Rozhovor s Janem Dlaskem vedla Silvie Mitlenerová
V eseji k tématu tohoto čísla se autoři věnují dějinám a vývoji finskošvédské literatury, v rozhovoru s Janem Dlaskem proto probíráme hlavně sociogeografickou, politickou a jazykovou situaci samotné finskošvédské menšiny. Jak se žije na jihovýchodě Botnického zálivu? Rozumí si obyvatel Stockholmu s finským Švédem z Ålandských ostrovů? A zajímají u nás někoho konkrétně finskošvédské překlady?
Silvie Mitlenerová: Už od samého počátku přípravy čísla mě mátlo adjektivum „finskošvédský“. Která jeho složka vlastně označuje místo bydliště a která rodný jazyk?
Jan Dlask: Snadné to skutečně není. Nabízí se ale paralela s českými Němci. Českoněmeckou literaturu psali Němci žijící v českých zemích. Nebo se můžeme obrátit do jiných jazyků: finsky je to suomenruotsalainen, švédsky finlandssvensk a anglicky Finland-Swedish. Ve všech těchto názvech ale figuruje Finsko jako země. Mluvčímu těchto jazyků tedy hned dojde, že se adjektivum vztahuje ke státu – Finsku – a je v něm ještě něco navíc – švédský element. Mohlo by to tedy sepnout i mluvčímu češtiny, podle té části „finsko-“, jenže tu my nepochopíme jako zemi, stejně jako například ve výrazu „finsko-švédský slovník“. Souhlasím, že je to problém, ovšem věc nemá ideální řešení. Pokud nebudeme explicitní a neřekneme „švédskojazyčná literatura ve Finsku“.
SM: A neměla by to být „švédskofinská literatura“, když mluvíme o finských spisovatelích hovořících švédsky, žijících ve Finsku?
JD: Tohle slovo už je vyhrazeno pro opačný případ, pro Finy žijící ve Švédsku, lidi s úplně jinou kulturně-historickou charakteristikou. Termín „finskošvédský“ se u literatury v češtině každopádně vyskytuje minimálně od konce padesátých let 20. století, kdy se – v roce 1959 – objevil v jednom článku v předchůdci Plavu, tedy ve Světové literatuře – i když, dlužno dodat, vámi navrhovaný pojem tam autoři spáchali paralelně také… Ale konsekventně příslušný termín užíval už Slovník spisovatelů Dánsko-Finsko-Norsko-Švédsko-Island-Nizozemí-Belgie z roku 1967. Ledaskoho svádí psát ten výraz se spojovníkem, „finsko-švédský“, a svedlo to také pisatele z roku 1959 i 1967. To můžeme použít, když jde o ten výše zmíněný finsko-švédský slovník, kde je vlevo originál, vpravo překlad, ale finskošvédský spisovatel nemá například finskou matku a švédského otce. Jde o homogenní, nikoli „poskládanou“ identitu.
SM: Liší se jazyk těchto autorů a autorek od běžné švédštiny? Je na něm patrný například finský vliv?
JD: Především se liší ve výslovnosti. Ta se u některých samohlásek i souhlásek místy podobá té finské. Stává se, že nepoučený Švéd přijede do Finska, uslyší finskou švédštinu a nadchne se, že ta finština vlastně není tak těžká… Existují i další, méně důležité rozdíly morfologické, syntaktické – skladba finské švédštiny je volnější – a dále rozdíly ve slovní zásobě. Existuje vrstva slov z ruštiny, starých slov z 19. století, součást tradice. Používají se nicméně především slova z finštiny, ale spíš v hovorové mluvě. Dobrý příklad jsou složená slova, kde vidíme kalkování. „Letiště“ se ve standardní švédštině řekne flygplats, ale ve finské švédštině se používá přesný překlad z finštiny, flygstation. Cizinec mocný švédštiny si toho často nevšimne, nějak tomu rozumí a nenapadne ho, jak se vlastně oba jazyky liší. A především v písemném projevu si nějakého rozdílu vůbec všimnout nemusíte, pokud pro to nemáte cit. Finská švédština rovněž bývá jaksi konzervativní, zachovalejší, drží se v ní jevy, které se v dnešní švédštině už nepoužívají.
SM: Zajímavé je, že se jazyk zakonzervoval i přes tu blízkost obou zemí.
JD: Geograficky to zas tak blízko není, aspoň ne ve středoevropských měřítkách. Finští Švédové mohou samozřejmě sledovat švédskou televizi, švédský rozhlas, ale Švédsko je pro ně cizí země. Svůj jazyk používají v kontextu Finska, ne Švédska. Jazyková korektnost je pro ně hodně důležitá, dbají, aby se jejich jazyk příliš neodchyloval od standardu; tato diskuse se plamenně vedla hlavně v prvních desetiletích 20. století. Uveďme zde alespoň známou příručku Huga Bergrotha z roku 1917, která doporučovala způsob, jak se vyhnout užívání provinciálních výrazů.
SM: V brožuře Skandinávského domu z roku 2021 k situaci finských Švédů píšete: Autoři opouštějí dřívější snahu vytvářet iluzi jednojazyčné švédské skutečnosti a užívají naopak ze své zkušenosti důvěrně známé mnohojazyčnosti. Právě to mě přivedlo k úvaze, že se finská švédština musí nějak lišit.
JD: Tím jsem ale myslel ještě něco jiného – v moderních knihách se vyskytují repliky nejen švédské, ale i finské, anglické, ruské… Autoři a autorky se nedrží zuby nehty švédštiny, ale snaží se reflektovat skutečnou jazykovou situaci. Realita venku na ulici, mimo rodinu a školu, je mnohojazyčná. Patří k ní i denní kontakt s finštinou, angličtinou a dalšími jazyky.
Každopádně švédština je ve Finsku dodnes úředním jazykem, a to z historických důvodů. Původně zemi vládli Švédové a tvořili v ní mocenskou i vzdělaneckou elitu. V 19. století pozice ztráceli, ale v době vzniku samostatného Finska zůstala švédština v ústavě jako druhý oficiální jazyk země. Vedle toho funguje ve Finsku jedna politická strana zastupující finské Švédy, Švédská lidová strana, ale nevolí ji sto procent menšiny, někteří volí i sociální demokraty, zelené a další, pro které není aspekt ochrany jazykových práv prioritou. Strana, která by měla reprezentovat menšinu jako celek, by musela řešit i sociální práva, přitom menšina finských Švédů je sociálně silně rozvrstvená. A jak to všechno dát dohromady? Program se tedy smrskl víceméně jen na ochranu jazyka. Takový program je ale zásadní hlavně pro lidi z menších měst a vesnic, kteří neumějí moc dobře finsky. Finština a švédština si totiž nejsou vůbec podobné – jeden jazyk je ugrofinský, druhý severogermánský. A třeba při ošetření v nemocnici může nastat problém, mluvíte-li pouze švédsky. Pak je velmi obtížné oficiální dvojjazyčnost naplnit.
SM: Dovedete odhadnout, kolik lidí je v menšině plně bilingvních?
JD: Je jich hodně, ale oficiálně nelze být dvojjazyčný. Dítěti vyberou rodiče, do které jazykové skupiny bude spadat, a v tomto jazyce pak absolvuje školní docházku, buď finsky, nebo švédsky. Ostatně finští Švédové se dvojjazyčným školám silně brání, obávají se, že by se švédština v důsledku jejich povolení vytratila. Udržují si švédskojazyčný vzdělávací systém od základních škol až po univerzity, Helsinská univerzita poskytuje studium finsky i švédsky, Åbo Akademi v Turku je jenom švédská a tak dále. Vzdělanostní tradice ve švédštině takto přetrvává.
SM: Finští Švédové tvoří ve Finsku poměrně velkou menšinu, v současnosti je to asi pět procent obyvatelstva. Prosazují si nějaké zvláštní politické požadavky? Snad ani ne snahy o nezávislost, spíš nároky na určité zacházení a uznání.
JD: Určitý separatismus existuje, ne ovšem politický, spíš ideový. Že by se švédské Finsko mělo nějak definovat, jasně stanovit jeho hranice, mělo by se upravit, kde, kdy a jak se švédština používá, a tato pravidla by pak všichni měli přísně dodržovat. Aby to finské švédství nezmizelo ze světa. Řeší se, jak uplatňovat politiku identity. V literární vědě rezonoval i termín det trånga rummet, stísněný prostor. K menšině se řadí necelých tři sta tisíc lidí, finskošvédští literáti se osobně vzájemně dost často znají – i na univerzitní přednášky o literatuře mohou chodit příbuzní těch spisovatelů, o kterých se zrovna přednáší, a tak dále. Navíc se literatura vydává v Helsinkách a hodnotí se helsinským pohledem. Vícehlasost postupně roste – průlom představují regionální nakladatelství a nové technické možnosti – ale kánon stále určuje hlavně jeden velký dům Schildts & Söderströms, případně Förlaget. Nicméně přibližně každý pátý spisovatel ve Finsku píše švédsky, přitom by to s ohledem na početnost menšiny měl být každý dvacátý. Zkrátka uvnitř menšiny je takříkajíc víc spisovatelů na obyvatele.
SM: V jednom svém článku píšete: Finskošvédská literatura bývala častována přídomkem „buržoazní“, což ale vůbec nemusí být nadávka. Její spisovatelé totiž v průměru častěji než autoři finští či švédští pocházeli z vyšších vrstev společnosti, o kterých rovněž psali, ač třeba i velmi kriticky. Při letmém průzkumu, jak si finskošvédská menšina ve Finsku stojí, můžete snadno nabýt dojmu, že mluvčí švédštiny ve Finsku jsou na tom obecně společensky lépe, protože Švédové ve Finsku dlouho vládli. Vy přitom říkáte, že takový finský Švéd na venkově, který vůbec neumí finsky, na tom až tak moc dobře není. Jak je to tedy dnes?
JD: Vždycky se jednalo jen o část obyvatelstva. Část finských Švédů, konkrétně ti žijící ve větších městech, opravdu takhle privilegovaná byla. Ale sedláci a rybáři, kteří přišli do Finska už před 12. stoletím, kdy si Švédsko začalo postupně finské území podmaňovat, mluvili švédsky. Ostatně můžeme se vrátit na začátek k těm českým Němcům, ani oni nebyli všichni privilegovaní – velmi dobře na tom byli ti v Praze a ve větších městech, ale po Krkonoších a na Šumavě žila i spousta prostých vesničanů, kteří se hlásili k německé národnosti. A dnes… v průměru jsou skutečně trochu bohatší. Uvádí se, že tato pětiprocentní menšina vlastní asi tak pětinu finského kapitálu. To ovšem neznamená, že každý finský Švéd má na tomto podíl. Jen vrcholná sociální patra stále těží ze „starých peněz“; na druhou stranu je někdy těžké rozlišit, které peníze jsou švédské a které ne.
Potíž finských Švédů je také ta, že ani ve „svých“ oblastech kolem Botnického zálivu nežijí sami, žijí tam s Finy. Výlučně švédskojazyčná oblast jsou Ålandské ostrovy a pár pevninských obcí, naprostá většina jejich sídel je ale jazykově smíšená. Některé spory, které zde vznikají, pak mohou nezasvěceného člověka opravdu rozesmát, třeba boj za švédskojazyčné počasí. Proč mají finští Švédové poslouchat, jestli bude pršet v celém Finsku? Finsko je proti České republice obrovské a je zajímá čistě jen situace u nich, buď na jihu, na severozápadě, či na ostrovech.
SM: Projevují se ty nerovnosti a spory nějak konkrétně na literární scéně?
JD: Hodně švédskojazyčných spisovatelů ve Finsku mívalo vyšší společenský původ. A proč? Ve Švédsku a ve finskojazyčné většině ve Finsku spisovatelé z dělnických a rolnických vrstev ve 20. století docela rychle penetrovali literární scénu. Ve švédském Finsku to zdaleka tak rychle nešlo. Musíme si hlavně uvědomit, že finští Švédové museli stále bránit svá menšinová práva a nechtěli se proto mimo jiné nechat infiltrovat kolegy a kolegyněmi, kteří používali příliš lidový jazyk. Chtěli mít literaturu dobrou a elitní. Ve třicátých letech pak podíl nových autorů z dělnické třídy ve svazu finskošvédských spisovatelů klesá z devatenácti procent na čtyři. A v tomto desetiletí probíhaly opravdu nevraživé jazykové boje – je to jen náhodný souběh okolností? Po válce nastoupil demokratizační trend a dnes už socioekonomické rozdíly vůči Švédům a Finům s finštinou jako mateřštinou nejsou znatelné, ale výrazný podíl vyšší třídy se zde opravdu držel velmi dlouho. Dvojjazyčnost v literatuře a kontakt s finskojazyčnými spisovateli se na poli bádání výrazněji tematizují až v poslední době, i velmi známá spisovatelka Tove Jansson napsala něco také finsky, ale ve finskošvédských kruzích to nebylo kdovíjak vítané. Být spisovatelem vždycky znamenalo a znamená zároveň udržovat identitu, hodně autorů se tedy raději drželo švédštiny.
SM: Pozoruhodné je, že finskošvédskou menšinu tvoří jen těch zhruba tři sta tisíc lidí, ale přitom se nedá snadno popsat. Tři sta tisíc obyvatel je méně, než žije lidí v Brně, tvoří ale celou svébytnou, pestrou společnost. I literatura zahrnuje všechny žánry, všechny styly, všechny polohy.
JD: Opravdu silným proudem byl finskošvédský modernismus. Hodně silná je finskošvédská literatura v esejistice, dále máme dětskou literaturu… Pokud jde o ty proslavené severské detektivky, existují i finskošvédské – populární literatura z hlavního proudu na jistou dobu v 20. století téměř vymizela, kdo chtěl něco takového číst, mohl sáhnout do původní tvorby švédské nebo finské. Finskošvédský mainstream o takovou literaturu nestál, ale už se i ona vrací. Dlouho také nijak nevzkvétal historický román, protože popisovat historii země z hlediska menšiny se nahlíželo jako neproduktivní. V 19. století založil tuto tradici Zachris Topelius, ten paradoxně psal ještě švédsky, ale navázali na něj pouze Finové. Finskošvédský historický román psaný švédsky pak oživil až Kjell Westö.
SM: V tomto čísle Plavu se z experimentálnější literatury objevuje povídka Philipa Teira psaná v e-mailech a dvě podoby magického realismu v povídkách Otta Donnera. Vystupuje ze současné finskošvédské literatury nějaký opravdu pozoruhodný experimentální proud, formálně nebo i žánrově, nějaká silná vlna například weird fiction?
JD: Weird fiction začala jako záležitost hlavně finskojazyčné literatury. Tento žánr se vyvíjí od roku 2012, kdy Johanna Sinisalo vyslovila termín „finské podivno“, a možná je to spíš způsob, jak takové knihy uvádět na literární scénu. Existuje už i „finskošvédské podivno“, ale neřekl bych, že je jako literární proud u finských Švédů na úplně prvním místě. Skutečným plodným, silným experimentem je jazykový materialismus v poezii, známý i odjinud. Jinak pozorujeme ve finskošvédské literatuře většinu současných trendů – více píšících žen, ekologicky zaměřenou literaturu a další.
SM: Od aktuálního ročníku máme v Plavu novou rubriku Rozhovory o (překladových) edicích. Věnuje se v rámci nějaké edice někdo českým překladům finskošvédské literatury, nebo se spíš vybírají jména bez ohledu na jejich finskošvédský původ?
JD: Systematicky tuto literaturu nikdo nezpracovává. Některá nakladatelství vydala i víc knih od jednoho autora, ale to kvůli němu samotnému – viz Argo a několik knih od Tove Jansson nebo Torstena Petterssona, dále Albatros –, ale nejde přitom o finskošvédský původ autorů, nýbrž o oblíbené muminky. Nakladatel Pavel Mervart vydává edici Uralica, kam zrovna finští Švédové úplně nespadají. Přesto ale zatím otiskl moje Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie a Chiméru 38 od Kjella Westöa. Doufejme, že to tím neskončí, protože zájem pokračovat s finskými Švédy nadále má. I v jím publikované antologii finské lyriky z roku 2020 bylo několik ukázek přeložených ze švédštiny, i když pocházejí z doby, kdy se švédskojazyčná literatura ve Finsku ještě nepovažovala za finskošvédskou, tedy menšinovou. Vedle dalších knih od Westöa vyšlo v posledních třech desetiletích mnoho dalších zajímavých próz například z pera Moniky Fagerholm, Ully-Leny Lundberg, Larse Sunda či Boa Carpelana.
SM: Poslední otázka vlastně měla být možná první. Jak jste se ke studiu finskošvédské literatury a kultury vůbec dostal?
JD: Studoval jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy finštinu a švédštinu. Docházíte na semináře finské literatury, švédské literatury, ale ta finská švédskojazyčná neměla svůj předmět – dnes už jeden volitelný vyučuji. Na jednoho zajímavého finskošvédského autora jsem narazil náhodou. Zdálo se mi perspektivní se na objevenou oblast zaměřit a o onom spisovateli jsem napsal diplomovou práci s obecným úvodem o finskošvédské literatuře. A následně s tématem této literatury i práci disertační. Prostě jsem spojil oba svoje obory studia – navíc chcete-li se zabývat finskošvédskou literaturou, finština někdy bývá předpokladem, protože odborné studie se píší i v ní a do švédštiny se nepřekládají.
Určitým dalším milníkem v českém výzkumu finskošvédské literatury je ona zmíněná monografie. Jinak působím já v Praze a Jan-Marek Šík, také finštinář-švédštinář a můj bývalý žák, v Brně… Čas od času se z finskošvédské literatury něco přeloží a občas se o ní napíše nějaká akademická práce – v Praze poslední na existencialismus u Tove Jansson. Studenti s finsko-švédskou kombinací existují, ale věnují se pak třeba i něčemu jinému, například lingvistice.
Jan Dlask
Jan Dlask (* 1973 v Pardubicích) je literární badatel, autor odborných studií a článků na téma finské literatury. Vystudoval finštinu a švédštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2002 zde působí na oddělení finských studií, přednáší hlavně finskou a finskošvédskou literaturu, jejich české překlady také recenzuje v kulturním tisku. Absolvoval několik zahraničních stáží, mimo jiné na univerzitě v Helsinkách a na švédskojazyčné Åbo Akademi v Turku ve Finsku. V roce 2018 vydal monografii Dějiny finskošvédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie.
Silvie Mitlenerová
Silvie Mitlenerová (*,1987 v Mladé Boleslavi) vystudovala anglistiku-amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se především literárním překladem, do češtiny převedla například román Říše divů od Jennifer Cody Epstein (2020) nebo Queenie, románový debut Candice Carty-Williams (2021). S Jaroslavem Olšou, jr. sestavila antologii českých překladů filipínských povídek Kuřata v hadí kleci (2020). V redakci Plavu působí od roku 2008, je rovněž členkou Obce překladatelů.