Jan M. Heller
Kukorelly, Endre. Údolie víl.
Z maďarského originálu Tündér Völgy, avagy az emberi szív rejtelmeiről (2003) přeložila Jitka Rožňová.
Odpovědný redaktor Vlado Pisár. Bratislava: Kalligram, 2006. 456 stran.
Román Údolí víl vydal Endre Kukorelly v roce 2004 už jako zavedený autor řady prozaických knih, oceňovaný v Maďarsku i v zahraničí. Kritika jeho vydání přivítala jako literární událost a jako vyvrcholení autorovy tvorby. Román dosud nebyl přeložen do češtiny, v roce 2006 však vyšel ve slovenském překladu Jitky Rožňové.
Název je odvozen od stejnojmenné básnické skladby Mihálye Vörösmartyho. Slovní spojení „údolí víl“ asociuje romanticky naivní a sentimentální pohádkový svět, kde také, jak známo, nacházíme základní kámen evropské etiky – striktní oddělení dobra a zla, kdy toto je nakonec zpravidla potrestáno a ono vítězí. Ani jméno Mihály Vörösmarty zjevně nebylo zvoleno náhodou: Vörösmarty (1800–1855) je významný představitel romantismu v maďarské literatuře, autor hrdinské epiky i pohádkových dramat. V originále má román ještě podtitul Tajemství lidského srdce, který redakce slovenského překladu vypustila, ale který poukazuje podobným směrem: právě srdce je ono místo v lidském těle, kde podle všech vědecky neprokazatelných, avšak o to silněji zažitých představ sídlí základní životní projev, kterému romantismus poskytuje výrazové prostředky – cit. Jak uvidíme, tyto vlastnosti a vazby titulu autorovi slouží k budování ironického napětí.
Údolí víl lze charakterizovat jako román rodinný či vývojový, avšak se silným důrazem na formální stránku, na artistní či efektní (ovšem v dobrém slova smyslu) práci s vypravěčskou technikou, a to dokonce na úkor dějové roviny. Román má detailně propracovanou kompozici: dělí se na devět stejně dlouhých kapitol, uvedených vždy básní a členěných dále opět na devět podkapitol. Další úroveň členění představují z valné většiny zhruba stejně dlouhé a relativně uzavřené odstavce. Kompozici odpovídá i celistvost děje. Vlastně tu nenacházíme žádné klasické epické vyprávění. To, co se tu odehrává, jsou jednotlivé dějové útržky, vzpomínkové črty hlavní postavy, subjektu vypravěčské ich-formy, který líčí své dospívání v 60. a 70. letech minulého století, kdy v Maďarské lidové republice vládl komunistický režim. Vzpomínky jsou řetězené téměř náhodně, chronologie je respektována jen relativně, s mnohými odskoky a návraty k již jednou (nebo umíněně i víckrát) vyprávěné události, ale z jiného úhlu pohledu, s přidáním detailu do té doby nezmíněného apod. Tato cykličnost ve „tkaní děje“ s sebou nese rekurentnost, repetitivnost motivů, ve vyhrocené podobě pak reduplikaci postav. Nejmarkantnější je to u hrdinovy femme fatale, nazývané zde pouhou iniciálou C., která se postupně mění z jeho dětské lásky přes objekt pubertální pohlavní touhy po budoucí nevěstu a konečně partnerku, s níž se rozchází; je však zřejmé, že se jedná pokaždé o jinou dívku či ženu. Toto rozostřování identity ženských postav má jistě svou funkci v celku hrdinova života i v celkovém obraze románového světa, ale možná že klíčem k němu je (také) citát z Kierkegaardova Svůdcova deníku, použitý jako jedno z mott románu: Do čeho prosákly vzpomínky, to působí dvojnásobně. Připomeňme si, že objekt touhy Kierkegaardova svůdníka Johannese se jmenuje Cordelie…
Vzhledem k podílu nedějové, lyrické složky je Údolí víl dědicem modernistické tradice v próze, a pokud bychom chtěli být alespoň trochu konkrétnější, sourozencem Musilova Muže bez vlastností: Kukorelly podobně jako Musil vytvořil rozsahem velké románové dílo, propůjčil mu ovšem otevřenou formu, kterou tradiční románový tvar popřel. U obou fungují dílčí, detailní motivy jako spouštěče reflexivních pasáží, zaujímajících většinou rozsah jednoho z odstavců, na které se text díla člení; mezi těmito odstavci, významově uzavřenými celky, se navazují spojení obvykle s využitím figury paralelismu nebo antiteze, na poslední větu jednoho odstavce navazuje – i polemicky, parodicky – první věta odstavce následujícího. Nezřídka jde autor ve fragmentarizaci vztahů mezi dějovými a úvahovými významovými jednotkami ještě o kousek dále: roztrhne větu, nebo dokonce i slovo, aby tím docílil zvukomalebné hříčky nebo poukázal na etymologii slova užíváním již zastřenou, jeho významovou spřízněnost se slovem jiným apod. Kukorellyho jazyk je vůbec složitý; jeho hlavním stavebním materiálem jsou dlouhá a komplikovaná souvětí, perifráze, zřetězování slov stejného významu. Zde ovšem dokonale zafungoval paradox fikce: právě proto, že vypravěč své vzpomínky sděluje složitým, neučesaným jazykem, vzbuzuje dojem autenticity.
O čem vlastně Kukorelly píše? O letním koupání, o fotbale s kluky z vesnice, kde trávil prázdniny, o vojenské službě, o škole. Hlavně o otci, o tom, jak umíral a jak se vypravěč nemohl dostat na pohřeb, protože právě trávil léto na nějaké studentské výměně v Sovětském svazu a přerezervovat letenku se ukázalo jako úkol, se kterým si sovětská byrokracie neporadí. Autor z jednotlivých detailů, obrázků, črt splétá rozsáhlou rodinnou kroniku, zachycující úpadek rodiny v časech všeobecné nivelizace a propadu hodnot, dříve pokládaných za samozřejmé. Stěžejním motivem se zdá být emigrace: vynořuje se neustále jako palčivá otázka, zda rodina tím, že po okupaci v roce 1956 neodešla ze země, nezahodila svou jedinečnou šanci. Jako by se z téhle rodiny vytrácela veškerá životní energie.
Zde jsme se oklikou dostali zpět k minimalistické povaze děje: upozadění syžetu a absence dramatických elementů jsou zcela v souladu s charakterem ovzduší, které chce Endre Kukorelly zachytit. Otec, bývalý voják, stále dokola nesmyslně přerývá záhon s jahodami, jen co začnou trochu rodit, pokouší se sepisovat paměti na svou vojenskou minulost, aniž se kdy dostane dál než za úvod sumarizující faktické údaje o jednotkách a zbraních, u kterých sloužil. Jako karikatury působí postavy dříve narozených žen, tetiček a kmoter, tvrdošíjně zachovávajících dekorum s háčkovanými rukavičkami na rukou a se rty silně nalíčenými na růžovo. Vše je rámováno kulisami betonových podchodů, špinavých domovních průjezdů starých městských činžáků, už navěky obestavěných lešením. Mlčenlivé, stereotypními činnostmi naplněné přežívání rodiny, v němž syn stále čeká na to, že se konečně něco stane, že táta udělá směrem k němu první krok, splývá s dusivým bezčasím komunistického režimu, šedivého a jaksi ušmudlaně zasmrádlého ve všech svých projevech od architektury přes úroveň péče o životní prostředí (i prostředí městské) až po oblečení a tváře lidí, bez jakékoli viditelné naděje na pohyb, změnu – tím hůř, když si rodina cestu ke změně sama zahradila. To vše Kukorelly popisuje jaksi mimochodem, zdánlivě bezděky a nenápadně troušenými zmínkami, takřka mezi řádky. Ještě horší však je, že tento životní pocit se nevytrácí ani v těch nečetných pasážích, které se odehrávají už po změně režimu. Z dusné nanicovatosti vytrhávají snad jen občasné silně emocionální projevy, konkrétně projevy vzteku, doprovázené vulgarismy.
Rodinná tematika a mezigenerační vztahy jsou v maďarské literatuře jedním z privilegovaných témat a smrt otce slouží nápadně často jako iniciační mechanismus pro hrdinovo hledání vlastní identity a místa na světě v určité historické situaci. Vztah k otci se stává optickým hranolem, skrze který se formuje úhel pohledu na společenské a dějinné podmínky. Na prvním místě se pro srovnání nabízí Péter Esterházy a jeho román Harmonia caelestis, který svou rozmáchlostí pokrývá historický vývoj hned několika staletí, avšak zároveň ho lze považovat za nejtragičtější – osudový konflikt se zde totiž týká otcovy spolupráce se státní bezpečností. Lze však hledat a nacházet další jména, jako je třeba Gábor Schein a jeho novela Lazarus, kde vztah otce a syna prověřuje holokaust (vlastně, přesněji, krutost nacistického Maďarska). Předmětem Kukorellyho ironie je v první řadě dualismus otec–syn, ve kterém se rodič ukazuje jako velké dítě, neschopné se orientovat v situaci, kterou nemůže ovlivnit; stejně tak ale ironizuje realitu „gulášového komunismu“ zpochybněním pohádkového rozvržení černé a bílé, a to velmi případně právě románem, jehož tématem je doba vyznačující se hlavně nejrůznějšími odstíny šedi. Připomeňme závěrem ještě jednou Vörösmartyho: Zima, ticho, mráz a smrt je všude. / Země zšedivěla, / ne vlas po vlase jak zralé čelo, / nýbrž náhle, v mžiku, jak by bůh sám, / jehož rukou stvořen svět i člověk, / napůl božská bytost, napůl zvíře, / jak by bůh svým dílem poděšený / zestárl a zešedivěl v smutku. (Vörösmarty, Mihály. Až se nachýlí noc. Ed. Richard Pražák. Přel. Richard Pražák a Libor Štukavec. Praha, Odeon 1986.)