Lucie Koryntová
de Blasi, Marlena. Tisíc dnů v Benátkách – Nečekaná romance.
Z anglického originálu A Thousand Days in Venice (2002) přeložila Daria Dvořáková. Odpovědná redaktorka Marie Sluková.
1. vydání. Praha: BB/art, 2004. 220 stran.
Když jsem bloumala po knihovně, v létě vybrakované a zpřeházené, padla jsem náhodou na knížku, která se očividně hlásila k vysmívanému žánru románu pro ženy. Avšak už svým začátkem mě – k mému údivu – zaujala natolik, že jsem ji zhltla až do konce. „Nehnula jsem se z místa ještě dlouho poté, co vlak dorazil na nádraží Santa Lucia. Rty jsem si přejela rubínovou rtěnkou, modrý plstěný klobouk stáhla až k řasám a pokusila se vyhladit sukni“ (13). Těmito slovy začíná román Marleny de Blasi Tisíc dnů v Benátkách – Nečekaná romance. Čím to, že taková literatura opravdu přitahuje?
Příběh jako z románu…
Vypadají-li některé životní situace „jako z románu“, pak jsou jimi ty zobrazené v Nečekané romanci. Příběh vypráví Američanka středního věku, přijíždějící do Benátek napsat reportáž o místních restauracích. Ženu v cizím městě osloví neznámý Benátčan „s borůvkovýma očima“ a vyzná se jí z lásky, kterou k ní chová již rok. Hrdinčin údiv vystřídá milostné vzplanutí a druhá kapitola se jmenuje V posteli mi leží Benátčan. Hrdinka, jejíž srdce, jak sama říká, se zdálo zrezivělé zklamanými city, se oddá vztahu s Fernandem, kterého takřka nezná, a rozhodne se s ním vybudovat nový život a domov. Román tak ukazuje „věčnou pravdu“, že v žádné životní chvíli není nic ztraceno, má-li člověk dost odvahy jít za štěstím, když se mu právě nabízí. Příběh se pak odehrává v barvitých líčeních zařizování, uklízení, svatebních příprav a vaření, které jsou tak čtivě napsány, že člověk zapomene, že čte o něčem tak všedním, jako je nákup dlaždic do koupelny. Pro hrdinku však nic z toho banální není: věci a jídlo jsou zde přece proto, abychom z nich měli radost, a hrdinka věcmi a jídlem doslova žije. A to do té míry, že materiální orgie upozadí reflexi vztahu k Fernandovi, přičemž její prožitek tohoto vztahu na rozdíl od nákupů není tak ryze pozitivní. Tu a tam do vyprávění pronikne rozhořčení nad nepřizpůsobivým Fernandem, pocit cizosti v italském prostředí či strach z budoucnosti. Pasáže líčící neshody však nejsou dostatečně rozvity a vnitřní problémy, díky nimž román nesklouzne k naprosté plochosti, jsou tak rychle potlačeny. Text, jehož smyslem není přemýšlet, ale smyslově prožívat, přesto nutí zamýšlet se nad pohnutkami hrdinky, které ji vedou k tomu, že se tak optimisticky oddává materialitě světa, že nikdy nezaváhá, zda má smysl, aby měla jídelnu vymalovanou v barvě rtěnky. Navzdory pozitivnímu vyznění románu se domnívám, že motivací tohoto hrdinčina neproblematického oddávání se smyslům jsou potlačované osobní problémy. Hrdinka si totiž svou posedlostí zvelebovat okolní prostředí kompenzuje vnitřní neklid a nejistotu – proto ta záplava drahých látek, zlatých svícnů a úzkých sklenek na víno. Vyskytne-li se v příběhu tragédie, je odsunuta na okraj a překryta pozlátkem: sebevraždu, o níž padne zmínka, spáchá přítel jiného přítele výstřelem z pistole s perleťovou rukojetí. Ač se nad takovým obrazem můžeme pousmát, stejně jako nad znásilňovanou, ale perfektně namalovanou a učesanou Angelikou, přece jen v něm na rozdíl od známé historické romance, kde útrapy mají zvýšit erotický náboj příběhu, něco opravdovosti je. Jen pro tuto tušenou opravdovost lze v obraze nalézat tragiku, která je pak o to jímavější, že je zahalena do nechtěné směšnosti. Známkou potlačování vnitřních problémů je také až drobnohledná zaměřenost na zrakové vjemy (pohled vypravěčky se soustředí na detail, jakým je natržená kapsa) nebo na zvláštní atmosférické jevy, jako například na večerní světlo přirovnávané ke zlatému prachu. Jenomže taková motivace předmětnosti a vizuálnosti není v samotném románu obsažena (leda jako autorčin nevědomý impuls), jelikož spíše než dotvářet psychologii postavy je jejich smyslem vtáhnout čtenáře do hmatatelného a přehledného světa, který lze snadno a s radostí prožívat.
… nebo jako z kuchařky
Avšak ani láska, ani věci nejsou hlavním tématem knihy, nýbrž jídlo. Hrdinka je stejně jako autorka románu kulinářskou reportérkou, kuchařkou a velkou labužnicí. Všude v příběhu se vynořuje jídlo i se svými cizokrajnými názvy, postupy přípravy a chuťovými kvalitami. Hrdinka žije obklopena lahodnými broskvemi, voňavými biscotti al vino či křupavými smaženými dýňovými květy. Tato všudypřítomná smyslovost je nejúčinnějším prostředkem, jak čtenáře vtáhnout do světa románu. Vášeň pro jídlo proniká všemi oblastmi života díky jídelním metaforám, které pro jejich nevšednost považuji za nejsilnější stránku knihy. Hrdinka reaguje na Benátčanovo vyznání lásky nejprve zdrženlivě: „Myslím, že je to pouhá náhoda, i když velmi dojímavá,“ načež svou odpověď hodnotí slovy: „vysvětluju borůvkovým očím a jeho arkadické prohlášení jemně hnětu do uhlazeného tvaru jako šišku chleba“ (21). Svého hubeného Benátčana oblečeného v pestrých šatech nazývá „kolorovanou ančovičkou“ (57). Nakonec vášeň pro jídlo splývá s vášní tělesnou ve vrcholné milostné scéně, která je líčena jako vybírání drobtů z hlubokého hrdinčina výstřihu. Tuto rozkošnou pasáž nelze neocitovat: „Teď mi cizinec rozepíná knoflíčky na blůzce a jeho ruce těkající přes jemnou krajku po mé pleti jsou nádherné, velké a teplé. Vybírá mi z výstřihu, i mezi prsy, drobečky. ,Cos’è questo? Co to je? Máš tady zaznamenaný celý den. Najdeme tu důkazy o připálené topince z žitného chleba, o dvou nebo třech druzích koláčků, focaccii a moka sušence – to vše máš archivováno ve svém prádle,‘ ochutnává těch několik proradných kousků. Napůl se směju a napůl pláču a on pokračuje: ‚A co se týče těch slzí, kolikrát denně pláčeš? To jsi pořád tak plná lacrime e bricole, slz a drobečků? Položí mě na chladivý plyš postele, a když mě líbá, cítím chuť vlastních slz ochucenou stopami zázvoru‘ (31). Baudelaire napsal, že krása je vždy trochu bizarní. Autorčiny metafory nejsou kdovíjak krásné, ale bizarní rozhodně jsou. Právě jejich podivnost hraničící se směšností vymycuje z knihy unylost a dává čtenáři chuť číst dál. Jenomže autorka svá připodobnění jistě nepsala se záměrem vytvořit bizarnost, natož směšnost, a román je tak přitažlivý něčím, čeho by se autorka pravděpodobně radši vyvarovala. Odhlédneme-li od jejich podivnosti, „jídelní metafory“ představující život jako něco k nakousnutí jsou zřejmě projevem hrdinčina radostného přístupu k žití, kterého se člověku leckdy nedostává. Je přitom pozoruhodné, kolik ustálených obratů má svůj původ v krmi – „mít kyselý výraz“, „sladce se usmívat“, „mít chuť do práce“, „nestrávit kritiku“ atd. Autorčiny jídelní metafory jsou vlastně rozvíjením již existujících metafor utvářejících naše vnímání světa. Závěr knihy je pak dokonalým prolnutím světa fikčního a reálného – poslední kapitola Jídlo pro mého cizince totiž představuje recepty. Upéci svému muži „párečky a křepelky nadívané fíky na jehle a na polštářcích“ a chvíli si ho představovat jako tajemného cizince…, kde ale seženu křepelky a fíky? A manžela?