Jan Dlask
Ar-Sergi, Vjačeslav. Iževské noci.
Z udmurtského originálu Uj vaďsyn – Bubiljos (2000) přeložil Pavel Novák.
1. vydání. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2018. 154 stran.
Ar-Sergiho novelu přeložil hungarista, jenž se udmurtštinu naučil na letních kurzech tohoto ugrofinského jazyka pořádaných v Udmurtsku na území dnešního Ruska. Právě v této oblasti se udmurtsky také hovoří a píše (azbukou). Než jsem se do knihy začetl, byla má očekávání postavena na značně vratkém základě. Kromě toho, že jsem se před více než deseti lety v Maďarském kulturním středisku osobně setkal s autorem, jsem se zatím seznámil jen s dvěma dalšími Udmurty, a to na letním kurzu finštiny v Kuopiu roku 1995. Hovořili spolu rusky. Jednoho z nich jsem se dotazoval, proč nemluví udmurtsky. Soukmenovec prý nechtěl, byl příliš kosmopolitní.
Přesto však by u nás nemusel být tento kulturní okruh naprostou španělskou vesnicí: v Plavu 10/2011 byl například vydán přeložený text Gennadije Krasilnikova, pojednávající o střetu udmurtské vesnice s urbanizovanou moderní mládeží. Urbánní prostředí se vyskytuje i v Iževských nocích. Iževsk je udmurtskou metropolí s přibližně 646 000 obyvateli a čtyřmi univerzitami. Leží na východě evropské části Ruské federace na řece Iž, a jak mi sdělil můj bývalý spolužák z Kuopia, vlakem je to odtud do Moskvy jen 22 hodin. Asi 270 kilometrů severovýchodně se nachází Kazaň, kde krátce studoval práva sám V. I. Lenin. A jak připomíná Ville Ropponen, autor eseje o menšinách v Rusku Uralské okno (2018), má právě Iževsk pro svou velikost ve srovnání s metropolemi dalších oblastí obývaných ugrofinskými menšinami na dnešní Rusi o něco výhodnější postavení; mimo jiné je také větší než kterékoliv město ve Finsku. Je též významným střediskem strojírenského, zvláště zbrojního průmyslu, spojeného s legendárním konstruktérem známého samopalu M. Kalašnikovem, jenž v Iževsku žil až do své smrti. Mezi lety 1985 a 1987 neslo město název Ustinov na počest dlouholetého ministra zbrojního průmyslu a obrany SSSR.
I v Ar-Sergiho příběhu budou hovořit zbraně. V zabetonovaném a zaasfaltovaném Iževsku se právě píše postsovětská éra devadesátých let. Stát zapomíná posílat lidem důchody a ulice se stále jmenují Leninova, Sovětská, Proletářská a Miliční. Za současnou bídu může Gorbačov, míní místní domovník, který býval dobrým straníkem. Značně rusifikovanou společnost v podstatě ovládá mafie. V noci, kdy se probouzejí k životu zvláštní nadpřirozené síly, si zde ale obyvatelé sní své vlastní sny: o studiu na vysoké škole nebo o tom, že celé město mluví jejich rodným udmurtským jazykem. Akordeon daný do zástavy se záhadně znovu objeví v bytě a ve stopách dívky na chodníku rozkvétají rudé květy. A jedna noc změní životaběh také hlavní postavě příběhu, Arkadijovi.
Dozvídáme se o něm, že absolvoval vojnu, vystudoval na inženýra, je ženatý, má děti a vede městský život. Měl nejrůznější zaměstnání, právě teď spolupracuje s jednou firmou na dohodu. Když práci udělá, zaplatí mu, když ne, kapsa zůstane prázdná, ale na živobytí to stačí. Či spíše na živoření od výplaty k výplatě. Jelikož čas plyne, vlasy už Arkadijovi prokvétají jíním. Čím dál tím víc se stahuje do své samoty, aby měl v duši klid. Ve snech vidí nekonečné zelené šumící lesy se zurčícími potůčky. Rád jezdíval na udmurtský venkov za dědečkem, ke kterému měl blízko, i když před jeho odchodem vztah zanedbával. Právě dědeček jej krátce po narození přejmenoval na Aruda či Ar-Uda, neboť si všiml zvláštního mateřského znaménka, které se v rodu objevovalo ob generaci. Jeho nositel má být törem (v udmurtštině vládce, náčelník či vůdce).
Půl roku po dědově smrti vzbudí jedné noci Aruda záhadný telefonát, ve kterém se ho kdosi ptá na jakýsi dědečkův dopis. Pod oknem navíc někdo z nákladního automobilu shodí na chodník pytel s mrtvým člověkem. Spustí se řetězec událostí s až thrillerovou zápletkou, přerušených v momentě, kdy Arud dopis, který mu jeho děd před svým odchodem adresoval, získá. Psaní obsahuje pověst z 16. století, kdy se v Udmurtsku měnily mocenské poměry: krutý car Ivan Hrozný si podmaňoval Kazaňský chanát, jehož byli Udmurtové součástí, což mělo za následek pád posledního udmurtského töra Dunaje. Přetrval však magický předmět, törovská hůl, o jejíž existenci dědeček Aruda nyní zpravuje. Arud hledá pomoc v kruzích iževských bohémských umělců. Jenže kromě něj jeví o hůl zájem i místní mafie, která se neštítí skutečně ničeho.
Mnohovrstevnaté vyprávění o minulosti, současnosti i budoucnosti plné retrospektivních vsuvek kombinuje ich- a er-formu, magické motivy s thrillerovou zápletkou a udmurtštinu s replikami v ruštině. V protikladu k složité výstavbě textu se styl může zdát naivní, toporný a přímočarý. Otázkou zůstává, do jaké míry za tím lze hledat autorskou ironii. Čtenářsky přitažlivý je i protiklad mezi městem a přírodou – či venkovem, jehož popis je protkán spoustou atributů původní udmurtské lidové kultury a mytologie. Ar-Sergiho novela je, stejně jako Starý zákon, příběhem o identitě a o (znovu)zakládání národa, a pokud bychom ji měli číst podobným způsobem jako některý jeho úsek, pak by jejím vyvrcholením nebyl závěr, ale střed – který symptomaticky tvoří zmíněná pověst Věk Dunaje. Spektrum vedlejších postav – ať se jedná o mafiány, nebo umělce – i od nich se odvíjejících postranních epizod se mi nicméně zdá na sevřený žánr novely příliš široké. Čtenáři pak poněkud splývají a stávají se pouhými karikaturami. Zajímavými postavami jsou nicméně dvě mladé studentky, zneužívané drsným machistickým okolím, které se v průběhu děje vyvinou v jakési „chrámové pomocnice“.
Ar-Sergi – více se o autorovi dozvíte v doslovu Istvána Kozmácse – promlouvá v duchu jakéhosi udmurtského národního obrození a snaží se (re)konstruovat pozapomenutou národní identitu. Otevřenou otázkou je jeho vztah k celougrofinskému uměleckému směru vzniklému na počátku devadesátých let, k takzvanému etnofuturismu – zařazovat se k němu sám sice odmítá, ale jeho charakteristiky naplňuje. Vložená pověst i četné odkazy na evropské kulturní dědictví každopádně potvrzují slova zmiňovaného V. Ropponena o tom, že ugrofinské národy v Rusku po vzoru Finů píší vlastní hrdinskou epiku, zároveň však po vzoru Estonců a Maďarů hledají inspiraci v kultuře a dějinách celé Evropy.
Pohled médií na současné Rusko se často omezuje na obrázek intrikujícího vládce v Kremlu, který řeší svůj velmocenský komplex ukrajováním území okolních států. Rusko je ale zároveň zemí mnoha jazykově a kulturně deprivovaných minorit. A zatímco Estonci, jejichž jazyk je nyní jednou z úředních řečí Evropské unie, z rozpadu Sovětského svazu vytěžili samostatnost, pro ostatní ugrofinské národy žijící na území Ruska zánik tohoto kolosu neznamenal nic příliš pozitivního, a to zvláště po nástupu Vladimira Vladimiroviče. I ony sice bývaly v éře Sovětského svazu postihovány represemi – kupříkladu krutými stalinskými čistkami ve třicátých letech, které v případě příbuzných Marijců popisuje Katja Kettu v románu Můra (česky 2017) –, na druhou stranu, zatímco v Sovětském svazu tvořili Rusové pouhou polovinu obyvatelstva, v současném Rusku jsou výraznou jazykovou majoritou. A na situaci minorit, nejen těch ugrofinských, je to znát. Moderní kosmopolitismus zde bývá spojován s pohodlnou rusifikací – jenže vyhyne-li jazyk, není to, jako by vyhynul biologický druh? Není jazyková a kulturní diverzita stejnou hodnotou jako diverzita biologická?
Jelikož je Iževsk udmurtsky Ižkar, přejmenujme si novelu raději na „Ižkarské noci“.