Lucie Koryntová
Murakami, Haruki. Po otřesech.
Z japonského originálu Kami no kodomotači wa mina odoru (2006) přeložil Tomáš Jurkovič. Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl.
1. vydání. Praha: Odeon, 2010. 160 stran.
Haruki Murakami je u nás nejznámějším japonským spisovatelem. A to jednak proto, že je typem autora pro široké publikum, a jednak je autorem nejpřekládanějším. Zatím poslední přeložený titul, který vloni vydalo nakladatelství Odeon, soubor povídek Po otřesech z roku 2006, však zdaleka nedosahuje kvalit předchozích přeložených románů. Jako by nestačilo, že Murakamiho je na českém knižním trhu plno, knížka navíc přitahuje pozornost více jménem svého autora než svými kvalitami.
Všech šest povídek vychází z reálné události zemětřesení v japonském městě Kóbe v lednu 1995. Přírodní katastrofa je tu však přítomna jen nepřímo: v televizním přenosu, v rozhovorech a představivosti hrdinů; otřesy tak nezasahují hrdiny fyzicky, ale duševně. Přitom se ani nejedná o přímé psychické postižení, jakým by byla smrt blízké osoby. Zemětřesení totiž vystupuje daleko více jako spouštěč duševních otřesů v oblasti soukromého života a následně funguje jako metafora ztráty životních jistot: Myslíme si, věříme, že je země pod našima nohama pevná a nehybná. Přece se říká: stát oběma nohama na zemi. Jenže pak jednoho dne pochopíme, že tomu tak není. (79)
Komuru opustí manželka poté, co několik dnů bez hnutí a beze slova sledovala zprávy, jak se hroutí budovy a trhají silnice, a otřesený Komura je postaven před úkol znova vystavět svůj život. Džunko, která utekla od rodičů, si uvědomuje vlastní prázdnotu, kterou se rozhodne řešit sebedestrukcí. Jošija, jehož matka odjela pomáhat obětem katastrofy, se vyrovnává s tím, že jeho otcem je údajně Pán, jejž jeho matka vyznává. Sacuki v sobě nosí zášť vůči muži, který jí zpackal život, a tajně si přeje, aby zahynul pod troskami. Obyčejný úředník Katagiri je vybrán tajemným Žabákem, aby mu pomohl zachránit Tokio před zemětřesením, a to tím, že spolu porazí zlou Žížalu, která otřesy způsobuje; v boji, který se odehraje ve sféře fantazie, si pan Katagiri uvědomí hodnotu vlastní osoby. A nakonec zemětřesení pohne Džunpeiem, aby vzal život do vlastních rukou a vyznal se z dávné lásky.
Jak vidno, postavy povídek jsou osamělé nebo opuštěné, jsou to osoby, které neví, jak naplnit svůj život či realizovat své touhy. Důležitým prvkem, který v líčení mezilidských vztahů autor exponuje, je sexualita. Zoufalstvím postav je především sex bez lásky, ale objeví se i strach z incestní touhy po vlastní matce. S postavami se čtenář setkává v okamžiku, kdy se v jejich životě něco proměňuje. Proměna se odehrává na pomezí skutečnosti a imaginárna: v rituálu, věštbě nebo snu. Komura je požádán, aby předal tajemnou schránku, a když ji dopraví na místo určení, dozví se: v té krabici se skrývalo všechno to, co uvnitř schází vám samotnému. Aniž byste to věděl, přivezl jste ji až sem a vlastníma rukama předal Sasaki. A tak jste se sám sobě nadobro ztratil. (27) Mijake, kamarád Džunko, se pokouší čelit vnitřnímu chladu (který symbolizuje noční můra, v níž se mu zdá, že se udusí v ledničce), tím, že rozdělává ohně na pláži. Jošija přijme věci tak, jak jsou, v mystickém tanci, při němž splyne s rytmem Země. Sacuki je předpovězeno, že svede boj s hadem, aby se zbavila bílého kamene v sobě. Celá povídka Žabák, zachránce Tokia je delirantním snem. A Džunpeiova neschopnost vymanit se z mezí vlastní osobnosti rezonuje se snem malé Sáry, v němž se ji Pán, co dělá zemětřesení, snaží zavřít do bedny.
K sebeproměně jsou „otřesené“ postavy často přivedeny za pomoci postav „spasitelských“, které se v jejich životě objevují s nějakým moudrem nebo povzbuzením na jazyku. Komura předá tajemnou schránku dívce Šimao a ta mu nabídne své tělo se slovy: Víte, já mám dojem, že teď moc potřebujete hodit všechno za hlavu a prostě si užívat života. (25) Mijake chlácholí Džunko: Ono to néni nijak snadné, být mladý, víš? Na to je ti velice často aj sebevětší dumání nanic. (42) Šofér povzbudí Sacuki: Jste krásný člověk, paní doktorko. Jste inteligentní, jste i silná. V srdci jako byste si ale neustále nesla jakousi jizvu. (87) Žabák ocení Katagiriho: Vy jste solidní, statečný člověk (100), a vysvětlí tak, proč právě jeho, obyčejného člověka (104), vybral k zachránění Tokia.
Postavy tedy vykročí cestou proměny a v tu chvíli vyprávění končí. Spíše než otevřeně však povídky působí neukončeně, jako náčrty toho, co by mohlo být dobrým románem. Poslední povídka Medovníky svým tématem milostného trojúhelníku ve studentském prostředí dokonce nápadně připomíná román Norské dřevo. Odbytě působí nejen konce povídek, ale i styl. Murakamiho literární jazyk, alespoň jak se to jeví podle překladu, nepracuje s výraznými aktualizacemi. Ale zatímco na velké ploše dokáže vytvořit bohatý svět postav a dějů, v rozsahu povídky jako by neměl dost koncentrace na to, vytvořit svébytný fikční svět. Co autor nabízí, jsou tvrdé věty, které by se daly parafrázovat takto: „Musel jste hodně trpět. Vy jste však silný, a proto všecko zvládnete. Stojíte za to, abyste o sebe bojoval, protože vaše osoba má cenu“, které na čtenáře identifikujícího se s postavou působí jako omamná slovní droga. A intelektuálněji založeného čtenáře má zřejmě uspokojit trocha interpretačního cvičení při výkladu metafory zemětřesení, onirických symbolů a jiných obrazů. Povídky svým způsobem zachraňuje přitažlivá otevřenost vůči sexualitě. To však k vytvoření dobré povídky nestačí.
Doufám, že nakladatelé přestanou dělat z Murakamiho oslíčku, otřes se a příště v japonské literatuře sáhnou po titulu, který si skutečně zaslouží čtenářskou pozornost.