Rozhovor s Pauline Delabroy-Allard vedla a z francouzštiny přeložila Anna Maurin
Zatímco debutový román francouzské spisovatelky Pauline Delabroy-Allard Taková je Sarah zobrazoval sžíravou lásku mezi dvěma ženami, druhý román Kdo ví zpracovává téma potratu a hledání vlastní identity skrze druhé. Vypravěčka, románová Pauline, má hned několik jmen – Jeanne, Jérôme, Ysé – a v průběhu vyprávění pátrá po jejich významu a po příbězích svých jmenovkyň a jmenovce. Kromě nového románu přišla v rozhovoru řeč také na autorčiny literární a filosofické vzory nebo na otázku čtenářské recepce autofikce.
Anna Maurin: Kdo je to? Kdo ví? To jsou dvě klíčové otázky románu. Ve francouzštině v sobě titul Qui sait (kdo ví) zvukovou podobu otázky qui c’est (kdo je to) dokonce ukrývá…
Pauline Delabroy-Allard: Líbí se mi, když je název knihy tajemný, a v tomto případě to bylo snadné. Spojení kdo ví? znamená: uvidíme, co nám život chystá. Ve francouzštině zároveň slyšíme i tu druhou otázku: Kdo je to? Vypravěčka chce vědět, ale především se chce stát sama sebou, seskládat dohromady vlastní identitu. Jako by někdo zaklepal na dveře a my vzali za kliku s otázkou kdo je to? na rtech. Kdo se jí ukáže? Kdo je to? Vypravěčka prožívá zásadní období, má se stát matkou a dát identitu další osůbce. Je to příležitost nalézt identitu vlastní.
AM: Jeanne, Jérôme, Ysé. Co pro románovou Pauline znamenají ta tři jména?
PDA: Zpočátku velkou záhadu. I když vyrostla v rodině, kde se mluvilo o lecčem, vůbec neví, co rodiče přimělo ji tak pojmenovat ani kdo ti neznámí jsou. Začne pátrat a velmi rychle pochopí, že Jeanne představuje tradiční chápání identity, rodokmen. Zjistí, že se tak jmenovala její prababička. Jérôme byl zase matčin přítel. Jeho příběh vypravěčku zavede do osmdesátých let. Je to její spřízněná duše a zároveň jediný muž v celém románu. Nastavuje tedy vypravěčce pokřivené zrcadlo. A Ysé ztělesňuje fikci, literaturu, potěšení z četby a z psaní.
AM: Románová Pauline prožívá těžké období: dítě, na jehož příchod se připravovala, se narodí mrtvé, a ona se proto uchyluje do samoty. Je pro vypravěčku samota nezbytná k opětovnému nalezení sebe sama?
PDA: Během truchlení se vypravěčka stáhne do sebe, osamění je však jen zdánlivé. Odřízne se od svého předchozího života, ale i nadále potřebuje kontakt s živými.
AM: Jakým způsobem pocit prázdnoty po tomto traumatu ovlivní další pátrání?
PDA: Prázdnotu, již vypravěčka pociťuje, bude jen stěží kdy moct zaplnit. Proto se odhodlá odjet po Jérômových stopách do Tuniska. Ztráta jí přinese nová dobrodružství, která by jinak nejspíš nikdy neprožila. V obou mých románech vypravěčky prostoupí netečnost, z níž se však postupně vynořují zpět do života. Ve vypravěčce zůstalo po očekávaném dítěti prázdno, a tak v Tunisku adoptuje kočičku, která je pro ni jako náhradní dítě. Tahle kočičí postava ukazuje, že cit a láska se mohou objevit kdykoliv.
AM: Proč je v obou vašich románech společným jmenovatelem právě samota?
PDA: Ve vlastním životě samotu vyhledávám, proto ji najdeme i v obou románech. Nedokážu psát, pokud nejsem úplně sama. A to je dnes dost těžké. Na osobní život se nabalují třeba sociální sítě. Něco neustále vyžaduje naši pozornost. Při psaní obou románů jsem se musela úplně odstřihnout od moderního světa; sedla jsem si ke stolu a dala se do psaní. Podobné vnoření se do samoty nechávám podstupovat i své vypravěčky.
AM: Pauline se nechává vést třemi Kantovými otázkami: Co mohu vědět? Co mám činit? V co mohu doufat?
PDA: Vždy mě doprovázeli průvodci mého duchovního panteonu. Při psaní románu Taková je Sarah jsem byla obklopena knihami Annie Ernaux a nikdo jiný pro mě v tu chvíli neměl význam. Při psaní Kdo ví to byl Kant, jehož filosofie mě v mládí značně ovlivnila. Chtěla jsem mu vzdát hold a ukázat, že ta kniha vznikla pod jeho dohledem (smích). A tak jeho tři velké otázky dělí román na tři části. Zdálo se mi, že dobře souzní s tím, čím si vypravěčka prochází. Nevím, kdo mě povede příště, není to vědomá volba.
AM: Vypravěčka objevuje sebe sama čtením dramatu Polední úděl od Paula Claudela. Poznává postavu Ysé a představuje si ji s knihou Marguerite Duras v ruce. Jaký význam má četba těchto autorů ve vašem díle?
PDA: Marguerite Duras je významnou osobností mého života, a to platí i pro mou tvorbu. Nezměrně ji obdivuji. Její knihy vyšly také v nakladatelství Éditions de Minuit; cítím s ní velké propojení a ráda na ni ve svých knihách odkazuji. S Paulem Claudelem je to přesně naopak. V jeho díle mě zajímala postava Ysé. Vypravěčka – a já koneckonců také – si Ysé oblíbila, a začala tak mít Claudelovo dílo ráda. Chtěla jsem vyprávět i o téhle zkušenosti, kterou jsme všichni prožili, když jsme se po obtížném louskání prvních stránek nechali nějakou knihou úplně pohltit.
AM: Autofikce jakožto žánr umožňuje, aby psaním vzniklo nové já. Procházíme si při čtení podobným obrozením?
PDA: Přesně to se mi při psaní děje. Ráda využívám, co je kolem mě, vlastní život nebo třeba životy mých blízkých, které mám možnost pozorovat. Vzniklé dílo by mělo promlouvat k vyššímu počtu lidí. Vyprávět jenom o vlastním životě by nemělo smysl, snažím se ho proto přetvářet. A ano, četba zase přetváří nás. To, co čteme, nás někdy obrátí úplně naruby. Tím jsem si jistá. Mně psaní pomáhá ve vývoji. Je to proces, během něhož neustále pendluji mezi skutečným životem a fikcí.
AM: V románu vypravěčka silně prožívá pouto s ženskými postavami. Ať už prostřednictvím fotografie, na níž je její prababička Jeanne, nebo ponořením do četby příběhu literární hrdinky Ysé, kterou na divadelním jevišti kdysi ztvárnila její matka. V čem je kontakt s ženami napříč časem, příběhy a četbou důležitý?
PDA: Vypravěčka se potýká s tím, že po ženách z minulosti zůstalo jen málo stop. Často rodinné příběhy uchovávají právě ženy. Pořizují rodinné fotografie, na nichž potom samy nejsou. V mnoha rodinných albech není maminka nebo babička na žádné fotce. Vypravěčka se má sama stát matkou, a proto si začíná uvědomovat řetězec žen, jehož je součástí, a snaží se jej scelit. Nemá dost informací, a proto si domýšlí rodinný příběh, který jednou předá svým dětem.
AM: Do popředí vašich románů stavíte opomíjené stránky ženské intimity. Jaká konkrétní témata zůstávají tabu?
PDA: Přijít o dítě, ať už během těhotenství, nebo při porodu, jako se to stane hlavním hrdinkám, je dost běžné. Ale nemluví se o tom, je to tabu. V knize je pasáž, v níž nejenže vypravěčka menstruuje, ale pozoruje při tom své tělo a snaží se pochopit, co se v něm děje. Tak už to ženy v soukromí dělají stovky let. Ovšem knih, v nichž bychom o tom četli, je mimo odbornou literaturu pomálu. Chtěla jsem ztvárnit, co všechno může znamenat být ženou. Taková je Sarah vykresluje homosexuální vztah. Pro mě a pro LGBTQ+ komunitu je důležité, aby v knihkupectvích byl k dostání tento typ příběhů. Aby to byl příběh jako jakýkoliv jiný. V Kdo ví má vypravěčka přítelkyni, zajímá se o své tělo a o to, co se v něm děje.
AM: O čem ještě se mlčí?
PDA: Vypravěččin jmenovec Jérôme byl homosexuál a zemřel v osmdesátých letech, kdy ve Francii vlna AIDS zdecimovala komunitu gayů. O život tehdy přišlo mnoho mladých mužů mezi třicítkou a čtyřicítkou. I když jsem to období nezažila, řada lidí mi o něm vyprávěla. Jejich svědectví bychom však v písemné podobě nenašli. Chtěla jsem tedy vylíčit tu nesmírně těžkou dobu, kdy homosexuálové jeden po druhém umírali. Panovala však mezi nimi o to větší solidarita a přátelství. Byli v beznadějné situaci, a tak měli chuť oslavovat každý společně strávený den. Psala jsem o Jérômovi, aniž bych se dané období pokoušela dokumentovat, to by nebylo na místě. Jednoduše jsem si přála, aby takový příběh existoval. Není na něm nic morbidního, je naopak plný radosti a života.
AM: Píšete další román?
PDA: Ano, bude na lehčí notu, i když o vážném tématu – o asistované reprodukci. O lesbickém páru, který plánuje rodinu. Nejedná se sice o zábavné téma, ale snažím se tu knihu psát s velkou dávkou humoru.
Pauline Delabroy-Allard
Pauline Delabroy-Allard (* 1988) je francouzská spisovatelka. Příznivý ohlas vzbudil hned její první román Ça raconte Sarah (2018, č. Taková je Sarah, 2021), který byl nominován na Goncourtovu cenu a přeložen do více než desítky jazyků. Následoval román Qui sait (2022, č. Kdo ví, 2023), který česky stejně jako předchozí knihu uvedlo nakladatelství Incipit v překladu Venduly Něchajenko. Kromě toho vydala tři knihy pro děti a básnickou sbírku Maison tanière (Doupě, 2021).
Anna Maurin
Anna Maurin (* 1996) vystudovala translatologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se překládání a tlumočení z francouzského jazyka. Zaměřuje se především na ekologická a sociální témata. V roce 2022 získala 3. cenu v Soutěži Jiřího Levého za překlad ukázky z románu Chloé Delaume Le Cœur synthétique (Syntetické srdce, 2020; viz Plav 10/2022).