Štěpán Dudešek
Joyce, James. Portrét umělce v jinošských letech.
Z anglického originálu A portrait of the artist as a young man (1977) přeložil Aloys Skoumal.
1. vydání. Praha: Odeon, 1983. 306 stran.
Vždy jsem měl pocit, že James Joyce a jeho dílo se v českém prostředí nenachází na takovém výsluní, v rámci světového modernismu samozřejmě, jaké mu po právu náleží. Pod drtivou autoritou Virginie Woolfové ve skvělých překladech Kateřiny Hilské se ostatní anglicky píšící modernisté krčí ve stínu a mezi nimi právě i Joyce. Nechtěl jsem věřit, že by na vině byl obecný český nezájem, neznalost či jiná nedbalost, proto jsem pak podrobněji prostudoval Skoumalovy překlady Portrétu a Odyssea a celá záhada se začala zdát alespoň částečně vyřešena. I když alespoň u Odyssea je možné najít i práce jiných překladatelů (překlad Portrétu existuje kromě Skoumalova pouze jeden, je to práce Staši Jílovské z roku 1930), jsou to právě Skoumalovy verze, ke kterým se lze nejsnáze dostat na českém trhu, ať už v nových či starších vydáních, a sám Skoumal si vybudoval pověst překladatele experimentálních děl. Jestliže se Skoumalovi podařilo svým překladem Alenky v říši divů vytvořit u Čechů nesmazatelnou představu, že jde o jednoduchou knihu pouze pro děti, jistě mohl také být schopen značně ovlivnit vztah českých čtenářů ke knihám Jamese Joyce. Rád bych se zaměřil přímo na Portrét umělce v jinošských letech, jak zní titul ve Skoumalově překladu.
Skoumal byl překladatel zavedený a zkušený, proto se mu jistě mnoho předností a schopností nedá upřít. Já bych se ale rád zaměřil spíše na nedostatky, které v jeho překladu Portrétu vidím a které mi do značné míry kazí čtení mého jinak velmi oblíbeného románu. Ačkoliv v Portrétu ještě nenajdeme Joyceovy nejsmělejší jazykové experimenty a překonávání hranic literárních žánrů a stylů, již zde je autorovo novátorství přítomné na každé stránce. Ve Skoumalově překladu je bohužel značná část literárních inovací zploštěna či vůbec nevyznívá, a to přesto, že se do práce na tomto textu pustil až po přeložení Odyssea (kde je mimochodem jeho přehlížení Joyceových experimentů až do očí bijící). Skoumala snad omlouvá jen to, že tradice být věrný spíše spisovné normě českého jazyka než autorským pokusům ozvláštnit jazyk je u nás velmi silně zakořeněná a častá.
Dobrým příkladem tohoto jevu je již úvodní pasáž ze Štěpánova útlého dětství. Zde si bere za své a upravuje dva verše písničky O, the wild rose blossoms / On the little green place do dětského blábolení O, the green wothe bothe. [1] Skoumal nabízí následující verzi: Rozkvétá planá růže / na zelené travce – což si Štěpán upraví jako Tlavička lavička. [2] V originále není malý Štěpán schopen reprodukovat slova přesně, nicméně dobře vnímá rytmickou strukturu verše a základní fonetické vlastnosti slov. Skoumal používá pouze konveční dvojici dětských slov, která jeho verzi nápěvu neodpovídá a nemá tak téměř žádnou výpovědní hodnotu o možných uměleckých tendencích hlavní postavy. Následující delší pasáž dále ilustruje ono zjednodušování či zplošťování stylu:
The director stood in the embrasure of the window, his back to the light, leaning an elbow on the brown crossblind, and, as he spoke and smiled, slowly dangling and looping the cord of the other blind, Stephen stood before him, following for a moment with his eyes the waning of the long summer daylight above the roofs or the slow deft movements of the priestly fingers. The priest’s face was in total shadow, but the waning daylight from behind him touched the deeply grooved temples and the curves of the skull. (153–4)
A ve Skoumalově překladu:
Zády ke světlu stál ředitel v okenním výklenku, loktem se opíral o hnědou žaluzii, a jak se při řeči usmíval, rozhoupával a svinoval šňůru druhé žaluzie. Štěpán stál před ním a chvíli sledoval očima, jak se nad střechami zvolna šeří dlouhý letní den a jak zdlouhavě i ladně si vedou knězovy prsty. Obličej měl kněz zcela ve stínu, ale slábnoucí světlo mu ze zadu vykreslovalo vrásčité spánky a švy na lebce. (355)
Samozřejmě že je náročné přeložit slovní hříčky typu „crossblind“ (kněz je tak jakoby slepý ke kříži neboli víře). Méně omluvitelné je, že v překladu si lze velmi těžko představit, že onen kněz Štěpánovi vlastně připravuje oprátku (slowly dancing and looping the cord). Celé odosobněné znění této pasáže v originálu má pak vyvolávat zlověstnou atmosféru se světským jasem prosakujícím skrz okno, který je zastíněn temnou postavou kněze, zatímco překlad nabízí spíše jen strojový popis situace. Zářným příkladem téhož je potom konec druhé kapitoly, kdy Štěpán poprvé navštíví část Dublinu s bordely a prostitutkami, tzv. „Night-town“.
Women and girls dressed in long vivid gowns traversed the street from house to house. They were leisurely and perfumed. A trembling seized him and his eyes grew dim. The yellow gasflames arose before his troubled vision against the vapoury sky, burning as if before an altar. Before the doors and in the lighted halls groups were gathered arrayed as for some rite. He was in another world: he had awakened from a slumber of centuries. (100)
Ačkoliv je zde paralela s nějakým temným náboženským obřadem zcela očividná, Skoumalovi se velmi dobře daří ji rozmělnit a čtenář se významu dovtípí až ke konci.
Od domu k domu chodily přes ulici ženy a dívky v dlouhých pestrých šatech. Byly neuchvátané a navoněné. Roztřásl se a oči se mu zakalily. Před kalným zrakem mu proti mlžné obloze zasvitly žluté plynové plamínky, hořící jako na oltáři. Před dveřmi a v osvětlených předsíních se kupily hloučky jako k nějakému obřadu. (303)
Problém tkví zejména v překladu slova gowns, které znamená jakýkoliv dlouhý volný oděv, včetně kněžských sutan i dámských županů. Skoumalovo v dlouhých pestrých šatech by snad už ani nemohlo být rituální tématice vzdálenější. Proč se potom Skoumal až školácky opakuje (oči se mu zakalily. Před kalným zrakem mu proti mlžné obloze zasvitly žluté plynové plamínky), když originál poskytuje dvě různá vyjádření, nelze vysvětlit už vůbec.
Dalším neduhem je značná zastaralost jazyka, která je obecně ve Skoumalových překladech přítomna. I když jeho překlad vyšel poprvé v roce 1983, originál z roku 1916 působí daleko svěžejším dojmem a zub času se na něm podepsal jen minimálně. Nezdá se mi, že by se čeština za třicet let natolik výrazně proměnila, a tak musí být tento problém připsán na vrub překladateli. Ačkoli je třeba uznat, že se v textu vyskytují také pasáže, kde je Skoumalovo archaizování žádoucí, zejména pokud jsou ovlivněny přítomností nějaké starší osoby. Pod vlivem tzv. The Uncle Charles Principle [3] mají i v originále vznešenější a staromódnější tón, například:
Every morning, therefore, uncle Charles repaired to his outhouse but not before he had greased and brushed scrupulously his back hair and brushed and put on his tall hat. While he smoked the brim of his tall hat and the bowl of his pipe were just visible beyond the jambs of the outhouse door. His arbour, as he called the reeking outhouse which he shared with the cat and the garden tools, served him also as a sounding-box. (60)
A ve Skoumalově překladu:
Každé ráno se tedy strýc Charles uchyloval do své kůlničky, nejprve si však pečlivě vzadu namazal a sčesal vlasy a nasadil cylindr. Při kouření bylo vidět ze zárubní kůlny jenom střechu cylindru a hlavičku dýmky. Besídka, jak říkal začpělé kůlně, o kterou se dělil s kočkou a zahradnickým nářadím, mu zároveň sloužila za ozvučnou mušli. (264)
Podobné stylistické zabarvení se ovšem vyskytuje i na mnoha dalších místech v knize, kde je tón originálu značně odlišný, někdy dokonce až hravý. Při štědrovečerní večeři vypráví John Casey následující historku pro pobavení osazenstva:
It was a cold day and to keep up my heart I had (saving your presence, ma’am) a quid of Tullamore in my mouth and sure I couldn’t say a word in any case because my mouth was full of tobacco juice. (36)
Skoumal ji překládá:
Bylo chladno, a abych nezochabil, měl jsem v hubě (promiňte, milostivá,) žvanec skrutlíku a nemohl jsem ani ceknout, protože jsem měl hubu plnou močky. (241)
Nemůžu se zbavit dojmu, že u Skoumala zní Casey jako postava z Jiráska a ani výrazy typu „žvanec“ či „ceknout“ příliš nepomáhají. Slova jako „skrutlík“ a „močka“, která sice patří do tabákové terminologie, dnešnímu čtenáři už nic většinou neřeknou, a především nemají v jednoznačném a jednoduchém vyjádření originálu oporu. Podobných zastaralých či neobratných formulací je mnoho, například v obličeji byl chlupatý (211), matka čpěla líp než otec (211), proti otci a matce byli starší (212), vyklouzlá jeptiška (240) a podobně.
Ve výše zmíněné ukázce je také dobré si povšimnout, že Skoumal netuší, že a quid of Tullamore znamená množství whisky za jednu libru a ne skrutlík. Pan Casey se přece neomlouval za to, že žvýkal tabák, ale za to, že byl přiopilý. Podobných drobných zaváhání ve významu lze nalézt víc. Slovo cachou (7) (i na onomatopoeickém základě lze snadno rozkódovat, že se jedná o bonbon proti kašli neboli hašlerku) překládá jako pokroutku, což je zastaralý výraz pro staročeský druh pečiva. Zvolání Forge ahead! (12) místo výzvy či povzbuzení překládá jako prosté Hurá! (216) a časté označení muže v angličtině a gentleman (9) má v jeho verzi podobu zcela nevídaného spojení lepší člověk. (213) Kromě toho se může čtenář také pozastavit nad tím, proč Skoumal tvrdí, že zaslechl tento tón v kusých Vergilových verších, (365) když z vlastní zkušenosti vím, že v české klasicko-filologické tradici (minimálně druhé poloviny 20. století) se jedná vždy o Vergiliovy verše. Zda se pro svou verzi rozhodl překladatel pod tíhou angličtiny nebo jde o sto let starý archaismus, říct nedokážu.
Jinde zase Skoumal vypouští z nepochopitelných důvodů drobné části vět, které sice většinou nijak zásadně nemění význam, ale překladatelský záměr v nich lze najít opět jen těžko, například When you wet the bed, first it is warm then it gets cold. (7) ‒ Když si pomočíš postel, zpočátku to studí. (211) nebo both his father and Uncle Charles said that Dante was a clever woman and a wellread woman (11) ‒ podle strýce Charlese je Dante chytrá a sčetlá ženská. (215)
Portrét je plný promluv o jazyce a významu slov, a ačkoliv se Skoumalovi podařilo zdárně vyřešit scénu s trychtýřem („Co je nálevka?“ „To. To je… trychtýř.“ (389)), kde si Štěpán uvědomuje nejen význam a funkci slov, ale i z toho plynoucí důsledky související s vlastní i národní identitou, v ostatních podobných případech jednoduchou lingvistickou rovnici překládá jinými výrazy a význam tak mizí často do ztracena: například And belt was also to give a fellow a belt. (9) ‒ Dát řemenem znamenalo taky spolužákovi nařezat. (213) nebo Suck was a queer word. (11) ‒ Cucák znělo divně. (215) Poslední příklad působí zvlášť úsměvně, protože po této větě si Štěpán uvědomuje, proč je suck divné slovo, jelikož jde přímo o zvuk, který vydává umyvadlo, když odteče voda. Říct tedy, že znělo divně, značně narušuje autorský záměr.
Poslední velkou kaňkou na celém překladu Portrétu je neduh, který lze najít ve značné míře především v Odysseovi. Skoumal měl možná pocit, že některé hříčky a jazykové finesy jsou příliš složité pro běžného čtenáře, a tak je občas vysvětluje, ač to není vůbec patřičné. Jeden příklad za všechny – lehce enigmatické hacking chestnut, the conqueror of forty (14) překládá nudným spojením sázecí kaštan, který vyhrál ve čtyřiceti partiích. (215)
Může se zdát, že jsem ke Skoumalovi až příliš přísný ve své kritice, že spoustu interpretací a lišících se čtení nemůže jeden překladatel předvídat, myslím ale, že to má opodstatnění. Jednak dílo Jamese Joyce by se pro svůj význam a přínos světové literatuře nemělo brát na lehkou váhu, Skoumal měl očekávat, že i ranější tvorba autora Odyssea bude vyžadovat maximální péči a pozornost. A hlavně – vzhledem k tomu, že překlad Portrétu vyšel v roce 1983, měl Skoumal velmi dobrou možnost načerpat náhled a inspiraci z nesčetných studií, které se za tu dobu vyrojily a rozebraly Portrét ze všech možných přístupů a teorií (například výše zmiňovaný Hugh Kenner).
Rád bych však přece jenom skončil v pozitivním duchu. Přes značnou těžkopádnost a zastaralost jazyka, drobné chyby a zaváhání, nelze říct, že Skoumalův překlad Portrétu je vysloveně špatný, a je v něm možné najít spoustu působivých míst (zejména takzvané „Fire Semons“ ze třetí kapitoly dokážou navodit téměř totožný efekt jako originál). Proto na závěr uvedu jedno velmi zdatně přeložené místo, jde o tzv. „bird-girl“ z konce čtvrté kapitoly, kde se Skoumalovi podařilo vystihnout náladu situace i figuru chiasmu: Her bosom was as a bird’s, soft and slight, slight and soft as the breast of some dark-plumaged dove. (171) ‒ Hruď měla ptačí, hebkou a útlou, útlou a hebkou jako hruď tmavé holubice. (373)
Poznámky:
1. Joyce, James. A Portrait of the Artist as a Young Man – Text, Criticism, and Notes. New York: Viking Penguin Inc., 1977. 7. Ve všech dalších případech je originál citován ze stejného zdroje a uvádíme pouze čísla stránek přímo v textu. [Zpět]
2. Joyce, James. Dubliňané, Portrét umělce v jinošských letech. Přeložil Aloys Skoumal. Praha: KMa, 2000. 211. I zde dále jen čísla stránek stejného vydání. [Zpět]
3. Viz Kenner, Hugh. Joyce’s Voices. Rochester: Dalkey Archive Press, 2007. 15–38. [Zpět]