Klára Witzany Hutková
Kerouac, Jack. Maggie Cassidyová.
Z anglického originálu Maggie Cassidy (1959) přeložila Michala Marková.
2. vydání, v tomto překladu 1. vyd.
Praha: Argo, 2023. 181 stran.
S knihami Jacka Kerouaca si spojujeme vedle specifického stylu psaní také záznam divokého životního stylu beatnické generace, poháněné alkoholem v rytmu jazzu a její silné neukotvenosti. Ta se například v autorově nejznámějším románu Na cestě (1957, č. 1978) projevuje složitým hledáním sebe sama a často rozsáhlými přesuny z místa na místo napříč Amerikou. Ženy do maskulinního beatnického prostředí vstupují spíše jako pasivní milostné objekty, a proto stojí za to se ptát, co můžeme čekat od Maggie Cassidyové, mimo jiné vzhledem k názvu knihy. Jedná se o další typicky „mužský“ román?
Pokud „mužským“ myslíme ve velmi zúženém chápání malý důraz na perspektivu ženských postav, jejich zobrazování převážně v rolích matek a milenek, a obecně nedostatek empatie ke genderovému rozměru různých situací (např. otázka těhotenství v kontextu nevázaného životního stylu), Maggie Cassidyovou tak označit můžeme. Přínosem knihy je pak především doplnění korpusu Kerouacova díla. Jakožto bildungsromán totiž přináší vhled do spisovatelova života před tím, než se vydal „na cestu“, a popisuje jeho mládí v rodném Lowellu. Dílo v kerouacovské bibliografii zaujímá významné místo. Zaprvé uzavírá tzv. Lowellskou trilogii – Doktor Sax (1959, č. 2011) a Vize Gerarda (1963, č. 1998). Zadruhé celá tato trojice románů slouží jako úvod do tzv. Duluozovy legendy. S protagonistou Maggie Cassidyové, Jackem Duluozem, se setkáváme i v pozdějším věku, např. v románu Duluozova marnost, rovněž vydaném v novém českém překladu (1968, č. 2024).
Děj pokrývá období několika let od Nového roku 1938, kdy se šestnáctiletý Jack na taneční zábavě zamiluje do Maggie Cassidyové, až po jeho odchod na vojnu. Vztah s Maggie přitom vychází z dobových genderových stereotypů; zatímco Jack vyvádí klukoviny s kamarády, přítelkyně se ho pokouší směřovat k založení rodiny v rodném městě. Díky nadání pro americký fotbal získá stipendium na prestižní Kolumbijské univerzitě a odstěhuje se do New Yorku. Když ho později Maggie navštíví, cítí se v Jackově novém společenském okruhu ne- adekvátně a jejich cesty se definitivně rozcházejí: „Maggie [se vrátila] za tou svou verandou, mladšími sestrami, ctiteli, co za ní chodili ulicí, k řece, ke svým nocím — já zas do víru zbrusu nových třpytů a hnusů.“ (165)
Kerouacova próza se stylově odklání od zavedených tradic a dobových čtenářských očekávání: spisovatel především za pomoci častých pomlček svébytným způsobem fragmentuje věty tak, aby se slova mohla svobodněji přelévat a lépe zprostředkovat konkrétní prožitek. Výsledný styl psaní, inspirovaný proustovským mapováním vlastních životních vzpomínek, ale pojatý specificky hektickým způsobem, autor označil jako tzv. „spontánní prózu“ a amerikanista a autor doslovu Matthew Sweney ji připodobňuje k dnešnímu konceptu spisovatelské „flow“. Jak vysvětluje překladatelka Michala Marková na konci knihy, dílo má také hudební dimenzi, podpořenou mimo jiné nabouráváním pravidel interpunkce: „Autor měl k interpunkci velmi osobitý přístup a podle svého vlastního vyjádření se prostřednictvím jejího vynechávání snažil, aby jeho texty svou kadencí připomínaly bebopovou skladbu.“ (181) Beatová generace si oblíbila tento typ jazzu právě pro jeho typicky rychlé tempo, experimentálnost a nespoutanost. Jako improvizující bebopový hudebník i Jack Kerouac spontánní prózou zprostředkovává své dojmy a vzpomínky tak, jak mu přicházejí na mysl. Především popisy vnitřních stavů a pocitů nebo dialogy se tak bez zastavení valí kupředu, jako když jazzmani jamují, nespoutány pravidly syntaxe a diakritiky.
Za další pozoruhodný aspekt románu můžeme považovat pojetí národnostní otázky. Spisovatel pocházel z rodiny kanadských přistěhovalců, zároveň měl ale předky mezi původními obyvateli kontinentu. Francouzština se v knize vynořuje jako jazyk, který mladá generace již přestává ovládat, ale jejíž úryvky nadále vkládá do běžné mluvy, především při hovorech s rodiči. Lowell zároveň vystupuje jako město mnoha kultur, kde vedle sebe žijí potomci Kanaďanů, Irů i Řeků. Jack se většinou identifikuje jako frankofonní Američan a dále svou etnicitu netematizuje, při atletickém závodu proti černošskému běžci z jiné školy ale klade důraz na celé své kulturní dědictví, například když k sobě před zápasem promlouvá v duchu orientalistických klišé: „Oči se mu [druhému běžci] leskly sebejistým přísvitem jedovatých tygřích očí v poctivé hranatě stavěné tváři, takže ten tvůj exotický sok je jenom nějaký sedlák, chodí do kostela jako ty, má otce, bratry, jako ty – všechno to poctivé – Kanaďák feláh Indián a černý feláh tváří v tvář v boji na oštěpy než zmizí ve vysoké trávě (…).“ (90) Maggie Cassidyová tak dává nahlédnout pod „americkou masku, pod kterou [Kerouac] schoval svou etnickou identitu“. [1]
Přes svou národnostní pestrost ale Lowell pro mladého hrdinu představuje především společenský konzervatismus, ztělesněný do velké míry právě postavou Maggie. Její vyobrazení jako iracionální, silně emotivní, neodolatelně přitažlivé a „osudové“ ženy, která k mladíkově vnitřní frustraci trvá na sexuální zdrženlivosti před svatbou, odpovídá dobovým stereotypům. Kniha zároveň potvrzuje, že genderová problematika Kerouaca v nejlepším případě nezajímala. V debatách o jeho odkazu přitom narážíme na úplné odsouzení spisovatele jako (rasistického) šovinisty až po plně osvobozující mávnutí rukou. Maggie Cassidyová k této problematice nepřispívá jednoznačnou odpovědí. Jako bildungsromán svým sexismem totiž nedráždí do té míry jako Na cestě, protože dospívajícímu hrdinovi ledacos odpustíme. Jeho únik před monotónností maloměstského života do víru světa přitom působí jako zdravý impuls směrem k širšímu rozhledu a hlubšímu poznání, ačkoli ho v tu chvíli vedou spíše jiné pohnutky a Jackova budoucnost na konci románu nepůsobí nijak perspektivním dojmem.
1 Johnson, Joyce. The Voice is All: The Lonely Victory of Jack Kerouac. New York: Viking, 2012. xviii. [Zpět]