Rozhovor s Alexem Zuckerem vedla Olga Pavlova
S dlouholetým překladatelem z češtiny a spisovatelem Alexem Zuckerem jsme mluvili o současné a předrevoluční literatuře, o některých úskalích překladu a také o rozdílu mezi angažovanou literaturou a tzv. uměním pro umění.
Olga Pavlova: Věnujete se překladu a české literatuře už skoro třicet let. Dokázal byste říct, jestli se za tu dobu něco zásadního změnilo? Nemluvím zde jen o tématech, ale i o stylu psaní.
Alex Zucker: To je velká otázka a nevím, jestli mám dostatečný přehled, abych na ni odpověděl. Nečtu tak široké spektrum děl jako například bohemisté či profesoři vyučující češtinu, kteří si pečlivě dávají za úkol prostudovat reprezentativní průřez českou literární produkcí. Často čtu knihy někým doporučené, včetně doporučení autorů i autorek, které překládám. Pokud jsem si něčeho všiml, tak asi jedině toho, že spisovatelé a spisovatelky z generace narozené v osmdesátých a devadesátých letech se mi zdají víc ovlivnění britským i americkým stylem psaní než ti a ty z generace narozené v letech šedesátých a sedmdesátých. Ale já nečtu německou beletrii, možná že ten vliv spíše přichází odtamtud.
OP: Překládají se vám lépe díla, která vyšla před sametovou revolucí, nebo až ta z porevolučního období?
AZ: To se nedá říct. Záleží spíše na autorovi, respektive na stylu psaní, než na době, kdy dílo vyšlo.
OP: Jak často se vám stává, že nějaký výraz nejde přeložit do angličtiny a musíte ho nahradit něčím naprosto jiným? Kterých spojení kromě frazeologie se tento problém obecně týká?
AZ: Nemám to přesně zmapované, ale řekl bych, že se to stává dost často. Nejčastěji se to asi projevuje u přirovnání – český jazyk jich má spoustu, některá jsou dost zastaralá. Nikdy se nepřestala používat, proto nepůsobí tak starobyle, jak vyznívají jejich ekvivalenty v angličtině. Například na jaře jsem přeložil pro České literární centrum úryvek z posledního románu Davida Zábranského Logoz. Objevuje se tam spojení Na to všichni koukali jako vrány. Výraz „koukat (nebo čumět) jako“ má v češtině zvlášť bohatý rejstřík možností, ale angličtina ne, a nejbližší řešení, se kterým jsem přišel – People gaped like a dog at a bone čili „Lidé čuměli jako pes na kost“ – sice funguje významově, ale nikdo to tak neříká. Nakonec jsem místo toho navrhl People were flabbergasted. Tato fráze je aspoň stejně běžná, a navíc dodává celku nějakou barvu.
OP: Vaše práce je hlavně filologické povahy, vystudoval jste ale i politologii. Ovlivňuje tato poslední profese výběr autorů, které překládáte?
AZ: Filologii jsem nikdy nestudoval, natož abych ji vystudoval. Mám bakalářský titul ze zoologie (z roku 1986, UMass Amherst) a pak magisterský z roku 1990 (School of International and Public Affairs, Columbia University). Ten druhý diplom mě naprosto a definitivně ovlivnil ve výběru autorů, protože během těch dvou let v období 1988 až 1990 jsem se skoro výhradně soustředil na to, co se dělo v ČSSR. Začal jsem intenzivně číst československou literaturu, tenkrát ještě hlavně v překladu, protože jsem se teprve začínal učit česky. Také jméno Jáchyma Topola, autora, kterého překládám dodnes – právě teď mám za úkol přeložit román Citlivý člověk –, jsem poprvé objevil v roce 1988 ve zprávě tehdejší Helsinki Watch (dnes už je to Human Rights Watch), organizace, která sledovala lidská práva v zemích východního bloku a snažila se podporovat jejich zastánce.
OP: Je současná česká literatura angažovaná, nebo je to jen potřeba spisovatelů a spisovatelek sdělit čtenáři svůj názor na aktuální problémy – klimatické změny, uprchlickou krizí a podobně? Mluvím především o autorech jako Petra Hůlová nebo David Zábranský.
AZ: Pojem littérature engagée, jak ho chápu já, vznikl ve Francii v době po druhé světové válce uplatněním existencialistické zásady, že se člověk definuje tím, že se vědomě angažuje v úmyslné činnosti. Littérature engagée především měla za cíl fungovat jako protiklad pojmu l’art pour l’art, tedy umění pro umění, které se dělá pouze s ohledem na umělecký účinek a bez ohledu na dopad, účinek či vliv umění na společnost. Pokud vím, existují čeští autoři a autorky, kteří mají tento přístup. Nezajímá je, jak jejich psaní působí na společnost. V případě Hůlové nebo Zábranského si myslím, že jim určitě záleží na uměleckém účinku, ale přitom jim také jde o společenský dopad jejich prací a chtějí mít vliv na své okolí. Proto bych řekl, že ano, jsou to angažovaní spisovatelé.
OP: Kdo z českých současných autorek či autorů je nejuznávanější ve Spojených státech? Objevuje se například v recenzích fráze jako „to je něco typicky českého“, nebo nic podobného už nikdo nepociťuje?
AZ: Tuto otázku dostávám často a vždycky mám malér, když se pokusím o odpověď. Ale řekl bych, že pokud u nás publikum kritické i čtenářské má nějakou představu o tom, co je „typicky české“, je to spojeno se staršími díly z doby před rokem 1989. Tato představa se vytvořila prostřednictvím edice s názvem Writers From the Other Europe nakladatelství Penguin, která existovala od roku 1974 až do roku 1989 a jejímž redaktorem byl Philip Roth. V této edici vyšly knihy Milana Kundery, Bohumila Hrabala a Ludvíka Vaculíka. Velká komerční nakladatelství také vydávala Josefa Škvoreckého, Ivana Klímu a Arnošta Lustiga, takže i oni jsou dodnes poměrně známí, a je samozřejmě známo také jméno Václava Havla. Mezi tato jména se nevešla ani jedna žena. Jsou to samí muži. Tento nepoměr v české literatuře není unikátní, ale je to nápadné. I proto kladu tolik důrazu na to, aby teď nakladatelství u nás vydávala více překladů autorek.
A teď k vaší otázce: z těch českých autorek či autorů, kteří začali vycházet v překladu do angličtiny až po roce 1989, jsou podle mého názoru nejuznávanější Jáchym Topol, Patrik Ouředník, Michal Viewegh, Daniela Hodrová, Petra Hůlová, Emil Hakl, Magdaléna Platzová, Michal Ajvaz, Sylva Fischerová. To říkám na základě toho, kolik mají přeložených knih, nikoliv podle počtu prodaných výtisků.
Alex Zucker
Alex Zucker (* 1964) je oceňovaný překladatel z češtiny a popularizátor české literatury. Na počátku devadesátých let strávil pět let v České republice, kde působil jako redaktor a překladatel v anglické sekci ČTK a časopisu Prognosis. Byl předsedou Výboru pro překlad v americkém PEN klubu. Sestavil a pravidelně aktualizuje seznam děl české literatury přeložených do angličtiny od roku 1987 (http://bit.ly/czechlitinenglish).