Michael Alexa
Orłoś, Kazimierz. Děvče ze zápraží.
Z polských originálů Dziewczyna z ganku, Letnik z mierzei, Bitwa pod Kolnem a Opowieść o drewnianych mostach (2006, 2008, 2001) přeložil Jiří Červenka.
1. vydání. Martínkovice: Opus, 2019. 168 stran.
Děvče ze zápraží je druhým výborem z povídkové a novelistické tvorby polského prozaika Kazimierze Orłośe, který vyšel v češtině. První, Smrt cikánského krále, vydalo v roce 2004 nakladatelství Academia a – stejně jako novinku z Opusu – jej pořídil a přeložil Jiří Červenka.
Pokud se první výbor soustředil na povídky z konce osmdesátých a první půle devadesátých let a po tematické stránce na klíčové historické (a mýtotvorné) momenty od povstání v roce 1863 přes světové války, komunistický nečas vrcholící výjimečným stavem vyhlášeným na počátku osmdesátých let až po „divoká“ léta devadesátá, strategie druhého výboru není tak přímočará a výsledek není tak elegantní jako v prvním případě. Je sice pravda, že zařazené prózy pocházejí z poměrně sevřeného období přelomu devadesátých a nultých let (čímž Děvče na Smrt sympaticky navazuje) a že je spojuje prostředí Mazurska, jeho specifikum je ovšem výrazněji zpracováno pouze v případě první, titulní a z celé knihy nejpozoruhodnější povídky a také ve čtvrté, Povídce o dřevěných mostech, která Děvče ze zápraží některými motivy rozvíjí. Ve zbývajících dvou textech, rozsahem velmi rozličných (bezmála devadesátistránková novela Letní host vyšla v Polsku jako samostatná kniha), však Mazursko a jeho identita tvoří nepodstatnou kulisu, takže je jejich zařazení do tematického výboru málo opodstatněné. Pochyby vyvolává především třetí povídka Bitva u Kolna, mimochodem velmi krátká, která pro svou literární kvalitu působí, jako by ve výboru byla jen do počtu. Stranou zájmu českých polonistů překladatelů prozatím zůstávají kromě raných povídek také Orłośovy vůbec nejznámější texty (autor je v Polsku vnímán spíše jako politický, nikoli regionální spisovatel!), především jazykově pozoruhodná Záchytka (Przechowalnia, 1985), román {Zázračné doupě (Cudowna melina, 1973) a jeho doplněk {Historie „Zázračného doupěte“ (Historia „Cudownej meliny“, 1987; Červenkovy překlady názvů knih přejímáme z doslovu k Děvčeti), reflektující mocenský princip reálněsocialistické mašinerie, kvůli nimž byl Kazimierz Orłoś postižen zákazem publikování.
Jedním z hlavních vypravěčských modů autora je odkrývání vrstev paměti, usazených v pestrých konstelacích a kontrastech (což je pro polskou tzv. kresovou literaturu, kam je smysluplné Orłośovy mazurské prózy řadit, příznačné všeobecně). Typickým vypravěčem Orłośových próz je dítě vnímající svět, jaký je, v konfliktu s představou o světě, která mu je sdělována zvenčí (ten je v Děvčeti málo častý), nebo pamětník, který je vlastně převráceným případem předchozího: jeho prožívání aktuálního stavu moderního světa se střetává s prožitky střádanými po celý život. S vrstvami paměti autor pracuje dovedně, nechá spolu sousedit časové údaje či symbolické motivy, aby zvýraznil časovou propast, která mezi dvěma body příběhu zeje, jako například když při vzpomínce na dívku, s níž se setkal někdy v padesátých letech 20. století, jakoby mimochodem utrousí: skandovala, ba téměř vykřikovala slova, jako to dnes dělají rapeři. (57)
Takto jsou vystavěny dva nejlepší texty výboru, povídka Děvče na zápraží a novela Letní host. První z nich líčí osudy několika generací a proměnu života obyvatel mazurských vesnic na hranici mezi několika kulturami (a politickými mocnostmi), což autor sugestivně zobrazuje řetězci návratných motivů. V roce 1920 se do rodinných dějin zapíše příchod ruského uprchlíka, dobráka Saši, v roce 1945 vpád opilých ruských tankistů. Ruské písně vystřídají polské. Milování v mechu, sex na diskotéce. Proměnou projde také německá stopa v jazyce: byla-li na počátku století přítomná i v intimní komunikaci, později už jen v hybridních osobních a pomístních jménech (dílna Herr Ludwikowského, Wilhelm Gołębiowský, Kruttinen Fluss). A přestože se i Grünwäldchen a Lindendorf přejmenují na Zelený Lesík a Lipov, existují v rodině neměnné veličiny, jako je odpověď na tajemství v dopise napsaném cizí azbukou nebo zápraží domu, na němž ženy vyčkávají na příchod mužů, kteří odešli. Rovněž v Letním hostovi se rekonstruuje rodinná historie, tentokrát retrospektivně – novelu předjímá metafikční poznámka vypravěče, který fragmentárním způsobem zaplňuje bílá místa v rodinné historii a výsledný příběh adresuje svému synovi: Tento příběh jsem sepsal z různých poznámek, listů vytržených ze sešitu a slov, která jsem si poznamenal na ubrouscích v restauraci „Fregata“. (52) Povídka Bitva u Kolna se ironicky vztahuje ke stejnojmenné významné historické bitvě na konci 18. století a humornou formou zpracovává jedno z polských nejkanoničtějších témat, jímž jsou sousedské žabomyší války (Mickiewicz, Fredro, Zapolská aj.): „Pokecáme, domluvíme se. Lidsky, po sousedsku.“ „Lidsky, po sousedsku, a pak záchranky nestačí jezdit!“ (150) Závěrečná Povídka o dřevěných mostech je zasazena do rybářského prostředí v Lipově a vrací se k otázkám odchodu od vlastních kořenů.
Dlužno dodat, že by Červenkovu překladu prospěly pozorné druhé oči (redaktor v tiráži neuveden). Překladatelovo počešťování osobních jmen (Golembiowský, Wladyslaw Gomulka, Žofie, Katka) je v současné praxi překladů z polštiny ojedinělé, v Děvčeti je navíc nejednotné: z Gąsiora se stává Houser (142), ale ze Skowrona (142) Skřivan nikoli, přestože v Bitvě u Kolna stojí: Skowron, chlap jak hora (142); kvůli nepočeštěnému jménu se zde ztrácí humor. V Rybackých Koutech (63) je počeštěna pouze druhá část názvu, také přípona -ów je řešena různě: u Piotrkówa (128), ale z Lanova (139). Matoucí je rozhodnutí počeštit vlastní jméno, ale zdrobnělinu ponechat polskou, v textu se tak vyskytuje Antonín, ale Antek, Žofie, ale Zoša, Wladyslaw, ale Wladek, Vladek i Vláďa. Ojedinělé je rovněž překladatelovo rozhodnutí zachovat přechodníky (třebaže ne ve všech případech), které navíc ne vždy mají správné koncovky (Pomalu, kolébajíc se přes výmoly, projížděl policejní automobil mezi lány řepky, 149–150, (husy) bijíc křídly o hladinu popolétly o kus dál, 153). Z mnoha míst čpí polština a nepřirozený slovosled, stála by tedy za přeformulování, například: zavonělo to polem (15), skončil školu (21), Frkali koně (62), pleonasmy, například: přivátý větrem (27), střepy skla (28), a další lapsy: v tisíci devítistém dvanáctém roce (40), dokáží (61) či měl jsi čtyři roky (97). Z knihařského a typografického hlediska Opus pokračuje v zavedené podobě, za sazečovu zbystřenou pozornost by stálo snad jen neprostrkané slovo loďka, které je kvůli své vysoké frekvenci v Povídce o dřevěných mostech velmi rušivé (viz zejména 153).
Přestože je nový výbor Děvče ze zápraží po stránce výběru, redakční péče i překladu problematický, jedná se (především kvůli skvělému titulnímu textu) o sympatickou povídkářskou perličku, která českému čtenáři doplňuje představu o polské regionální literatuře a zvláště o její mazurské variantě.