Džiró Akagawa
Tereza Nakaya
A byla jedna.
V domnění, že hodiny v obýváku jdou nejspíš špatně, jsem se podíval na jiné, digitální. Spatřil jsem číslice 1:00.
Telefon ale nezvoní.
„To není možné…,“ zamumlal jsem.
Proč asi? Co se jen mohlo stát?
Je vůbec možné, že tenhle telefon v jednu ráno nezazvonil? … Ne, to není, nejspíš něco narušilo běh času.
Jenže nevím, co by to mohlo být…
Jak se tak dívám, ručičky hodin ukazují jednu hodinu a jednu minutu a na digitálních naskočilo 1:01.
Telefon tedy skutečně nezazvonil!
Spadlo ze mě napětí a já se uvolněně zabořil do pohovky.
Seznamování bývá snadné, ale rozchody jsou těžší. Člověk, který to na vlastní kůži nezažil, to nejspíš vůbec nedokáže pochopit.
Třeba ve filmech se milenci rozcházejí opravdu pěkně, ve skutečnosti však rozchody provází jen hořká pachuť hádek a nenávisti.
Tak tomu bylo i v našem případě.
„… cože?“ Vstávala z hotelové postele a nahou horní polovinu těla si halila do deky.
Já jsem si před zrcadlem vázal kravatu.
„Cos to teď říkal?“ zeptala se mě znovu.
Schválně jsem se na chvilku odmlčel, a pak jsem odpověděl: „Řekl jsem: rozejděme se.“
„Rozejít se?“ Usedla na postel. „Jak jako, tak najednou…“
„Takové věci se přece říkají najednou.“
Nemám rád scény. Řekl jsem to proto tím nejmírnějším možným tónem.
„Já tomu nerozumím,“ řekla. „Proč?“
„Tak na to se mě neptej. Už nějakou dobu to mezi námi neklape. To snad i ty sama dobře víš.“
Ztichla. A já se tak začal mylně domnívat, že pochopila. Má opatrnost poněkud polevila. „Vlastně se budu ženit s dcerou hlavního šéfa,“ vypadlo ze mě po několika konejšivých slovech. „Tobě se sice nevyrovná, ale moje budoucnost je pro mě přednější. Tak si taky honem najdi někoho lepšího, než jsem já, a…“
Otočil jsem se k ní a zmlkl. Její oči naplněné nezměrnou záští jako by mě prořezávaly neviditelným ostřím.
„No, to jsem si mohla myslet.“ Její hlas byl studený a nevěstil nic dobrého. „Myslela jsem si, že v tom bude něco takového.“
„Nemá smysl, abys ke mně chovala zášť.“
„Že to nemá smysl? Tak to jsi na omylu,“ nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Takže ty sis se mnou od začátku jenom pohrával. Buď si jistý, že ti to oplatím!“
Bylo pro mě překvapením, že má tak prudkou povahu.
Nicméně tehdy jsem si ještě nedělal starosti. Říkal jsem si, že časem její vztek určitě poleví…
Její odplata začala ještě tu noc.
Jen co jsem usnul, vzbudil mě telefon.
„Kdo to jen…“
Mumlaje jsem se posadil a podíval se na hodiny u polštáře. Jedna ráno.
Ještě pořád jsem bydlel sám v jednopokojovém bytě o šesti rohožích, takže když telefon zazvonil, nezbylo mi než vstát.
Zvedl jsem sluchátko a řekl: „Prosím, kdo volá?“
Nebylo slyšet žádný hlas.
„Haló? … Kdo volá?“
Chvilku jsem čekal, ale na druhé straně se nic neozývalo. Měl jsem z toho divný pocit.
„Haló? … Haló!“
Dopálilo mě to a vzteky jsem praštil sluchátkem.
Když jsem se vrátil do postele, napadlo mě, jestli to nemohla být ona… Určitě, na druhém konci linky někdo byl.
Vše tomu nasvědčovalo.
Jasně. Určitě to byla ona.
Pokrčil jsem rameny a rázně přes sebe přetáhl přikrývku.
Následující den jsem se kvůli přesčasu vracel domů pozdě.
Když jsem odcházel z firmy, bylo už po jedenácté. Patřit k elitě není zkrátka jednoduché.
Nechtělo se mi jít z práce rovnou domů, a tak jsem ještě s jedním kolegou zašel do baru.
Zrovna ve chvíli, kdy jsme probírali obvyklá témata, jako jsou stížnosti na firmu nebo golf, zavolala na mě vrchní číšnice, moje stará známá: „Telefon!“
„Pro mě?“
„Jo.“
Trochu mě to vyvedlo z míry. Kdo k sakru může vědět, že jsem tady? Ať to bylo jakkoli, musel jsem to vzít.
Poškádlen slovy: „Snad na sebe nenecháváš čekat nějakou milenku?“ jsem zvedl sluchátko.
„Haló?“
… Bez odezvy. „Haló? … Kdo volá?“
Náhle jsem si vzpomněl na ten včerejší noční telefonát.
Podíval jsem se na hodiny… Byla jedna v noci, přesně.
Od té doby mi volala každou noc přesně v jednu. Nemůžu vlastně s jistotou tvrdit, že to byla ona. Nikdy jsem ji totiž neslyšel přímo, pouze jsem od člověka, který mě k telefonu volal, věděl, že „je to nějaký ženský hlas“.
Jenže nikdo jiný než ona to být nemohl.
Několikrát jsem zašel k ní do bytu, abych ji přiměl v tom přestat, ale pokaždé byla někde venku, takže se mi ji nepodařilo doma zastihnout… Začal jsem to tedy dělat tak, že jsem čekal, až v jednu telefon zazvoní, pak jsem zvedl sluchátko a ihned ho zase položil.
To pak tu noc už nikdy podruhé nezavolala.
„… Co je ti?“ zeptala se manželka.
„Ale nic, čas totiž…,“ podíval jsem se na hodiny.
Moje žena – dcera mého hlavního šéfa, o které jsem mluvil – se na mě dívala nechápavě.
Bylo to o svatební noci v místě našich líbánek. Chtěl jsem věřit tomu, že až tam by mi snad nezavolala, ale zároveň mi bylo jasné, že to udělá…
Bezpochyby zavolá.
Byla jedna hodina ráno… Telefon u postele zazvonil.
Bylo nutné, abych manželce vysvětlil, jak se věci mají. Tento „rituál“ bude totiž nejspíš pokračovat každou noc.
„… Aha, tak o tohle jde.“ Žena se nezlobila. Přestože je to dcera mého hlavního šéfa, je ke mně vždy laskavá a pokaždé si dává pozor, abych se necítil méněcenný.
„Už to chápu. Myslím ale, že v její situaci je to přirozené jednání… Určitě toho jednou nechá. Do té doby jí ten telefon klidně zvedej.“
„Díky,“ řekl jsem dojat její dobrotou.
„Ale… vždyť ani ty na ni pořád nemůžeš zapomenout, ne?“
„To není pravda!“
Pevně jsem svou ženu objal…
Ale… Dnes v noci telefon nezazvonil.
Proč asi? Co se jen mohlo stát?
Upřeně jsem zíral na sluchátko telefonního přístroje setrvávajícího v mlčení… Představil jsem si ji na druhém konci linky, jak tam leží mrtvá a opuštěná.
Proboha! … Snad nespáchala sebevraždu?!
Náhle jsem neměl stání. Oběsila se, nebo si podřezala žíly? Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si byl jistý.
Vstal jsem.
Když jsem dorazil do jejího bytu, bylo už po druhé hodině.
Když jsem otevřel dveře, byla tam – čekala a mile se usmívala.
„Tak přece jen jsi přišel, viď?!“
„Hele… O co ti jde?!“
„Věděla jsem to.“
„Co?“
„Už se nemáš kam vrátit. Já jsem jí totiž zavolala.“
„Cože jsi?“
„Tvé ženě. A řekla jsem jí, že jsi na cestě ke mně. Bylo mi jí líto. Pomyslela si, že jsem jí tě přebrala, a tak měla zastřený hlas.“
Byl jsem v šoku. Měla mě přesně tam, kde mě mít chtěla… Dostal jsem vztek.
Zničehonic jsem ji rukama chytil za krk. To, že v tu chvíli ani trochu nevzdorovala, mi tenkrát mělo být podezřelé.
Právě v tom totiž spočívala její skutečná pomsta…
Originál: Akagawa, Džiró. „Fukušú senjó daijaru“. Odoru otoko. Tókjó: Šinčóša, 1986. 167–176.