Nives Vidrihová
S překladatelkou, spisovatelkou a vynikající znalkyní české kultury a literatury jsme mluvili o teoretických základech a praktických úskalích profese, o radosti z vykonávání milované činnosti a také o zvláštnostech práce s texty odlišných autorů.
Olga Pavlova: V čem vidíte příbuznost české a slovinské kultury, české a slovinské mentality? Čím je to podle vás podmíněno?
Nives Vidrihová: Je to něco, co člověk cítí, není snadné to vyjádřit slovy a vyhnout se přitom nějakým zobecňujícím názorům. Je to dáno naším společným původem, částečně společnými dějinami a také k tomu přispívají vzájemné styky. Navíc jsem měla v různých obdobích svého života na tuto otázku rozdílné názory. Je to prostě něco, co se nedá uchopit a jednoznačně definovat. Asi máme s každým slovanským národem něco společného, takový průsek. Podle některých teorií my Slovinci patříme do západoslovanské skupiny. Nechme však stranou teoretizování, v zásadě jsem se prostě, když jsem poprvé vkročila do Česka, cítila jako doma. Už podobnosti, příbuznosti, nebo dokonce identičnosti nápisů na obchodech: lékárna, kavárna, mléko, máslo, sýry (slovinsky je to ekvivalentní: lekarna, kavarna, mleko, maslo, siri).
Jedu přes celé Rakousko a pak zase potkám něco tak domácího, blízkého. Jak ráda říkám: ocitla jsem se v paralelním světě, který je v něčem lepší a v něčem zase ne. Je to každopádně obrovské obohacení mého zázemí.
OP: Slovinsko je malá země, avšak minimálně podle počtu vašich překladů to vypadá, že existuje velká poptávka po české literatuře. Čím je tato situace způsobena?
NV: Ano, je to tak. U nás se vždycky hodně překládalo z češtiny. Máme velkou tradici literárních a vůbec kulturních styků. Zvlášť od 19. století dále Slovinci studovali a působili v Praze, Češi působili ve Slovinsku v oblasti kultury a jinde. Je to vzájemné. Nějakou dobu jsme žili ve společném státě, v rakousko-uherské monarchii. Máme do jisté míry podobnou, středoevropskou mentalitu, jsou v tom ovšem různé drobnosti: Slovinci trošku postrádají smysl pro humor, takže ten příslovečný český je velké obohacení. Švejk třeba byl do slovinštiny přeložen třikrát. Kundera se u nás překládal brzy po původních vydáních. V současné době kromě mě intenzivně překládá českou literaturu mladší kolegyně Tatjana Jamnik. Obě děláme jak starší (20. století), tak i současné autory.
OP: Co zapříčinilo vaše rozhodnutí opustit akademickou dráhu a věnovat se překladu naplno?
NV: Je pravda, že jsem uvažovala o akademické dráze v oboru bohemistiky, ale nevyšlo mi to. Asi mi to nepřál osud a vůbec toho nelituji. Čtyři roky jsem působila jako lektorka slovinštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (v letech 1981–1982 a 1991–1994) a od roku 1995 už se naplno věnuji překládání české literatury a dalším souvisejícím věcem.
Život na volné noze mi dává veškerou svobodu, sama si mohu určovat rytmus své práce a života vůbec. Posledních deset patnáct let, kdy mám už dva dospělé syny, hodně pobývám na své chatě v chorvatské Istrii, u moře. Tam jsem také letos na jaře strávila více než dva měsíce v době pandemie. Mám tam boží klid na překládání. Během karantény jsem překládala Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala.
OP: Proč jste se ještě jako začínající překladatelka soustředila ve větší míře na poezii?
NV: To bylo asi náhodou, po celou dobu studia na lublaňské filozofické fakultě — vystudovala jsem slovinštinu a srovnávací literaturu — jsem navštěvovala lektorát českého jazyka, který vedla vynikající lektorka doktorka Helena Poláková a ta založila překladatelský seminář. Už si to dobře nepamatuji, ale předpokládám, že přišla s návrhem překládat poezii. Dělali jsme ovšem i překlady prozaických textů. Překládala jsem Wolkera, Hlaváčka, Nezvala, Sovu, Hrubína, ale také Hrabala. Později jsem pro literární časopisy překládala další české básníky, například Gellnera, Koláře, Skácela, Blatného, Borkovce, Trojaka, Hrušku, Murrera, Zajíčka a další. Ale zaměřuji se především na prózu. No, a letos se zase pustím do poezie, udělám knižní překlad výběru z Borkovcovy tvorby.
OP: Přeložila jste také Holana. Co bylo během této práce pro vás nejzajímavější a co nejkomplikovanější?
NV: Měla jsem velkou radost, když mi bylo ze slovinského velkého a renomovaného nakladatelství Mladinska knjiga nabídnuto, abych pro elitní edici poezie vybrala českého básníka. Holan mě už dávno zaujal svou filozofičností, zašifrovaností, spirituálností. Nejkomplikovanější bylo udělat výbor z básníkova velmi rozsáhlého díla.
V Česku se mě mnohokrát ptali, jestli je obtížné překládat Hrabala. Nikdy mě nenapadlo, že by to bylo obtížné. Je to radost. Stejně tak to platí pro Holana. Vynikající autor se překládá snadno, on sám vás vede, je ovšem dost těžké pracovat s umělecky slabším tvůrcem. Pár knížek jsem přeložila na objednávku a nebylo to zrovna vždycky potěšení.
OP: Představila jste slovinským čtenářům šest knih Bohumila Hrabala. Kterými jazykovými prostředky se vám podařilo přiblížit jeho specifický styl?
NV: Hrabala bych mohla překládat pořád a doufám, že přeložím ještě nějaký jeho titul. U nás se Hrabal díky mým překladům velmi ujal a stal se velice oblíbeným. Vím, říkám to dost neskromně, ale je to pravda.
Hrabal je mým osudovým autorem. Ráda se vžívám do různých jeho příběhů a jeho stylu vyprávění, do jeho způsobu myšlení. S radostí také vzpomínám na svá setkání s ním u Tygra a jinde a na to, jak jsem s ním udělala rozhovor pro slovinské noviny.
Kdysi, v době studia, jsem se věnovala také teorii překladu, měla jsem dobře nastudovaného Jiřího Levého. Napsala jsem v tomto oboru také obě diplomové práce. Z dnešní perspektivy bych si troufla říci – nevím, jestli a nakolik teorie pomáhá v samotném procesu překládání. Když překládám, prostě se řídím intuicí, „vlezu“ do autora, napojím se na něj a nechám se vést. Takže moc nepřemýšlím o jazykových prostředcích, snažím se překládat adekvátně originálu, tak, aby výsledek působil na slovinského čtenáře podobně jako na původního. Hrabal je vynikající autor, takže překládat ho je vždy obrovský zážitek. Když se dám do práce na jeho textech, mám pocit, že stojí nade mnou, dívá se mi přes rameno a kontroluje znění ve slovinštině.
Už jako studentka jsem přeložila jednu jeho pábitelskou povídku. Tenkrát jsem si lámala hlavu nad jeho použitím nespisovného jazyka, obecné češtiny, protože ve slovinštině nemáme adekvátní kodifikovanou řeč. Použila jsem silně hovorovou lublanštinu, což bylo přehnané. Časem jsem to zmírnila a používám různé náznaky hovorovosti, také v oblasti fonetiky.
OP: Překládáte také rozhlasové hry. Jak velký mají úspěch a jak podobná spolupráce probíhá?
NV: Ano, přeložila jsem asi třicet rozhlasových her a také několik divadelních, například Kratochvila, Havla, Zelenku, Kolečka, spoustu rozhlasových her pro děti a mládež. Rozhlasové hry mají dobrý ohlas v užším kruhu milovníků české kultury a rozhlasových posluchačů. Velmi oblíbené jsou hry pro děti.
Mnohem větší ohlas mají ovšem české filmy v televizi. Za těch čtyřicet let, co překládám, jsem udělala titulky k asi třem stovkám českých filmů a seriálů pro národní televizi. Práce na překladu rozhlasových her není v ničem specifická, přeložím je a odevzdám. Na překládání a titulkování filmů ale používám speciální program.
OP: Jako zkušená překladatelka na volné noze pravděpodobně máte možnost vybírat si autory. Kdo ze současné české literatury vás nejvíce zaujal?
NV: Ano, asi devadesát procent svých překládaných autorů jsem navrhovala nakladatelstvím sama, někdy to trvá i delší dobu, než se mi povede někoho prosadit. Redaktoři se většinou nevyznají v české literatuře, takže spoléhají na úsudky nás, překladatelů. Já jsem vlastně svým způsobem také poradkyně v oboru české literatury. Jsem ráda, že se mi povedlo prosadit několik autorů, dosud ještě nepřeložených do slovinštiny – Hostovského, Fischla, Lustiga, Vaculíka a letos přeložím také Filipa. Ještě se mi nepovedlo prosadit Hodrovou.
Nejvíce mě zaujal asi Jáchym Topol se svým vynikajícím románem Sestra. To je mistrovské dílo, přeložila jsem i další tři jeho knihy. Také jsou mi blízké české autorky, které překládám, respektive už jsem přeložila: Brabcová, Boučková, Hůlová, Soukupová, Mornštajnová a další.
OP: Myslíte si, že se dá naučit dobře překládat na základě učebnic nebo příruček? Je tedy překlad řemeslo, nebo spíše tvůrčí činnost?
NV: To si rozhodně nemyslím, překladatel musí výborně ovládat zaprvé mateřský jazyk a zadruhé jazyk výchozího textu. A především musí hodně číst beletrii, klasické texty, číst a číst už odmala. Já jsem třeba už v dětství četla knížky pro dospělé, chápala jsem je svým způsobem, možná nechápala. Čtením překladatel dostává potřebné zázemí buď vědomě, nebo automaticky.
Překlad uměleckého textu není a nemůže být řemeslo, nedá se to naučit, takže to nemůže dělat kdokoliv. Překladatel by měl mít cit pro uměleckou literaturu a pro umění vůbec. Mimochodem, mnozí překladatelé jsou také autoři, já také píšu povídky, převážně s českou tematikou. Ano, je to tvůrčí činnost, do jisté míry tvůrčí podobným způsobem, jako to platí pro divadelní herce nebo interprety klasické hudby. Jsme umělečtí zprostředkovatelé, jsme interpreti uměleckého textu ve svém jazyce, ve své kultuře, nedostává se nám ale takové popularity jako zmíněným oborům.
Nives Vidrihová
Nives Vidrihová (* 1958) vystudovala slovinštinu a srovnávací literaturu na lublaňské filozofické fakultě, překládání české literatury se věnuje už přes čtyřicet let. Slovinskému čtenáři představila desítky titulů mimo jiné od takových známých autorů jako Václav Havel, Josef Škvorecký, Jáchym Topol, Zuzana Brabcová, Michal Ajvaz, Egon Hostovský, aj. V roce 2009 obdržela státní cenu Antona Sovreho za nejlepší překlad za svůj převod knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (Oglas za hišo, v kateri nočem več živeti).