Silvie Mitlenerová
Plathová, Sylvia. Knížka o postelích a dvě pohádky navrch.
Z anglického originálu Collected Children’s Stories (2010) přeložili
Petr Onufer a Vít Penkala. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná.
1. vydání. Praha: Argo, 2015. 63 stran.
Básnířka, která strčila hlavu do trouby. Americká víla stíhaná depresemi. Žena Teda Hughese, která navěky opustila dvě malé děti. Pohádkářku by v Sylvii Plathové hledal málokdo. V roce 1976, 1996 a 2001 nicméně Frieda a Nicholas Hughesovi postupně vydali jeden básnický a dva prozaické příběhy pro děti, které vloni společně vyšly též česky pod názvem Knížka o postelích a dvě pohádky navrch.
Knížka o postelích je ve verších. Dozvíme se, že postel, jakou máme všichni doma – „běloučká, ustlaná a pěkňoučká“ – je ta nejhorší možnost. Mnohem lepší je postel špinavá (která už se ani nedá víc ušpinit), postel visutá (dají se z ní pozorovat ptáci), postel kapesní (praktická pro návštěvy, když nemáte, kde byste je uložili). V posteli se dají zažívat dobrodružství, není to jen nudné místo ke spaní. Nejsem si zcela jistá, jestli je dobré vyprávět takové pohádky dětem před usnutím, když si rodiče ze všeho nejvíc přejí právě, aby děti usnuly v běloučké postýlce.
Předpokládáme-li, že rodiče budou číst dětem pohádku nahlas – nejspíš asi na dobrou noc, to se pro příběh o postelích nejlépe hodí –, může se veršovaná forma trochu vymstít. Některé sloky jdou do úst docela samy: U téhleté postele / je šumafuk všem, / kam vyšplíchne barva, / kam vyteče džem! Jiné ovšem drhnou: Přeskočíte přes Měsíc / snad až do Súdánu. / Budete pružnější / než stádo klokanů. V originále stojí: Over the Moon / To Timbuktoo / With springier springs / Than a kangaroo. Originál nese více asonancí, pravidelnější rýmy, a to i když nebudeme přihlížet k volnějším pravidlům anglických rýmů, které snáze tolerují například rýmy pouze grafické. Jestliže má mít pohádka uspávací účinek, měl by si s ní překladatel dát ještě více práce; pravidelnost a rytmičnost usínání usnadňují.
Druhá pohádka, Oblek, kterému nic nevadilo, se pravděpodobně bude dětem líbit úplně nejvíc. Obsahuje totiž zásadní oblíbený element: opakování. Autorka po rozbalení tajemného balíku pečlivě sedmkrát zopakuje, jak si každý muž v rodině postupně zkusí hořčicově žlutý oblek, každému jej máma upraví na míru, ale pokaždé se vyskytne nějaký problém. Každý nakonec shledá, že pro jeho plány se oblek nehodí, a nejmladší Tomáš čeká a čeká… Leckterý čtenář by nejraději přeskočil všechno to opakování a hned si přečetl výsledek, stejně ho tak nějak tuší. Ale možnost napínat děti pečlivým čtením všech opakovaných detailů, které pak budou samozřejmě vyžadovat i při dalších příležitostech, je k nezaplacení. Pohádka se navíc krásně vyvine – Tomáš Fuk, který si oblek opravdu přál, zjistí, že přece nevadí chodit v hořčicově žlutém obleku lyžovat, sáňkovat, chytat ryby nebo dělat cokoliv jiného. Příběh tak vlastně skončí dvojitě dobrým koncem: ukáže se, že přes předchozí obavy starších bratrů obleku nevadí žádná činnost, do které se Tomáš během dne pustí, hodí se na všechno. A navíc všichni kluci v rodině od toho dne mají vlastní oblek. I nejmladší bratr se tak zařadí mezi velké chlapy.
Poslední pohádka, Kuchyně paní Třešinkové, je roztomilá a řádně vybavená domácími skřítky a antropomorfními spotřebiči, které mluví, dokonce se i hádají, a do toho ještě odvádějí různé domácí práce za paní Třešinkovou. Na druhou stranu se pohádka nevyvíjí úplně dobře: když si spotřebiče zkusí prohodit práci, tedy lednička se pokusí péct, šlehač nažehlit halenky a tak dále, nic se nedaří, všechno se kazí, všechno všem padá na hlavu. Každý by měl podle pohádky dělat jen to, pro co je předurčen; jakmile se pustí do něčeho jiného, je bez šance na úspěch a ani z té změny vlastně nebude mít radost. Jistě, „ševče, drž se svého kopyta“, ale dokud člověk patří do věkové skupiny, pro kterou jsou obvykle určené pohádky, neměl by se bát zkoušet stále nové a nové věci. Ostatně ani na pracovním trhu se dnes už nepreferuje, aby člověk seděl pětačtyřicet let na jediné židli.
Všechny pohádky spojuje důležitá věc: odehrávají se doma. Neocitáme se nikde ve strašidelných či jiných zámcích, zůstáváme mezi kuchyní a ložnicí. Je to poměrně moderní pojetí pohádek – potkávat i doma nadpřirozené bytosti, domácí skřítky a mluvící spotřebiče. Zdá se mi velmi vhodné probouzet dětskou fantazii právě tímto způsobem. Neomezovat možnost výskytu víl a skřítků jen na křišťálové studánky a mech a kapradí, ale nechat je žít také pod postelí nebo za cukřenkou. Protože lepší je školit obrazotvornost každý den, každou chvíli a v každém prostředí. Uvidět pak princeznu či skřeta mezi stromy na výletě v lese je pak už celkem jednoduché.