a naivním hrdinům zmítajícím se mezi životním idealismem a pragmatismem – a neznajícím v této otázce kompromisu. Profesorovo vlastní bolestnou zkušeností vykoupené vyprávění demonstruje, že se život skládá ze stále se opakujících událostí jak ideální, duchovní povahy (láska), tak té pragmatické, materiální (dědictví), které nenávratně formují lidský charakter a rozhodují o dalším životním směřování. Současně má jeho hluboký ponor do vlastního nitra podobu brutálního zúčtování nejen s vlastním životem, ale symbolicky i s celým obdobím, vyjádřeným v románu aktuální zprávou o smrti císaře Meidžiho.
Nacumeho mistrovsky komponovaný román, který změnami perspektiv a akcentů vybízí k opakovanému čtení, vposledku podává zprávu o lidské nezbadatelnosti a mnohoznačnosti, zračící se v titulním slově kokoro, jež v japonštině znamená srdce, mysl, duch či cítění. Navzdory pocitům osamělosti, marnosti a bezmocnosti nezanechává závěr románu čtenáře v beznadějně skličujícím rozpoložení, ale spíš v lehce povznášející náladě, okouzlující melancholii odpovídající pojmu z japonské estetiky – mono no aware. To je umocněno zejména zdánlivě jednoduchým, přitom nesmírně působivým, krystalickým autorským stylem (do češtiny skvěle převedeným Michaelem Weberem), vydávajícím jako ve všech do češtiny přeložených Nacumeho románech záblesky jemné komiky (zde zejména v prostřední části při hrdinově návštěvě rodičů).
Kdo se nezajímá o duchovní záležitosti, je obyčejný hlupák! (272) Touto lstivou formulací naléhá profesor za časů mládí na svého nejlepšího přítele K, aby změnil jeho postoj rozhodující pro další osud jich obou. Formulaci lze v zájmu zachování Nacumeho velkodušnosti lehce poupravit: Kdo nečte Kokoro, o hodně se ochuzuje.