Rozhovor s Megan Jones vedl a z angličtiny přeložil Václav Kyllar
Profesorka jihoafrické literatury Megan Jones odpovídá na otázky týkající se literární krajiny současné Jižní Afriky a odkrývá některé z formativních dynamik literárního pole této země. Padne slovo o roli a postavení jednotlivých jazyků či vztahu jihoafrické literatury ke zbytku kontinentu i světa. A řeč přijde také na převažující žánry a přední jména tohoto fascinujícího literárního mikrokosmu.
Václav Kyllar: Na rozdíl od Evropy, kde se většina národních literatur koncipuje na základě myšlenky národního státu, centrálního národního jazyka a kultury či národního literárního kánonu, je Jižní Afrika nejen zemí s mnoha jazyky, kulturami a kánony, ale také s mnoha historiemi. Jak je v rámci této pozoruhodné různorodosti koncipována národní, jihoafrická literatura?
Megan Jones: V této různorodosti spočívá v jistém ohledu síla jihoafrické literatury. Na jedné straně je nepochybně roztříštěná, na té druhé však vytváří složitou a neustále se měnící řadu literatur a literárních proudů, které mezi sebou mají různé, často i napjaté vztahy. Pokud bych měla jihoafrickou literaturu situovat historicky, tak mezi lety 1948 až 1994 se docela logicky objevilo jednotící téma – psaní proti apartheidu. Po jeho pádu vyvstala otázka, o čem a jak psát. Řekla bych, že v devadesátých a raných nultých letech panoval pocit, že lze psát téměř o čemkoliv. Můžeme psát o lásce, našich představách a tak dále. Přestože se otevírala nová témata, dodnes zůstává centrálním bodem jihoafrické literatury rasa. Ovlivňuje jak výchozí pozici autora, tak samotné čtenářstvo.
VK: Jak se tyto různorodé literární tradice vyrovnaly s hledáním nových témat a způsobů psaní?
MJ: Domnívám se, že afrikánští autoři i anglicky píšící běloši hledali odpověď na otázku, jaká role přísluší bílým v Jižní Africe po skončení apartheidu a do jaké míry se na něm spolupodíleli. Tak je tomu například v dílech básnířky a prozaičky Antjie Krog, která se z pozice Afrikánky zpovídá za zločiny napáchané během apartheidu. Naopak u černých spisovatelů, jako je třeba Zakes Mda, lze vysledovat tendenci se co nejvíce vzdálit přísnému společenskému realismu. Díky této tendenci se hranice mezi žánry staly mnohem propustnější. Patrný je vliv magického realismu nebo spekulativní fikce, která je podle mě jednou z nejrychleji rostoucích oblastí jihoafrické literatury.
VK: Které současné spisovatele přináležející k této oblasti byste uvedla?
MJ: Na úvod je nutné zmínit, že spekulativní fikce je vždy zatížena rasovou problematikou, tomu se v Jižní Africe zkrátka nelze vyhnout. Patrně nejznámější spisovatelkou v tomto žánru je Lauren Beukes, autorka románů Moxyland a Zoo City. Ve své následující knize Dívka, která se třpytila však již nepracuje s jihoafrickými reáliemi, jelikož děj se odehrává napříč USA. Názor, že spekulativní fikce je zcela v područí bílých spisovatelů, vyvrací například Masande Ntshanga, který v roce 2019 vydal román Triangulum, v němž ohledává hranice lidského, nelidského a „postlidského“. Jiný černošský autor Niq Mhlongo píše z perspektivy townshipu o naprostém selhání postapartheidního režimu, jehož cílem bylo pozvednout lidi ze systémové chudoby a vůbec změnit socio-ekonomickou mapu Jižní Afriky. Jeho knihy potvrzují, že literatura faktu je dalším výrazně se rozvíjejícím žánrem současné jihoafrické literatury. Literární vědec Hedley Twidle ostatně s nepříliš velkou nadsázkou napsal, že Jižní Afrika nabízí tolik příběhů, které by někdo mohl sotva vymyslet, že není třeba vymýšlet další; stačí pouze popisovat ty, které se zde denně odehrávají. Ze stejných důvodů jsou stále populárnější detektivky; Deona Meyera znají čtenáři po celém světě. Spisovatelé literatury faktu i detektivek prostě zachycují stav společnosti a míru kriminality v Jižní Africe. Předpokládám, že na řadu čtenářů to může mít katarzní účinek.
VK: Jaké místo zaujímá angličtina na jihoafrickém knižním trhu vzhledem k ostatním jazykům?
MJ: Většina beletrie je stále publikována v angličtině, dále pak v afrikánštině. Stále také platí, že nejvýznamnější černí spisovatelé Jižní Afriky píšou anglicky. Již delší dobu existují snahy zviditelnit také texty z domorodých jazyků. Bohužel však zůstává pravdou, že tyto texty mají velmi specifickou čtenářskou skupinu a obecně příliš nekolují ani na jihoafrickém knižním trhu, natož zahraničním. Důvodem je jistě i skutečnost, že většina jich zůstává nepřeložena do angličtiny, kdežto afrikánské texty jsou do angličtiny překládány relativně často, což jim zaručuje určitý druh prestiže a viditelnosti.
VK: Existuje tedy mezi afrikánštinou a angličtinou jistá reciprocita?
MJ: Odpověď na tuto otázku musíme hledat v tom, kdo v Jižní Africe si vlastně může dovolit číst. Pokud prolistujete časopis Johannesburg Review of Books, můžete díky němu získat dojem, že místní nakladatelský průmysl přímo bují. Realitou ale je, že v Jižní Africe čte knihy velmi málo lidí. Knihy jsou drahé. A většina lidí je bude číst buď v angličtině, nebo afrikánštině, což je dáno tím, jak je v zemi přerozděleno bohatství. Čtenáři, co mají čas a možnost kupovat si nové knihy, budou ve svém každodenním životě nejspíš mluvit anglicky. Pokud žiješ v townshipu nebo na venkově, budeš mít pravděpodobně velký problém se k novým knihám dostat. Možná že v okolí budou knihovny, ale určitě nebudeš v pozici, že si můžeš jednoduše vytáhnout Kindle a stáhnout nejnovější bestseller.
VK: Jak se jihoafrická literatura vztahuje ke zbytku Afriky, ale také ke zbytku světa či Evropy?
MJ: Řekla bych, že jihoafrická literatura se ve vztahu k zahraničnímu publiku potýká se stejnými otázkami jako jiné africké literatury – který žánrový útvar dokáže přitáhnout pozornost, zda má šanci být přeložen do dalších jazyků či získat literární ocenění. Zároveň se však obávám, že si v rámci Afriky až příliš hýčká pocit vlastní výjimečnosti. S čímž já tak úplně nesouhlasím. Navzdory odlišným dějinám a nepochybným místním specifikům mám za to, že jihoafrická literatura by měla být situována v rámci širších zájmů celého kontinentu. Pokud jde o její obraz v celku světové literatury, je redukována na pár jmen bílých. Stačí se podívat na univerzity v Evropě, Velké Británii a USA: všude najdeš Coetzeeho, možná Gordimer, ale jen výjimečně nějaké barevné nebo černošské spisovatele.
VK: S čímž souvisí, že na málokteré univerzitě, včetně těch jihoafrických, se vyučuje literatura v afrických jazycích.
MJ: Ano, osobně si myslím, že by v tomto ohledu mělo dojít k nějakému zásahu. Dekolonizační hnutí, které je politickou součástí této problematiky, se o to částečně snaží a poukazuje na to, že černošská zkušenost – a od ní odvislé způsoby psaní a tvorby obecně – nejsou dosud dostatečně teoreticky popsané. Nicméně v současné době lze v Jižní Africe zaznamenat jistou nápravu a hnutí směrem k diverzifikaci kánonu, ale bude trvat dlouho, než se tyto snahy projeví.
VK: Zmínila jste dvě velká jména – J. M. Coetzeeho a Nadine Gordimer. Jakou mají pozici v aktuálním poli jihoafrické literatury?
MJ: Minimálně v jihoafrické akademické sféře platí Coetzee za značně rozporuplnou postavu. Zcela bez debat to je skvělý, opravdu mimořádný spisovatel, ale to, že se stal emblematickou figurou pro celou jihoafrickou literaturu, není dobře. Vnímám stále více patrnou snahu studovat také texty někoho jiného. Když za vámi chodí studenti, často si v duchu říkáte: Snad to není další práce o Coetzeem. Přesto si myslím, že by stále měl být vyučován, jen možná ne tolik samostatně, osobně se při výuce snažím jeho dílo zasazovat do širších a rozmanitějších kontextů. Takže ano, Coetzee stále vrhá dlouhý stín a to samé platí pro Nadine Gordimer. Jsou to koneckonců oba držitelé Nobelovy ceny.
VK: Které současné jihoafrické autory a autorky byste vyzdvihla?
MJ: Damona Galguta, který za román Slib získal loni Bookerovu cenu, nejspíš není třeba úplně představovat. Uvedla bych prozaika Ivana Vladislaviće nebo Zoë Wicomb, která píše o životě barevných v Kapském Městě. Dále mě napadá anglicky píšící prozaička Zukiswa Wanner. Z básnických hlasů mladší generace bych zmínila Koleku Putumu a Nathana Trantaala, jenž píše afrikánsky a často používá dialekt zvaný kaaps. Literární scéna v Jižní Africe se mi obecně jeví velmi plodná, byť jde o scénu poměrně malou.
VK: Jak v Jižní Africe probíhá literární život, existuje jedno centrum jihoafrické literatury, nebo jich je víc? A jak fungují literární ceny?
MJ: Zřejmě nejvýznamnější cenou je Literární cena Sunday Times CNA, rovněž Cena Johannesburské univerzity má dobrý zvuk. Po celé zemi se koná řada literárních festivalů. Nejznámější je nejspíš Literární festival ve Franschhoeku. Další skvělý festival organizuje knihkupectví Book Lounge na Roeland Street v Kapském Městě. Čím dál tím víc festivalů si poslední dobou také uvědomuje, že je třeba představovat i komunity, které běžně nestojí v centru literárního života. Domnívám se však, že literární scéna v Johannesburgu – ostatně tam sídlí Johannesburg Review of Books – je ještě dynamičtější, zajímavější a živější než ta v Kapském Městě, která mi přijde poněkud samolibá. A nejsem zdaleka sama, kdo si to myslí.
Megan Jones
Megan Jones (* 1979) vystudovala na Univerzitě v Kapském Městě, doktorát získala na Cambridgeské univerzitě. V současné době přednáší na katedře anglistiky na Stellenboschské univerzitě, kde vyučuje jihoafrickou, africkou i světovou literaturu. Edičně připravila knihu Categories of Persons: Rethinking Ourselves and Others (Kategorie osob: Přehodnocení sebe sama a druhých, 2013), soubor esejů o filosofickém pojetí identity.
Václav Kyllar
Václav Kyllar (* 1996, Praha) vystudoval politologii a anglistiku – amerikanistiku na FF UK. Žil v Brightonu a Bruselu, kde pracoval jako překladatel z angličtiny a němčiny. V současné době žije v Praze, přednáší britskou literaturu na UJEP a pracuje ve státní sféře. Podílel se na řadě divadelních produkcí, zabývá se také publicistickou činností. Je členem redakce Plavu, kde dále rozvíjí svůj zájem o různé formy světové literatury.