Luděk Liška
Sciascia, Leonardo. Zmizení Ettora Majorany.
1. vydání. Praha: Triáda, 2016. 118 stran.
Esej Zmizení Ettora Majorany, v němž sicilský autor Leonardo Sciascia detektivním způsobem analyzuje okolnosti zmizení nadějného mladého fyzika, který házel do koše na papír teorie na Nobelovu cenu (31), vyšel v Itálii roku 1975.
„Majoranu jsem přeložil hned, jak to vyšlo. Chtěl jsem představit Sciasciu esejistu. Sciascia nebyl velký fabulátor, ale esejista byl prvotřídní, navíc z tradičního eseje udělal velmi specifický žánr – i zde vypráví příběh, ale jako podnět k široké historické, politické a kulturní reflexi. Další eseje už nepřeložil nikdo,“ vysvětlil recenzentovi Jiří Pelán. Dodal, že Sciascia jeden ze svých dvou divadelních textů věnoval roku 1969 Alexandru Dubčekovi a byl od té doby u nás v nemilosti, podobně jako celá italská levice, která odsoudila okupaci Československa. „Situaci odblokovalo – po třech či čtyřech letech – teprve to, že jsem v ruském časopise Voprosy literatury objevil studii výborné italianistky, která se jmenovala Cecilia Kinová, kde se o Sciasciovi mluvilo s nadšením,“ objasnil osud českého překladu knihy Pelán. Český překlad nakonec otiskl v roce 1984 časopis Světová literatura a předloni jej znovu vydalo nakladatelství Triáda.
Vedle loňské recenze Ivana Boháčka v časopise Vesmír nazvané Odpovědnost vědce kniha unikla pozornosti. Snad má tedy cenu se k ní znovu vrátit a začít při té příležitosti zeširoka.
Za slovo roku 2016 označil Oxfordský slovník adjektivum post-truth, které bývá do češtiny překládáno jako postpravdivý a označuje takové okolnosti, při nichž ve formování názoru veřejnosti hrají působení na emoce a osobní přesvědčení větší roli než objektivní fakta. Tak alespoň definuje výraz jmenovaný slovník. Toto slovo bylo tehdy už čtvrtstoletí staré, ale v souvislosti s brexitem a prezidentskými volbami ve Spojených státech jeho používání onoho roku stouplo o 2000 procent. Jinými slovy na faktech ve veřejné debatě nezáleží – lidé se ztotožňují s tezemi, které potvrzují jejich hotové přesvědčení, a ty snáze nacházejí díky internetu a sociálním sítím.
Není sporu o tom, že na emoce, podle nichž se lidé veskrze rozhodují, apelovali pretendenti moci vždy. Jde ovšem o to, zda v systému převládá nějaký soubor hodnot, jenž veřejnou a politickou debatu usměrňuje, anebo zda skutečně žijeme v éře postfaktismu a každý si fakta a realitu může vykládat po svém. Ivan Karamazov v románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi prohlásil: Není-li Bůh, pak je vše dovoleno. Slovo post-truth v Oxfordském slovníku o 136 let později umocňuje Ivanovo zvolání na druhou. Odráží tu skutečnost, že Západ, jehož chod už neurčuje náboženský rozměr, se univerzálně nevztahuje k nějakému souboru hodnot a závisí zkrátka na tom, kdo koho překřičí. Britští euroskeptici po referendu o výstupu Británie z EU ostatně přiznali, že se jejich kampaň nezakládala na pravdivých údajích.
Jedním z páteřních témat knih Sicilana Leonarda Sciascii je střet rozumu – racionálního a pořádajícího principu, Logu – s iracionalitou, chaosem, násilím. Sciascia byl vždy racionalistou osvíceneckého typu, jeho snahou bylo rozptylovat kalné a falešné představy a projasňovat je světlem racionální analýzy (106), napsal v závěrečné studii překladatel knihy, profesor Jiří Pelán. Byl moralistou, ale v tom smyslu, jak Francouzi označují řadu svých předních spisovatelů od Montaigne po Camuse. Francouzský významově širší výraz moraliste postrádá pejorativní nádech, jejž má toto slovo v jiných jazycích. Autoři takto označovaní své knihy staví na jasných etických principech. Sciascia tedy k realitě přistupoval ze zcela opačného pólu, než jak ji popisuje slovo roku 2016 – problémy své doby analyzoval s intelektuální poctivostí a z etických pozic.
Leonardo Sciascia se narodil v sicilském Racalmuntu rok před pochodem hnědých košil na Řím a zemřel, když se hroutila Berlínská zeď. Dospíval ve dvacetiletí fašistické diktatury. Od roku 1935 studoval na učitelském ústavu v nedaleké Caltanisetě, poté byl zaměstnán ve výkupně obilí. Od roku 1949 učil na základní škole. Jeho první kniha Le parochie di Regalpetra (Regalpetrské farnosti) vyšla roku 1956 a od té doby publikoval co rok dva román, soubor povídek či (od roku 1964) esej. V roce 1979 kandidoval za již zaniklou Radikální stranu a byl zvolen jak do Evropského parlamentu (ve Štrasburku strávil jen dva měsíce), tak do italské Poslanecké sněmovny, kde působil do roku 1983.
Po válce byl svědkem přeměny Itálie z monarchie na republiku, pro niž se v roce 1946 Italové vyslovili v referendu. Konce první republiky, respektive rozpadu systému tradičních stran na počátku 90. let se už sice nedočkal, nicméně jejími neuralgickými body a předchozími traumaty – fašismem, slabým státem, korupcí, násilím ze strany mafie či v podobě terorismu během takzvaných olověných let, vztahu Severu a Jihu, důsledkům sjednocení Itálie atd. – se ve svých knihách zabýval. Sicilskou a italskou realitu popisoval zevnitř jako její účastník. Některým románům dal formu svébytné detektivky, a mohl tak díky jasně definovanému žánru rozlišit dobro a zlo.
Sciascia o sobě věděl, že není rozený vypravěč. Neoplývám tvořitelskou fantazií, prozradil na sebe v knize rozhovorů s Marcellem Padovanim. [1] Jak uvedl v závěrečné studii Jiří Pelán, od první knihy je mu vlastní zaměření na fakticitu, dokumentárnost, sklon k reportáži či eseji; potřebuje se vždy vyjádřit ke konkrétní události. Vycházel z toho, co ho obklopovalo. Vyrůstal v domácnosti plné žen, díky čemuž mu neunikl jediný drb z okolí; mezi lidmi, hlavně zemědělci, zůstával i v úřadu pro výkup obilí; Regalpetrské farnosti pak vycházejí ze zkušeností z učení a u dalších jeho textů je to podobné.
V intencích (…) osvícenského racionalismu byl Sciascia také vyznavačem státu jako institutu společenské smlouvy (106), píše ve studii Pelán. Připomíná autora monografie o tomto sicilském autorovi Clauda Ambroise, podle nějž problémem Sciasciových detektivů není rozluštit záhadu, ale nemožnost dosáhnout toho, aby se pravda stala státním zájmem (94). Viníka sice odhalí, ale někteří z nich následně umírají násilnou smrtí. Autorova skepse vygradovala v 70. letech, zejména po smrti lídra křesťanských demokratů Alda Mora. Toho v březnu 1978 unesli příslušníci levicové teroristické organizace Rudé brigády a po 55 dnech vězení jej zabili – členové Morovy vlastní strany odmítli s teroristy vyjednávat, byl obětován ve jménu státu. Jeho vraždou skončila politika historického kompromisu – spolupráce italských křesťanských demokratů a komunistů. Sciascia tragické události věnoval knihu L’affaire Moro (Morova aféra, 1978), kde rozebral komuniké Rudých brigád a Morovy dopisy z jejich vězení. Dochází k závěru, že stát jako exponent práva a rozumu v Itálii neexistuje a ani nikdy neexistoval (104).
V tomto ohledu se zdá, jako by nedávné události na Slovensku vypadly ze stránek nějaké Sciasciovy knihy. Mladého novináře Jána Kuciaka, který mimo jiné rozkryl napojení vládní strany na italskou Camorru, někdo zavraždil i s jeho snoubenkou. Nevěřím státu jako celku. Věřím čestným policistům, prokurátorům a soudcům. Mnohé z nich osobně znám. Ale nedůvěřuji současnému vedení státu, řekl v rozhovoru pro květnové číslo časopisu Reportér Kuciakův šéf Marek Vagovič. [2] Dál vysvětluje, že tato nedůvěra u něj trvá od roku 2006, kdy se moci ujala strana Smer a začala oligarchizace Slovenska. Fakt, že Slováci už nějakou dobu hovoří o „únosu státu“, až přespříliš připomíná tu nejčernější Sciasciovu skepsi.
Ettore Majorana zmizel za záhadných okolností v březnu 1938. Jeho zmizení se pokusilo vysvětlit nemálo teorií. Spáchal sebevraždu, o níž v náznacích psal v posledních dopisech? Proč si pak vybral před osudným dnem všechny peníze? Unesli jej do nacistického Německa, aby třetí říši pomohl s výrobou atomové bomby? Skončil pak po válce v Argentině? Anebo ve Venezuele? Zavraždila ho tajná služba? Rozhodl se žít jako vandrák na Sicílii, nebo snad v Římě?
Sciascia si myslel, že se Majorana uchýlil do kláštera – mladý vědec možná vytušil možnost atomové bomby. Podle své sestry v oněch letech často opakoval, že se fyzika ubírá špatným směrem. Intertextuální esej ale není jen zevrubnou rekonstrukcí okolností Majoranova zmizení. Analýzu policejních spisů, Majoranových dopisů rodině a svědectví lidí z blízkosti mladého fyzika Sciascia umně propojuje s dalšími útržky této literární koláže.
Pomocí dokumentů, literárních aluzí a faktů ironizuje fašismus: duce má na vše odpověď, nikdo nepochybuje o neporazitelnosti Italů, bájí se o paprsku smrti, který vyslán z Říma zasáhl krávu na pasece u Addis Abeby. Fašismus strhne i intelektuály – Ungaretti dedikoval sbírku Veselí (česky 2003) Mussolinimu, Pirandello stál v roce 1932 čestnou stráž na počest „fašistické revoluce“.
Temněji vyznívají Majoranovy dopisy z Lipska, kam se mladý vědec vydal deset dní před nástupem Hitlera k moci za Heisenbergem. Píše o všudypřítomném hákovém kříži, nacionalistických průvodech, čistkách Židů ve státní správě, vyloučení komunistů a odpůrců režimu z veřejného života. Podle Sciascii se ale nacismem oklamat nenechal.
V jedenácti kapitolách, v nichž Sciascia detektivně rozkrývá, jaká byla Majoranova povaha, motivace, a nakonec i osud, si autor na pomoc bere literaturu, často své oblíbené autory a blížence. Policie případ uzavřela s tím, že mladík je nejspíš mrtvý, svědčí o tom přece náznaky v posledních dopisech. Podle Sciascii by výzvu k pátrání v takové situaci přijal snad jen Poeův Auguste Dupin, který metodou dedukce rozluštil vraždy v ulice Morgue. Majoranova génia, který se vzpírá zralosti, přirovnává ke zrání Stendhala. Děs, který fyzika ovládl, když snad vytušil možnost atomové bomby, by nám podle autora pomohly definovat Eliotovy a Montalovy verše. K ilustraci jeho nezvyklého chování v oněch letech připomíná postavy z děl dalšího Sicilana, Vitaliana Brancatiho, který Sciasciu učil v Caltanissettě.
Sicilan byl i Pirandello, jehož hrdiny si k ruce bere Sciascia v předposlední kapitole. Tisk a média Majoranu často přirovnávala k hrdinovi jeho knihy Nebožtík Matthia Pascal, který se rozhodne změnit svou identitu a osud. Podle Sciascii má ale Majorana blíže k protagonistovi Pirandellovy knihy Jeden, nikdo, sto tisíc, jenž se stane nikým. A nakonec se Sciascia – a možná i Majorana – dostávají do roviny mýtu. Fyzik plánoval „zmizet“ během cesty lodí z Neapole do Palerma. Na Sicílii nakonec doplul, ale není jasné, zda zpět do Neapole na lístek na jeho jméno plul skutečně on. Buď jak buď, rozhodl se, přinejmenším v rovině mystifikace, zmizet v moři. Na tomto místě Sciascia připomíná Dantova Odyssea – mýtus někoho, kdo zmizí na moři, ale vlastně nezemře; přidává i nový mýtus, mýtus Majoranův, totiž mýtus odmítnutí vědy (73).
Proč tedy číst Sciasciu? Kdo se odmítá smířit s přístupem k realitě, jejž popisuje obludné slovo postfaktismus, kdo nerezignoval na občanskou či intelektuální angažovanost a neztratil důvěru v to, že věci veřejné lze pořádat na základě rozumu, ten může své přesvědčení tříbit právě na tomto autorovi – do ruky může vzít cokoli, co bylo přeloženo. Kdo se chce na malé ploše dozvědět, jak funguje mafie a jaký má dopad na malou komunitu, ať si přečte Den sovy (česky 1964). Koho zajímá hloubání nad odpovědností vědce a způsob, jakým Sciascia pořádá esej, nechť se pustí do Zmizení Ettora Majorany.
Poznámky:
1. Sciascia, Leonardo. Sicilia come metafora. Intervista di Marcelle Padovani. Milano: Mondasori, 1979. 63. [Zpět]
2. Kmenta, Jaroslav. „Vražda Jána Kuciaka a obludnost systému“. Reportér květen 2018: 24. [Zpět]