Markéta Podolská

Znala středověká Skandinávie legendární les krále Artuše Brocéliande a jakou mohli mít seveřané představu o Bretani samé?
 

Pro severský vrcholný středověk byla Bretaň bezesporu vzdálenou exotickou zemí; mezi ní a Skandinávií neexistoval prakticky žádný prokazatelný přímý kontakt – ať už obchodní, politický či personální. Od 9. století [1] intenzivně plenili území Bretaně vikingové, do poloviny 10. století ale od nájezdů upustili. [2] Nezaložili zde žádné trvalé osídlení jako například v Normandii nebo v Anglii, obsadili však obchodní centrum Nantes a okupovali ho.

Přestože vrcholně a pozdně středověká Skandinávie s Bretaní neudržovala žádný kontakt, určité povědomí o ní a její literatuře na Severu existovalo, a to díky překladům lais, tedy veršovaných zpěvů s dvorskou a milostnou tematikou, a rozsáhlejší dvorské epiky z okruhu takzvané bretonské látky (matière de Bretagne) do staroseverštiny. Nejedná se přitom o nikterak ojedinělý fenomén, neboť bretonská látka – Artušův kulatý stůl, dobrodružství jeho rytířů, samotný čarovný les Brocéliande, ztotožňovaný s dodnes existujícím Paimpontem, kde se většina těchto příběhů odehrává – byla zdrojem inspirace pro rytířské dvorské eposy po celé Evropě. Na pozadí bretonských motivů byly vysvětlovány a dále rozvíjeny myšlenky ustavující se rytířské kultury, Artušovi druzi měli svým chováním ilustrovat její ideál.

Pro šíření nejstarší vrstvy bretonské látky hrála klíčovou roli migrace Britonů z britských ostrovů na kontinent v 5. století – utíkali tehdy před anglosaskými nájezdy. Látka se pak dále tradovala na pevnině a nakonec ji bretonští minstrelové ve službách normanského vévody Viléma Dobyvatele během 11. století opětovně přinesli do Anglie. Původní středověké doklady bretonské ústní tradice a písemnictví se nám naneštěstí kvůli vikinskému plenění nezachovaly, známe však dvorská starofrancouzská zpracování těchto ztracených textů a překlady do ostatních jazyků. [3] Staroseverské adaptace jsou sice kvůli své zkratkovitosti pro jakékoliv rekonstrukce původní bretonské verze nevhodné, zato však mají velikou výpovědní hodnotu, chceme-li zkoumat preference cílového skandinávského publika.

Staroseverské překlady a jejich forma

Překlady bretonské látky do skandinávských jazyků vytvářeli kněží na podnět norského krále Hákona Starého Hákonarsona (1217–1263) a vycházeli při tom z anglo-normanských předloh. Tato látka se poté postupně rozšířila i ve zbytku Skandinávie, a to včetně Islandu a Faerských ostrovů. Hákon dal z francouzštiny přeložit kratší [4] i delší prozaické texty, takzvané rytířské ságy [5]. Zaměříme-li se na kratší texty, tedy Strengleikar, bylo do staroseverštiny přeloženo celkem dvacet jedna lais, autorství jedenácti z nich se obvykle připisuje Marii de France, zbylých deset je anonymních.

Důležitým aspektem staroseverských překladů je jejich forma. Starofrancouzské veršované skladby byly totiž převáděny do prózy, což jim však z pohledu seveřana nikterak neubíralo na poetičnosti a melodičnosti. Texty se v klíčových pasážích opíraly o aliteraci, která tradičně byla hlavním organizačním principem staroseverské poezie. [6] Mezi další formální znaky patří kromě již zmíněné aliterace i častý výskyt paralelismů a eufonie, jak si můžeme ukázat na příkladu Ságy o plášti: [7]

Þá íhugaði dróttning ef hún angraðiz eða reiddiz nokkut við þetta et þá mundi henni vera virt til skemmdar ok til svívirðingar er húh hafði mistekit fram hjá þvílíkum hǫfðingja ok því sneri hún þessu ǫllu til gamans ok skemmtanar, hlátrs ok leiks ok hlægiligra orða. [8]

Královna si pomyslela, že kdyby se kvůli tomu jakkoliv rozzlobila nebo rozčílila, utrpěla by velkou hanbu a ponížení, protože se nechovala k takovému vládci upřímně. Proto vše obrátila v zábavu a žert, smích, veselí a směšná slova.

Jádro překladů zakládajících se na bretonské látce netvořily kratší prózy Strengleikar, zásadnější význam měly delší rytířské ságy o Erexovi, Ívenovi, Parcevalovi a Tristramovi. Pochopitelně se jednalo spíše o adaptace nežli o doslovné překlady, neboť francouzské skladby se na Severu výrazně krátily – zejména jejich lyrické pasáže a části textu popisující emoce. Prostředí, v němž se děj odehrával, bylo bezesporu důležitou stránkou překladů rytířské epiky, i když se nepopisuje tak podrobně jako ve starofrancouzských originálech. Kolik z hlubokých bretaňských hvozdů tedy nakonec zůstalo zachováno v takto zkrácených textech?

Publikum a fantastický prostor textu

Z hlediska funkce překladu je klíčové vědět, jaký dojem si skandinávské publikum z popisů Bretaně v překladových rytířských ságách odneslo. V první řadě stojí za zmínku pro seveřany exotické honosné hrady, v nichž sídlí mocní králové a jejich rytíři. Toto prostředí je známé i z adaptací bretonské látky na kontinentu, tam ale nepředstavuje nic neobvyklého; skandinávské publikum ho alespoň zprvu vnímalo naopak jako čistě fantastický element vyprávění. Hákonův dvůr byl nesrovnatelně skromnější než dvůr anglického či francouzského panovníka, což se norský král pokoušel změnit mimo jiné prostřednictvím těchto ve své době bezesporu prestižních překladů rytířské epiky.

Podívejme se nyní podrobněji na Ságu o Tristramovi a Ísǫndě, konkrétně na část, v níž Tristram pobývá v Bretani a slouží místnímu vévodovi. Vypravěč při charakterizaci bretaňské krajiny zmiňuje pobřeží, veliké hrady a města a v neposlední řadě právě lesy a hvozdy. Zejména ty jsou prostorem, který umožňuje existenci kouzel, kde žijí trollové a obři. Následující ukázka popisuje hranice území bretaňského vévody:

En ekki at síðr leit hann fjarri skóginn ok sá, at hann hafði hinn fríðasta við, hávan ok réttan ok digran, með allskyns við, þann er hann hafði sét ok heyrt nefndan. At þessum skóg gekk eins vegar sjór: en annan veg kemst engi at nema um ána, er fellr með óðum straumum, sem þeir gerðu formálann um, hertuginn ok jǫtunninn, et engi skyldi yfir um ána fara. Ok sneri þá hertuginn aptr ok tók í hǫnd Tristram, ok riðu báðir saman — því at hann er hinn kærasti hertuganum — ok kvámu því næst heim til kastalans ok tóku vatn ok settust yfir borð. Ok kvámu þá heim veiðimenn með mǫrg dýr. [9]

Přesto se zahleděl hluboko do lesa a spatřil, že v něm rostou nejkrásnější stromy, vysoké, rovné a mohutné, všech druhů dřeva, které kdy viděl nebo o nich jen slyšel. Tento les sahal na jedné straně až k moři a na druhé se do něj nedalo vstoupit jinak než přes řeku, jež se valila v prudkých peřejích. Byla to ona řeka, o níž se vévoda s obrem dohodl, že ji nikdo nesmí překročit. Vévoda se obrátil zpět, uchopil Tristrama za ruku a odjeli spolu – vévoda totiž Tristrama choval ve veliké lásce –, vrátili se na hrad, umyli se a usadili ke stolu. Tou dobou se také navrátili lovci s množstvím zvěře.

Les Brocéliande, pro bretonskou látku emblematický, sice ve staroseverských textech jméno nemá, přesto však funguje jako klíčový topos. Lesy nabývají v rytířských ságách rozmanitých podob, jsou líčeny jako líbezná světlá místa, ale i jako temné a nebezpečné hluboké hvozdy (například v Sáze o Erexovi je les plný lapků a hrdina v něm narazí i na obry a draka). Jak jsme viděli v Sáze o Tristramovi, staroseverské překlady občas obsahují zmínky o tom, že les končí v moři, což je dodnes jedna z reálií pobřeží Armoriky. Rovněž nesmíme zapomínat na čarovné lesní prameny, které mají zásadní význam v Sáze o Ívenovi a několika Strengleikar.

Lesy se pochopitelně nejčastěji zmiňují ve spojitosti s lovy, mají funkci dvorské zábavy a samozřejmě jsou i zdrojem obživy. Vypravěč obvykle pouze shrne, že vládce či rytíř vyjel lovit zvěř do lesa. Někdy se však vykreslení lesa věnuje mnohem větší prostor. K tomu dochází v případě, že události na lovu naberou neočekávaný směr a uplatní se ona již zmiňovaná druhá, tajemnější stránka lesa jako místa pro fantastické bytosti a čarovné prameny. Jak vidno, bretonská látka již ze své podstaty otevírá možnosti fikčního světa, rytíři se mohou dostat do zcela nečekané situace a vyzkoušet mezní podmínky světa dvorského. Artušův dvůr je podrobován zkouškám v prostředí, které narušuje jeho zaběhnutý řád, nebo které se naopak jeví jako dokonalejší než jeho sídlo Camelot.

Po lesních pěšinách až na břeh moře

Jméno tohoto výjimečného prostoru tedy v textech samých zmíněno není, přesto fungují lesy v severských zpracováních bretonské látky jako výrazný topos. Ten se projevuje například v próze Guiamar, v níž hrdina vyjede do lesa na lov, při němž utrží ránu a tu mu proklaje skolený jelen. Další průběh událostí připomíná osudy Tristrama: zraněný rytíř odpluje do cizí země a zamiluje se do mladé manželky místního vládce. V následující ukázce je vylíčena Guiamarova cesta z lesa:

(…) for hann þa af vegenom um þuæran skogenn. oc fann hann þa gatu grasvaxna. oc minkaðe þa skogenn. oc þui nest kom hann a sletta vollu oc kom hann at fialle miklo. oc undir fialleno rann á oc fylgðe hann anne til þess er kom til siovar. oc var þar hafnar vagr oc i hofnenne sa hann æitt skip. [10]

(…) sjel pak z cesty, a dal se napříč lesem, a nalezl tam trávou porostlou pěšinu. A les začal řídnout, až Guiamar nakonec dospěl na rovnou planinu a k vysoké hoře, pod níž tekla řeka. Vydal se tedy podél ní, až nakonec dorazil k moři. V zátoce tam bylo přístaviště a v něm spatřil loď.

Druhý text, který si krátce přiblížíme, Bisclaretz, se údajně odehrál v dobách, kdy se někteří lidé měnili ve vlky a obývali lesy a hvozdy (vurðu vargar oc biuggu i morkum oc i skogum), [11] což je také případ hlavního hrdiny této prózy. I proto se v tomto díle dostává lesní scenerii větší pozornosti než v jiných Strengleikar.

V pořadí třetí a poslední krátká próza, kterou zmíníme, nese název Desire. I v ní vyjíždí rytíř na lov, ale v porovnání s předchozími texty les představuje přívětivě jako líbezné místo:

Oc for hann með þessom hætti æinn saman. on felaga oc stæfnde þangat sem menn kalla huitaskogenn. oc sa hann þar marga fagra viði með laufom oc blomum. oc hævir hann hœyrt fugla syngia sua fagre roddu. at hann lysti til at lyða. snys hugr hans allr. oc hiarta. oc allr þottezc hann a lofte vera. Siðan ræið hann framm i morkena. I þæim skoge þar sem þykkastr var bio æinn æinsæto maðr… [12]

A takto rychle ujížděl samojediný, bez druhů, směrem k místu, které se nazývá Bílý les. Tam spatřil mnoho krásných stromů s listy a květy. Uslyšel ptáky zpívat hlasem tak sladkým, že se ihned zaposlouchal. Jeho mysl a srdce zasáhlo prudké pohnutí a zdálo se mu, že se celý vznáší. Potom se vydal do lesa hlouběji. V místě, kde byl nejhustší, bydlel jeden poustevník…

V tomto světlém hvozdu hrdina poprvé potká svou milou, ta je popsána stejně idylicky jako les, který ji obklopuje. Na jednom místě totiž spatřil:

(…) mœy æina mioc friða oc væl klædda. með brunaðo purpura. oc yvir i huitum skinnkyrtli með fogrum oc huitum yvirlit. mio um mitt oc hin fægrsta at likams væxti. bæro hofðe með fogrum harflettingum. en bærfœtt gecc hon at doggen skylldi ræinsa fœtr hænnar. oc gecc hon til kælldunnar með upp uppuællande vatne undir æinum myklom viði. oc bar mœyin tvær munnlaugar. [13]

(…) přespanilou dívku oblečenou do honosných šatů z temně purpurové vzácné látky a přes ně měla svrchní šat z bílé kožešiny. Celá byla sličného a jasného vzezření. Měla útlý pas, nejspanilejší postavu a na nepokryté hlavě spletené krásné copy. Procházela se bosá, aby jí rosa omyla nohy. Došla k prameni pod vzrostlým stromem, v němž pěnila voda, a dvě dívky jí nesly mísu na umytí rukou.

Dá se tedy shrnout, že lesy a hvozdy v bretaňské látce pro skandinávské publikum bezesporu představovaly inspirativní (nebo přinejmenším dobrodružné) místo. Bylo by však chybou myslet si, že se v domácím severském písemnictví tajuplné lesy nevyskytovaly. Ve fantastických ságách o dávnověku například velmi často vystupuje Myrkviðr, Temný hvozd, jakási obdoba pochmurné podoby lesů z artušovských příběhů. Určit, ve kterých případech se u pozdějších ság jedná o vliv překladů a kdy je řeč o lesu podle domácí germánské tradice, je však prakticky nemožné. Navíc si musíme uvědomit, že vliv bretonské látky nespočíval jen v recepci samotného znění překladů, ale i v přejímání konstelací postav a schémat vázaných na určitá prostředí. „Importované“ zápletky se na Islandu začaly užívat v takzvaných sekundárních rytířských ságách, které tak čerpaly z prvků domácí i překladové literatury (Sága o Álim Flekovi nese jasné stopy Ságy o Tristramovi, Sága o Sigurðovi Mlčenlivém je jakousi parafrází na Ságu o Ívenovi atp.).

Pozdější recepce

Dvorská tradice překladů bretonské látky byla nějaký čas udržována, počátkem 14. století vzniká na objednávku královny Eufemie nový překlad Ívena (tentokrát do staré švédštiny), za formu této skladby byl zvolen módní rýmovaný knittelvers. Překlady samotné však měly na skandinávské písemnictví menší vliv než texty, pro něž byly inspirací. Již jsme zmínili domácí islandskou tradici rytířských ság; kromě nich postupně vznikaly také balady s náměty z artušovské látky, které si získaly oblibu po celé Skandinávii a tradovaly se až do novověku. Také proto nebyla bretonská látka ve Skandinávii ani později zcela zapomenuta. Svou roli při tom sehrála i sága Tristrams saga ok Ísǫ ndar, která představovala výrazný zlom ve staroseverské překladové literatuře: nejenom proto, že šlo o první překlad dvorské epiky v Norsku, ale především kvůli příběhu, jehož odezvy nacházíme i v řadě „neartušovských“ textů, například v baladě Bendik a Årolilja. [14]

Z této kratší procházky po krajině rytířských ság je zřejmé, že přes svou geografickou i kulturní vzdálenost byla Bretaň a její literatura ve středověké Skandinávii opravdu známá a populární. Změny v obsahu se často týkaly zkracování lyrických pasáží, tedy především popisů okolí a citů. Specifickým formálním prostředkem těchto překladů je próza využívající aliteraci. Ve výsledku proto byly texty zpoetizované jiným způsobem než jejich předlohy, přesto však zpoetizované – a to tak, aby je skandinávské publikum akceptovalo. Fantastické lesy Bretaně tak, ač ve stručnější podobě, ve skandinávském písemnictví zakořenily hlouběji, než by se zprvu mohlo zdát.

Poznámky:

1. Price, Niel S. The Vikings in Brittany. London: Viking Society for Northern Research, 1989. 21. [Zpět]
2. Ibid. 52. [Zpět]
3. Například středohornoněmecké dvorské eposy Hartmanna von Aueho a Gottfrieda von Strassburga. [Zpět]
4. Mǫttuls saga a především Strengleikar. [Zpět]
5. Z bretonské látky vznikly Sága o Tristramovi a Ísǫndě, Sága o Erexovi, Sága o Ívenovi a Sága o Parcevalovi. [Zpět]
6. Srov např.: Čermák, Jan. „O Anglosasech a aliteraci“. Plav 9/2013: 46–51; Starý, Jiří. „O překládání staroseverské poezie“. Plav 9/2009: 2–6. [Zpět]
7. Paralelismy jsou zvýrazněny, aliterace je vyznačena podtržením. [Zpět]
8. Möttuls saga. Saga af Tristram ok Ísönd, samt Möttuls saga. Ed. Gísli Brynjúlfsson. København: Thieles bogtr. 1878. 228. [Zpět]
9. Saga af Tristram ok Ísönd. Saga af Tristram ok Ísönd, samt Möttuls saga. Ed. Brynjúlfsson, Gísli. København: Thieles bogtr., 1878. 155. [Zpět]
10. Guiamars lioð. Strengleikar eða lioðabok. Ed. Rudolph Keyser a Carl Richard Unger. Christiania: Feilberg & Landmarks Forlag, 1850. 4. [Zpět]
11. Bisclaretz lioð. Strengleikar eða lioðabok. Ed. Rudolph Keyser a Carl Richard Unger. Christiania: Feilberg & Landmarks Forlag, 1850. 30. [Zpět]
12. Desire. Strengleikar eða lioðabok. Ed. Rudolph Keyser a Carl Richard Unger. Christiania: Feilberg & Landmarks Forlag, 1850. 39. [Zpět]
13. Ibid. 40. [Zpět]
14. V českém výboru: Severské balady. Přel. Ladislav Heger a Marie Novotná. Praha: Aurora, 2000. 217–223. Bukkene Bruse: „Bendik og Årolilja“. 20. května 2014. <http://www.youtube.com/watch?v=S8AMmnW0UEQ>. [Zpět]



Zpět na číslo