Magdalena Císlerová
Barth, John. Plovoucí opera.
Z anglického originálu The Floating Opera (1967) přeložil Jaroslav Hronek.
1. vydání. Praha: Dokořán, 2021. 288 stran.
Po loni vydaném románu Na konci cesty (viz Plav 3/2021) uvedlo nakladatelství Dokořán na českou literární scénu Barthovu prvotinu Plovoucí opera, v originále poprvé publikovanou v roce 1956 a posléze v přepracovaném vydání roku 1967. John Barth (* 1930), americký mistr postmoderny a metafikce, oba tyto víceméně realistické romány napsal v roce 1955, i proto bývají často publikovány dohromady v jednom svazku jako jakási předehra k autorově následující tvorbě, laděné výrazně experimentálněji. Plovoucí opera se tedy sice drží v klidnějších vodách, ale čtenáře rozhodně nečeká nudná plavba.
Stejně jako Na konci cesty i Plovoucí opera ideově vychází z existencialistické filosofie. Zabývá se úvahami nad smyslem lidského počínání, které pramení z životní zkušenosti hlavního hrdiny a zároveň vypravěče Todda Andrewse. Ten v mládí následkem traumatických zážitků z první světové války a zdravotních problémů nabude přesvědčení, že co nevidět zemře, ale není s to tuto tragickou novinu sdělit svému otci. Rozhodne se udělat mu radost alespoň tím, že půjde v jeho šlépějích studovat práva. Když se dožije začátku semestru i prvních zkoušek, už si svým brzkým skonem není tak jistý, nicméně pocit, že vše v životě je dílem náhody, a na ničem tedy nezáleží, ho neopouští ani později. I proto si svůj pobyt v hotelu pravidelně prodlužuje a platí každý den, aby si připomněl, že si od věčnosti vypůjčuj[e] další den. (61) Jeho jedinou jistotou je nejistota. V rámci této logiky se v životě řídí jediným pravidlem, a sice nutností chovat se nedůsledně a porušovat své zvyky pro posílení vlastní svobody.
V tomto duchu se sedmatřicetiletý Todd jednoho dne rozhodne, že spáchá sebevraždu. Vyprávění se odvíjí právě od onoho osudného dne, kdy mělo k činu dojít. Jenže Todd si to rozmyslel. Následující roky pak přemítal nad svými motivy a shromažďoval poznámky, které nyní čtenáři představuje jako podklad pro svůj román Plovoucí opera. Střídavě skáče mezi událostmi onoho dne a příběhy z minulosti, aby podtrhl téma nahodilosti lidského osudu i jednání. Je totiž přesvědčen, že život sám o sobě nemá žádnou hodnotu, a tedy ani nic a nikdo, kdo je jeho součástí.
Třebaže naznačená zápletka může znít poněkud depresivně, Todd se naštěstí projevuje jako dostatečně zábavný vypravěč. Důvěrným tónem promlouvá ke svému čtenáři a s lehkostí a humorem mu popisuje absurdní situace i své nihilistické myšlenkové pochody. Sám Barth román označil za nihilistickou komedii, snad i proto čtenář nemůže Toddovo rozhodnutí vzít si život brát příliš vážně, natož tragicky. Obzvlášť pokud je doprovázeno nadšením budoucího sebevraha: Jaký pocit extáze. Vyklouzlo mi přidušené uchechtnutí. (17) Jelikož sám sebe vykresluje jako bonvivána, který k snídani popíjí drahou whiskey a navzdory prožitým těžkostem se baví prací i životem, jeví se tato epizoda spíš jako rozmar nebo jen další filosofické cvičení.
Fakt, že od svého rozhodnutí nakonec ustoupí, je vlastně plně v souladu s Toddovým pravidlem chovat se nepředvídatelně. Koneckonců i původní odhodlání pramení z té samé potřeby:
A tak každý den začínám cynickým gestem a končím gestem víry, nebo, pokud je ti to milejší, začínám ho připomenutím, že přinejmenším pro mě mety a cíle postrádají hodnotu, a končím ho demonstrací, že tato skutečnost je irelevantní. Gestem dočasné podmíněnosti a gestem nadčasovosti. A v protikladu těchto dvou gest jsem prožil svůj dosavadní život. (62)
Sebevražda a její konečné zavrhnutí představují toho dne právě tato gesta.
Téma nepředvídatelně předvídatelných zvratů prostupuje celým textem i jeho vypravěčským stylem připomínajícím vlny, na kterých se plaví titulní opera. Barth v mládí koketoval se studiem hudby a v románu nelze přehlédnout podobnost variací na ústřední téma s hudebními variacemi, které v různých podobách rozvíjejí jeden hudební motiv. V úvodu kapitoly Parní varhanní hudba (193) se Barth dokonce uchýlí k polyfonii a vyprávění předkládá čtenáři dvojhlasně ve dvou sloupcích – v prvním se nachází poměrně věcný popis hrdinovy situace, zatímco v druhém se Todd oddává filosofujícím úvahám. Podle jeho pokynů má navíc čtenář číst oba sloupce souběžně. Tímto postmodernistickým šprýmem rovněž naznačuje, že dobrat se univerzální odpovědi na ústřední hamletovskou otázku není možné, jelikož vše je relativní. Todd přesto na konci románu dochází k poznání, že i když objektivně život možná nemá žádnou hodnotu, neznamená to, že nemá hodnotu subjektivní.
Plovoucí opera, na které probíhá rozuzlení sebevražedné zápletky, představuje další shakespearovskou aluzi. Jako pojízdné divadlo, cirkus a koncertní sál je nejen jevištěm shakespearovských představení, kabaretních čísel a operních děl, ale odkazuje i na známý úryvek z komedie Jak se vám líbí – stává se jevištěm svět, kde všichni jsou jen herci. V gradujícím závěru románu se tak divadelní představení prolíná s „reálným“ dramatem v podpalubí. Každý od svého vstupu na scénu až do svého odchodu hraje různé role podle rozličných scénářů a věcem přikládá hodnotu nikoliv podle objektivních kritérií, nýbrž podle vlastního úsudku. Konečně, jak již na začátku konstatuje Todd, všechno je podstatné a ve výsledku na ničem nezáleží. (13)