Jan Josl
Le Guinová, Ursula. Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků.
Z anglických originálů Cheek by Jowl (2009) a The Language of Night: Essays on Fantasy and Science Fiction (1992) přeložil Jakub Němeček.
1. vydání. Praha: Gnóm!, 2019. 191 stran.
Proč číst fantasy? Možná proto, že všechna veliká díla literatury jsou ve skutečnosti příběhy o dracích a jednorožcích. Významná autorka fantasy Ursula Le Guinová se ve svých populárně-teoretických esejích ve sbírce Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků pokouší očistit pověst young adult a fantasy literatury. V knize nalezneme výběr esejů z původních autorčiných sbírek Cheek by Jowl (Aqueduct Press, 2009) a The Language of Night: Essays on Fantasy and Science Fiction (Harper Collins, 1992), v nichž se autorka zaměřuje na místo, jaké zaujímá fantasy v lidské kultuře.
Fantasy je především populární. Nezastavitelný vodopád knih o mladých čarodějích, hraničářích, krotitelích draků, ztracených královských potomcích a mladých upírech vytváří dojem, že fantastické příběhy jsou jako brambory v zelinářství. Fantasy romány, vydávané obvykle s křiklavou paperbackovou vazbou, také navenek působí jako levné zboží. Obsah se nejeví o nic lepší než obal. Dospívající hrdina v prostředí pseudostředověku plném magie a pohádkových ras je vržen mezi síly dobra a zla, aby to nakonec byl on, kdo zachrání svět. Jde ve fantasy opravdu jen o potěšení z eskapismu, jednoduché zápletky s dobrým koncem, které nasytí náš hlad po něčem krásném a dojemném? Je fantasy jen chlebem psychohygieny?
Podle autorky význam fantastické literatury v dějinách nespočívá v její líbivosti ani lehkosti. S fantastickými příběhy se setkáváme už v podobě mýtu, pohádky či legendy. Le Guinová dokonce v eseji Kritici, netvoři a fantastové odvážně tvrdí, že až do osmnáctého století představuje fantastická literatura literaturu veškerou (55). A to z toho důvodu, že skrze vyprávění fantastických příběhů se lidé od svého dětství osobního i historického snaží porozumět světu okolo sebe:
Fantastický příběh je původní a přirozenou podobou dětského příběhu. Ne proto, že by většina dětí nerozeznala reálné od nereálného nebo že by měla potřebu realitě „uniknout“, ale proto, že jejich obrazotvornost nepřetržitě pracuje na tom, aby dala skutečnosti smysl, a přesně pro tenhle úkol je příběh plný fantazie nejlepší nástroj (173).
Le Guinová tak napříč svými eseji provokuje paradoxním tvrzením: fantastická literatura, která je skutečnosti nejvzdálenější, nám pomáhá světu porozumět lépe než literatura realistická. V eseji Klidné místo uvnitř pak Le Guinová nabízí příklad toho, jak a proč se právě příběh o Šípkové Růžence tak dobře hodí k přemýšlení o alternativách a ke zkoumání rozdílů mezi dobrem a zlem. Podobně je tomu i v nejrozsáhlejším eseji sbírky, Bok po boku, tlapku v ruce – zvířata v dětské literatuře, kde se Le Guinová věnuje významu a různým podobám fantastických příběhů o zvířatech nebo s nimi. Pravdivost ve fantastické literatuře nespočívá pro Le Guinovou ve věrném popisu faktů, skutečnosti, že její obsah je nějak použitelný, ani v tom, že vytváří bezrozporný svět. Nespočívá dokonce ani exkluzivně ve významu nebo morálním ponaučení z příběhu. Pravdu, a tedy i měřítko kvality, ve fantastické literatuře Le Guinová stopuje filosoficky až k pátrání po smyslu, které má podobu kladení otázek: Pravda příběhu není totéž co fakt. Příběh vypráví pravdu lidskou, pomáhá při pátrání po etice, slouží lidskému společenství (174).
Nesmíme proto podlehnout klamu, že fantastická literatura nám přináší větší porozumění sobě a světu v propozicích, do kterých lze shrnout její obsah, nebo ve vzletných větách, které kniha obsahuje. Přestože i pro takové pravdy je ve fantastické literatuře místo, pravdivé jádro fantastických příběhů nespočívá podle autorky v tom, že se nám podaří objevit Troju, ale v prožitku z objevování tajemství. Zkušenosti, kterou – jak ukazuje obliba fantastických příběhů – zřejmě často postrádáme a jejíž význam se dává spíše v emocích a tělesné zkušenosti, protože jazyk intelektu nedokáže tyto jiné druhy chápání plně vyjádřit (168). Pravda fantastické literatury je pomyslnou výpravou za zakletou princeznou. Nakonec nezáleží na tom, zda je krásná či vznešená, ale především na tom, že se vydáme na cestu za jejím osvobozením.
Je příjemným zjištěním, že eseje Ursuly Le Guinové nejsou, přes svou populárně-teoretickou formu, eseji naivními. Nacházíme v nich smysluplné teoretické stanovisko a vztah, který autorka měla ke své tvorbě a konkrétnímu žánru. Spisovatelský um možná sice ubírá na přesnosti jednotlivých tezí z hlediska čistě vědeckého, ale umožňuje Le Guinové zaujmout širší publikum a ukázat mu, že ono pověstné zrnko pravdy v každém dobrém fantastickém příběhu spočívá v něčem jiném, než jsme si původně mysleli.
Nakonec je nutné vyzdvihnout i celkové pojetí českého vydání. To je opatřeno seznamem děl, na která se Le Guinová ve svých esejích odkazuje, a v poznámkách pod čarou jsou uvedeny i jejich české překlady, pokud jsou k dispozici. Vhod přijde i slovníček autorů a autorek, významných ve světě anglické fantasy a kultury, leč často neznámých v našich krajích. Veškerý poznámkový aparát, včetně předmluvy českého vydavatele, je navíc pojat vtipně, s nadhledem a dokazuje, že vydání tohoto titulu bylo doprovázeno nejen pečlivostí, ale i upřímným nadšením.