Je možné překládání vyučovat, učit, naučit? A jakým způsobem? Pedagogové a překladatelé z Filozofické fakulty MU v Brně – Miluše Juříčková, Renata Kamenická, Jiří Rambousek, Marta Nováková, Martina Loučková a Alexandra Andreasová – se v následujícím rozhovoru snaží na tyto otázky najít odpověď.
Alexandra Andreasová: Říká se, že překládat literaturu je vlastně téměř nemožné. Literární překladatelé musí totiž respektovat výchozí text se vší jeho poetickou silou a mnohostranností, se všemi nuancemi a konotacemi, a to všechno „přetavit“ do nového textu. Když už je ale samotné překládání literatury takové riskantní podnikání, o kolik riskantnější tedy musí být didaktika překládání? Dá se něco takového vůbec naučit ve školních lavicích? Na druhé straně ale víme, že kurzy literárního překladu jsou součástí filologických studijních programů a že různé instituce pořádají semináře, letní školy a workshopy literárního překladu. Takže nějakým způsobem se to musí dát vyučovat – učit – naučit. A nás nyní bude zajímat právě to, jak. Víme, že to nefunguje tak, že by učitel přišel na hodinu a řekl: „Tak tohle jsou dobré a tohle špatné překlady.“ Není to možné a ani žádoucí, kromě jiného proto, že u literárního překladu je vždy přítomná jistá míra subjektivity, zatímco didaktická situace si vyžaduje něco „objektivního“, něco, co se dá názorně vysvětlit, a tudíž naučit. Jak se s touto subjektivitou jako učitelé vyrovnáváte? Jakým způsobem dáváte studentům zpětnou vazbu k jejich překladům?
Renata Kamenická: Jsem si vědoma, že subjektivita je v literárním překladu vždy velice silná. Já mám ráda jiné formy zpětné vazby, než je ta od učitele. To znamená, že se snažím, aby studenti pokud možno co nejvíc reagovali na své překlady vzájemně, nejlépe ještě před tím, než něco řeknu já. Samozřejmě, někdy tu zpětnou vazbu dávám i já přímo v seminářích.
Marta Nováková: Jaké typy textů k překladu pro didaktické účely vybíráte?
Miluše Juříčková: Na procvičování překladu se rozhodně nehodí rozsáhlé texty. Často stačí deset řádků, já sama jsem se naučila nejvíc na deseti řádcích u doktora Tichého blahé paměti. K tomu, aby text mohl být dobře přeložen, musí studenti znát širší společenský diskurs, musí být naprosto jasně definovaný styl autora, který vyplývá z konkrétního díla a z jeho ostatních děl. Na takový pečlivý přístup ovšem obvykle není čas. Většinou se spokojujeme s tím, že studenti alespoň rozeznají, co je v tom kterém jazyce ojedinělé, co tento jazyk beletrizuje, co dělá z tohoto úseku zajímavou pasáž k překladu, a zůstáváme u těchto detailů. Ale teprve později, možná v trochu jiných souvislostech, než je překladatelský seminář, se dostáváme k obecně literárním věcem. Já si myslím, že akt proměny jednoho jazyka v druhý je zahalen určitým tajemstvím a nikdo vlastně neví, ve kterém okamžiku to prochází na druhou stranu. Ale můžeme se studenty diskutovat a můžeme studenty připravit na to, aby měli nástroje a aby jim ty nástroje nevypadly z ruky, když se ten akt uděje.
Renata Kamenická: Vedu například seminář zaměřený na překlad povídek, protože se mi zdá, že u takových literárních textů mají studenti dostatek kontextu. Zaměřujeme se na různé autory, studenti si od nich přečtou i další texty, případně překlady, pokud existují. Takto se dají vybrat různorodé texty s překladatelskými problémy různého druhu. Myslím si, že studentům vyhovují náročnější texty, jejichž překladatelské problémy ale nejsou nepřekonatelné, takže jsou schopni se k něčemu dopracovat.
Martina Loučková: Takže pokud jde o otázku kontextu, tak by pro studenty vlastně bylo ideální, kdyby to bylo provázané, kdyby získali o určitém díle a autorovi celkový přehled, a pak by se teprve mohli zabývat překladem nějaké části daného textu.
Jiří Rambousek: Určitě. A dokonce o díle, autorovi a jeho kultuře a všech souvislostech. Vždyť i neliterární texty podléhají potřebě kulturní adaptace, i kuchařský recept nebo článek o feminismu, kde je potřeba vyrovnat to, že se o něm ve dvou různých kulturách komunikuje jinak nebo že je diskurs jinak pokročilý. Diskuse pokaždé začíná tím, jestli je vůbec možné ten text vzít a přeložit ho tak, jak je, a „fláknout“ ho do českého prostředí, anebo jestli se musí přizpůsobit českému kulturnímu kontextu.
Renata Kamenická: Ano, také to tak vnímám, a proto mě ani tolik nemrzí, že se jedná o jakýsi neuskutečnitelný, nemožný podnik. Myslím si, že i studentům, kteří primárně netouží překládat, ale zajímají se o literaturu a studují ji, vybírají si různé literární semináře, že i jim seminář literárního překladu má co dát a že je to nenahraditelná zkušenost s nejdetailnější interpretací textu. Touto zkušeností by měl projít každý, i když později překládat nebude.
Miluše Juříčková: Svědčí o tom koneckonců také to, že studenti opravdu mají o překládání a o tuto kulturně zprostředkovatelskou činnost enormní zájem. Podle mne je to dokonce takové jadérko, od kterého se odvíjí zájem většiny studentů, možná právě proto, že – jak už tady bylo řečeno – je to jistým způsobem nemožný podnik. Možná by opravdu měla být cílem seminářů práce s detailem a ty další, neméně důležité součásti stavby by se přidávaly v jiných částech studia.
Marta Nováková: Než překladatel začne překládat text, musí učinit několik strategických rozhodnutí, musí text například zařadit do kulturního, formálního, sémantického, stylistického a žánrového rámce. A v této souvislosti se studenti často dopouští té chyby, že začínají nejdřív přemýšlením o detailech. Máte s tím zkušenost? Pokud ano, jak vedete studenty v tomto ohledu?
Renata Kamenická: Ano, často to tak je. Někdo má pocit, že se zaměří na jeden konkrétní problém a že na jeho vyřešení stojí celý překlad, což tak může být a nemusí. Nějaká obecná pravidla neformulujeme, spíš zobecňujeme zkušenosti, které z kontaktu s danými texty vznikají. Nepředkládáme studentům žádnou šablonu v podobě předepsaných kroků. Text krystalizuje postupně, společně nacházíme vhodná řešení; studenti se tak učí od sebe navzájem a z komentářů, které k tomu mám.
Martina Loučková: V současnosti je velice zajímavá otázka internetu. Co si myslíte o aktivitách studentů na internetu, o různých fórech týkajících se literatury a překladu, kterých u nás zatím ještě tolik není, ale například v Nizozemsku jsou velmi populární? Lidé na nich publikují svoje překlady, pořádají soutěže.
Renata Kamenická: Určitě se to i u nás bude rozvíjet. Úplně náhodou jsem našla překlady poezie některých našich studentů na webu, kde se ptají ostatních účastníků diskuse, co si o těch překladech myslí. Byli vděční za zpětnou vazbu, které se jim dostalo. Univerzita je tedy pouze jeden stupeň a studenti potom hledají i jiné cesty, jak se rozvíjet.
Jiří Rambousek: Na internetu vlastně vzniká paralelní kultura k té oficiální, publikované a tím pádem taky recenzované a redigované. Na internetu vznikají obrovské objemy textů, které nikdo nerediguje a jejichž kvalita je nahodilá a závislá na kvalitě autora. Přitom studenti a veřejnost vůbec čím dál více na internetové zdroje spoléhají. Přijímají je dokonce více než to, co existuje v nějakých knihách. Před akademickou komunitu to klade dvě možnosti: buď zahájit válku proti této alternativní internetové kultuře a říkat: to je druhá liga, to nečtěte, to nás nezajímá a tak dále. Anebo do tohoto prostoru včas vstoupit a používat ho. Dávat tam kvalitní prvotřídní texty. Já se jednoznačně přikláním k této druhé možnosti. Když to totiž nebudeme dělat, tak to skončí tak, že my si budeme v uzavřených kroužcích psát něco velmi akademického, ale lidé budou číst něco úplně jiného a my se budeme divit, proč ta komunikace neprobíhá. Tohle je podle mě řešení: přestat se tak hystericky děsit autorských práv a nevím čeho všeho a začít jednoduše dávat svoji produkci co nejvíc k dispozici, protože jinak se „vyautujeme“ sami.
Marta Nováková: A jaké možnosti z toho podle vás vyplývají pro práci na seminářích?
Jiří Rambousek: Já jsem měl teď například jeden seminář zaměřený na překládání hesel z Wikipedie. Byl to pokus udělat něco v tomto veřejném prostoru, přičemž obrovskou výhodou byl okamžitý výstup, protože to, co studenti udělali, začalo hned sloužit veřejnosti a oni sami mohli hned srovnávat kvalitu. Navíc ve Wikipedii je možné jednotlivé verze, které tam vznikají, kdykoliv porovnat, protože se tam skladují.
Martina Loučková: V souvislosti s internetem bych se ráda zeptala, jaký máte názor na jeho používání při překladu a také, zda učíte studenty, jak s ním správně pracovat. Často se totiž setkávám s tím, že studenti si myslí, že „Google is the God“ a nejsou schopni posoudit míru spolehlivosti tohoto zdroje. Učíte studenty kritickému přístupu k internetu?
Jiří Rambousek: Samozřejmě, že se snažíme je tohle naučit, ale ne vždy se to daří. Myslím, že to souvisí s tím, že se u nás nezačíná dost včas. Totiž dobré školy ve světě učí děti doslova od první třídy, že ne všechno, co někde slyším, je informace, které můžu věřit, že musím od začátku vyhodnocovat prameny, zvažovat, co kdo řekl, proč to řekl, o co mu jde, jakou má kvalifikaci atd. Tohle je důležitá součást vzdělání, která je u nás ještě pořád velmi podceňována.
Alexandra Andreasová: Důležitým aspektem výuky je hodnocení. Jak je to s hodnocením studentských překladů?
Miluše Juříčková: Já se vyhýbám tomu, abych překlady známkovala. Mnohem důležitější se mi zdají být rozhovory na seminářích a v konzultacích. Takovýto typ semináře je ideální inspirací pro to, aby studenti na ty konzultace přišli, obzvlášť když mají naději, že jejich překlad bude někde publikován. Studenti si zpětně nejvíce váží právě těchto osobních rozhovorů, toho času, který jim učitel věnoval. Vůbec není důležité, jaký z toho byl závěr, ale ten čas, ten si studenti zapamatují: „Ano, tehdy jsme zůstali o hodinu déle. Prostě jsme od toho nemohli jít.“
Jiří Rambousek: U nás se překladatelské semináře hodnotí jako každý jiný předmět – někdy také známkou. Důležitější než samotná známka je však opravdu způsob zpětné vazby, pro kterou máme různé strategie. Například se zveřejní několik jejich vlastních řešení a jejich porovnáním se naléhá na to, aby si studenti sami vyvodili závěry, protože učitel se brání tomu, aby řekl „tohle je špatně“. Snažím se však jasně oddělit případy, kdy se někdo dopustí chyby z nedbalosti, kdy vůbec nepronikne k samotnému sdělení textu. V těchto případech se to musí říct jednoznačně a důrazně. Ale není možné někoho „trestat“ jenom proto, že si našel jiný způsob, jak to vyjádřit, i když mě osobně to řešení neuspokojuje. To prostě nejde.
Martina Loučková: Moje osobní zkušenost z vašich hodin je, že pokud jde o překlad, tak jde vždycky o velkou vášeň. Na hodinách probíhaly strašné boje, vnitřní, ale i vzájemné, protože překlad je něco velmi osobního a nějakým způsobem niterného.
Renata Kamenická: Já někdy se studenty o těchto pocitech mluvím, ptám se jich, zda jsem nebyla příliš kritická, zda jim daný způsob zpětné vazby vyhovoval. Zpětná vazba podle mne přítomná být musí, i za cenu případného záporného hodnocení. Pamatuji si na překladatelský seminář, který jsem navštěvovala jako studentka, kdy učitel zadal text a studenti přinesli svá řešení a mluvili o nich a učitel do toho vstupoval minimálně a snad ani na konci hodiny nebyl náznak toho, jakým směrem se ubírat. Z toho jsme byli všichni trochu zmatení, otevřela se spousta otázek, ale nikdo z nás netušil, kdo měl pravdu víc a kdo míň. Proto se sama kritice nevyhýbám, ale také se neváhám studentů zeptat na to, jaký z ní mají pocit.
Miluše Juříčková: Zajímavou metodou je také srovnání několika překladů, které v češtině vyšly, ale tato zkušenost nebyla natolik motivující, abych se jí věnovala i dále. Myslím, že to není úplně optimální cesta. Kritizovat překlad a obzvlášť překlad starší, překlad někoho, s kým studenti nemohou komunikovat, je trošku slepá ulička. Rozdrtit něčí překlad je to nejjednodušší na světě a této činnosti se nechci věnovat.
Jiří Rambousek: Lepší je, když studenty vtáhneme do srovnávání cizích překladů tím, že je nějakou pasáž necháme samotné přeložit. Pouhé srovnávání by možná vyznělo sterilně, ale ve chvíli, kdy si studenti sami zkusí tu stejnou pasáž přeložit, kdy se díváme na to, kterému překladu se přiblížili, jak to samé udělali překladatelé před nimi, to začíná být docela zajímavé. Samozřejmě, že starším překladům je možné se někdy smát, ale zase je to příležitost si ukázat, že ve skutečnosti jde o něco jiného.
Renata Kamenická: Nebo je možné nenechat studenty přeložit celou pasáž, ale jenom ta místa, která se nám úplně nelíbí a která bychom rádi viděli nějak jinak. V takovém případě řeknu studentům: přineste jinou verzi, ale tohoto překladu. To znamená, nepřekládejte úplně sami, ale zapracujte na těch místech, kde si myslíte, že by ten překlad mohl být i lepší.
Alexandra Andreasová: Další učitelskou frustraci zažívám, když mám pocit, že studenti jsou málo tvořiví, že mají příliš málo tvořivý přístup ke své mateřštině. Jak naučit studenty více tvořivosti?
Jiří Rambousek: Tato otázka hodně souvisí s problémem, jak naučit studenty číst, a to v češtině. Je to těžké, když někdo studuje dva obory a očekává se od něj, že bude číst horu knih anglicky a další horu knih například nizozemsky. On potom jednoduše nemá čas na rozsáhlou čtenářskou zkušenost v češtině a ta je pro překládání nevyhnutelná. A navíc to nesmí být překlady. Měly by to být původní texty. Někdy studentům dáváme také malý testík z češtiny, abychom je upozornili na to, že si člověk svým jazykem nemá být jist.
Miluše Juříčková: Ano, i když se doporučuje pořád číst v mateřštině, i tak se mi zdá být problém češtiny pro překladatele palčivý a nedořešený. Pořád mně připadá, že ten cizí jazyk je při vší nepřehlédnutelnosti svých problémů menším oříškem než mateřština.
Alexandra Andreasová: V Plavu 11/2006 je rozhovor „O překladatelských soutěžích a cenách“ a v něm se říká:
Překlad v současnosti utváří jazykový cit čtenářů mnohem víc než původní tvorba, ale neuvědomujeme si to, protože nenahlížíme do tiráží, kde je uvedeno, že jde o přeloženou knihu. Toto by mohla říkat právě kritika překladu, kdyby se u nás pěstovala. […] Srovnávací analýzy dají docela dost práce […] a snad nejvíc by mohly přispět ke kultivaci překladatelského prostředí. V rámci soutěže Jiřího Levého je vypisována i samostatná kategorie kritika překladu, tam nám ovšem chodí maximálně tři čtyři příspěvky.
Snad by právě kritika překladu mohla být cestou pro studenty, kteří se chtějí zabývat literaturou, ale nemají ambice překládat. Máte zkušenosti s vedením studentů tímto směrem?
Miluše Juříčková: Jako čtenářka si uvědomuji, že kritika překladu velice citelně trpí. Ve své výuce jsem se jí zatím sice nevěnovala, ale vím, že studenti se pokoušejí tuto mezeru zaplnit například tím, že píší kritiky překladu třeba na www.iliteratura.cz.
Jiří Rambousek: V některých seminářích je to třeba závěrečná práce. Není to snadné, protože to chce nějakou větší průpravu, aby to nebyl jenom katalog kiksů. Recenze se často, když už si překladů všímají, zaměřují jenom na jakýsi výčet chyb, což je sice dobrý začátek, ale není to ještě kritika překladu.
Martina Loučková: A to souvisí s teorií překladu – jak dalece se o ni studenti zajímají? Jsou semináře zaměřeny spíš prakticky, nebo nabízí i dostatečné množství teorie překladu?
Renata Kamenická: Já teorii čtu a mám ráda, takže se snažím ji do seminářů propašovávat, ale zase to spojuji s prací na překladech, prostě tam, kde si myslím, že je to zajímavé, ji v tom praktickém semináři uvedu.
Jiří Rambousek: Je to také odpověď na otázku zpětné vazby. Než říkat „toto se mi nelíbí, nezní to dobře“, je účinnější odkázat na nějaké konkrétní kritérium nebo na nějaký teoretický nástroj.