Alexej Sevruk
Stryjkowski, Julian. Hostinec (Austeria).
Z polského originálu Austeria (1966) přeložila Olga Hostovská. Odpovědný redaktor Josef Mlejnek.
1. vydání. Praha: Sefer, 2011. 232 stran.
Tak se dějí dějiny (…) a tak se ještě zcela určitě bude dít smrt. Rozhodně se tak vždycky a stejným způsobem děje všechno, co je větší a rychlejší než člověk, to, co jsem právě nazval dějinami. Je to příliš velké a příliš rychlé, než aby to šlo pochopit. Myslím, že takhle může člověka překvapit vypuknutí války. Než se ohlédneš, jsi dva dny neholený, sedíš u nějakého příkopu, držíš za nohu například malé kůzlátko, kolem dokola jsou rozházené zápalky, za obzorem to duní, chce se ti spát. Všechny tyto prvky nejsou normálně nevysvětlitelné. Ale všechno dohromady je to válka, napsal Sławomir Mrożek do svého deníku 29. října 1963. Kdyby snad jeho vrstevník, krajan a spisovatelský kolega Julian Stryjkowski (vl. jm. Pesach Stark) hledal motto, které by ve zkratce zachycovalo atmosféru jeho románu Austeria (polsky vyšel 1966), stěží by se mu dostalo lepšího. Tato kniha, jež popisuje začátek první světové války vnímaný z pohledu židovské komunity v rakousko-uherské Haliči a která tvoří druhý díl volně na sebe navazující haličské tetralogie, se letos pod názvem Hostinec (Austeria) představila rovněž českému čtenáři. Název románu Austeria, jak je uvedeno ve vysvětlivkách na konci českého vydání, pochází z italštiny a měl v dané zeměpisné oblasti v popisovaném čase označovat „lepší“ krčmu. Zároveň se jedná o slovní hříčku, která svou podobou odkazuje k Rakousko-Uherské monarchii. Románový hostinec je tedy v jistém smyslu metaforou podunajské velmoci. Je proto dobře, že původní název zůstal v českém překladu zachován aspoň v závorce.
Děj románu se odehrává podle „antického“ schématu, řídícího se jednotu místa a času. Během jednoho mátožného dne a jedné nekonečné noci se v hostinci u starého Taga na kraji haličského městečka schází pestrá společnost. Prostor hostince nabízí místo pro střetávaní různých kultur, je polyfonním a polyglotním prostředím, které představuje etnický a sociologický průřez habsburské monarchie, slovy Taga je to úplná Noemova archa (130). A tak Tagovi, jeho snaše Mině a vnučce Lolce postupně dělají společnost rusínská děvečka Jevdocha, maďarský husar, asimilovaní Židé prchající před postupující ruskou frontou a očekávanými pogromy, a nakonec i skupina chasidů se svým cadikem. Další postavy se zde objevují retrospektivně, ve vzpomínkách starého Taga, v jakémsi vnitřním monologu, který tvoří převážnou část textu románu. I bez toho pestrá paleta postav je tak doplněna o další, charakteristické pro dané období a místo: např. esperantistku Amálií Diesenhoffovou nebo paní baronku – zástupkyni šlechty a trůnu, záruku stability a míru a symbol toho stavovského starosvětského světa, který nenávratně mizí. A zatímco hosté Tagovy austerie pijí kyselé mléko (Protože kdo měl takové mléko, jako starý Tag!), vášnivě diskutují, tančí, bdí nad tragicky zesnulou mladou dívkou nebo se modlí, mílovými kroky se k nim blíží dějiny. Válečné běsnění nicméně po celou dobu románu nepřekročí práh krčmy, zůstává naznačeno v podobě hrozivého dunění za obzorem a dusotu kozáckých koní. Blízká přítomnost něčeho velkého a děsivého se však odráží ve sklíčenosti a neklidu románových postav, proměňuje téměř idylické prostředí v neklidné místo a přináší svá vlastní, brutální pravidla.
Před čtenářem se otevírá fascinující, dávno zaniklý svět haličského židovství, kterému je v Stryjkowského polyfonní symfonií vyhrazen hlavní part. Jak již bylo naznačeno výše, není to svět jednotný, spojený svou etnicitou či vírou, tříští se na spoustu postav, z nichž každá má svůj neopakovatelný hlas. Přirozená a laskavá moudrost starého Taga, člověka, který má již větší část života za sebou, je v jeho monologu prokládána citacemi z Tóry či jiným mudroslovím vyvoleného národa. Naproti tomu záhadné, mystické blouznění chasidů děsí svou nesrozumitelností a hermetičností: Přikládají dlaně k uchu, jednou k levému, jednou k pravému. Chvatně kývají hlavou, jednou nalevo, jednou napravo. Dotýkají se prsty ve vzduchu, chytají šosy kaftanů a chalátů. Vyhazují jednou levou nohu, jednou pravou nohu. Postupují pomalu dopředu. Pomlaskávají jazykem. Pobzukují tiše nosem (135). Jejich nábožensky motivované chování se jeví jako divné a cizí i pro sekularizované Židy: Takovíhle necivilizovaní lidé? Co máme my ševci s nimi společného? My jdeme vpřed s celým světem, sdružujeme se, bojujeme za rovnost všech lidí, aby nebylo rozdílu mezi boháčem a chuďasem, poznamenává švec Gešon (Ibid.). Další židovské postavy zde jsou zastoupeny řadou řemeslníků a obchodníků. Jsou to vesměs usedlí měšťané, loajální císařovi poddaní (protože (…) neexistuje Žid, který by mu nepřál dlouhý život a zdraví. (42)), vážení představitelé střední třídy.
Další explicitně zastoupený hlas v této románové polyfonií patří původnímu obyvatelstvu Haliče: rusínskému světu. Ten nacházíme v době vrcholících národně emancipačních procesů: z haličských Rusínů se stávají Ukrajinci. Čtenář má možnost je vidět například v podobě opilých mladíků (příznačné je, že jejich vůdcem je syn ruského popa), zpívajících Šče ne vmerla Ukrajina, což je dnešní ukrajinská hymna, a s nadějemi očekávajících ruskou armádu. Z naší historické perspektivy se může toto tíhnutí Ukrajinců k Rusům jevit jako paradox, avšak na přelomu 19. a 20. století nacházely mezi haličskými Ukrajinci živnou pudu rusofilské a moskvofilské tendence. Oni jsou taky národ. Také chtějí mít svůj vlastní stát, komentuje rusínské hnutí švec Gešon, pokrokář a socialista (198). I přes tuto smířlivější poznámku čtenář musí vynaložit značné úsilí, nechce-li nabýt dojmu, že se ukrajinské dějiny skládají pouze z protižidovských pogromů.
Za povšimnutí stojí, že promluvy Tagovy děvečky Jevdochy jsou v románu zachyceny v rusínštině (tedy v ukrajinštině) a pouze přepsané latinkou. Je otázkou, nakolik je taková netradiční grafická podoba ukrajinštiny pro českého čtenáře srozumitelná. V originále „rusínské“ repliky působí o něco organičtěji, neboť Stryjkowski napsal svůj polyfonní opus tím kódem, který používali haličští Židé na východních územích spravovaných Polskem – kódem, v němž se polština, obohacená o židovské elementy, potkávala s ukrajinštinou. Austeria byla psaná jazykem, který jak je uvedeno v doslovu, nenávratně zmizel po kataklyzmatech, na něž byly dějiny střední Evropy ve dvacátém století víc než štědré. Protože jedna věc je Tagova krčma, kde se všichni setkávají a musí nějak spolu vyjít, a něco jiného je vnější svět. A mluví-li autor o světě, pak konflikty – například ten mezi Židy a Ukrajinci – nezastírá a nepřikrašluje.
Kolize mezi Rusíny a Židy, která se v náznacích objevuje na stránkách Hostince, má historické kořeny. Tento utlačovaný národ si nejednou vybíjel své frustrace na Židech. Povstání Bohdana Chmelnického, které se zde odehrálo v polovině 17. století, stále žije v kolektivní paměti židovské obce. Tato pro ukrajinské dějiny znaková postava, jejíž socha zdobí nejedno ukrajinské město, je pro Židy stále ztělesněním zla. Její jméno se v románu objevuje spolu s neodmyslitelným zlořečivým dovětkem nechť bude smazáno, tak jak se poprvé objevilo ve spise židovského autora Natana Hannowera. Kozáci budí v hrdinech nepopsatelnou hrůzu a ržaní jejich koní jim zvěstuje jen bestiální vraždění, znásilňování, plenění a drancování.
Stryjkowského román nabízí beletristické zachycení zániku monarchie a světa hodnot, které představovala, metaforicky zapouzdřených do toposu haličské krčmy. Poprvé a bohužel nikoliv naposledy tyto hodnoty (především náboženská snášenlivost a přirozené soužití představitelů různých kultur v rámci jednoho území) zažívají krizi. Kniha má schopnost vyvolat svíravý pocit nostalgie po onom zaniklém světě. Jedná se o stejnou emoci, ze které se rodí středoevropská identita, konstruovaná a opěvovaná řadou polských, českých, slovenských, ale také maďarských, německých, rumunských, rakouských či ukrajinských autorů.