Sestavil Lukáš Novosad
Čtenářům, již porůznu a především na internetu vyjádřili nespokojenost s převodem románu Neala Stephensona Rtuť, patrně přineslo udělení Anticeny Skřipec překladatelům Haně a Martinu Sichingerovým zadostiučinění za peníze vydané za tak pokažený výrobek anebo přinejmenším za čas s ním strávený. Hlasy podezřívající kritiky tohoto překladu a následně i porotu Skřipce takřka z podjatosti byly též na koni. Odmyslíme-li si osobní výpady, byli jsme svědky nebývalého čtenářského zájmu o překladatelské umění. Souvisí to po mém soudu především s fantastickým žánrem, kam Rtuť spadá (byť jde spíše o alternativní historii než o zástupce SF) a který je živen čtenářskou uvědomělostí a živelností, a s neúměrně vysokou cenou, za niž je román prodáván. Samotné udělení Skřipce pak bylo pochybovači odmítáno též s poukazem na nominaci Rtuti na knihu roku v kategorii SF Akademie science fiction, fantasy a hororu.
Jak však v průběhu předání uvedl předseda letošní poroty Skřipce Václav Jamek, celkem se na Rtuť sešlo pět nominací. To je třeba brát vážně; počet nominací i hojnost diskusí nad překladem Rtuti totiž mimo jiné ukazují na prestiž Skřipce mezi čtenáři a snad – pánbů dej – i na vzrůstající povědomí o významu kvalitního, a to nejen uměleckého překladu.
Když ke mně proto údajně po osmi přeposláních a už bez hlavičky došel mail od Antonína Kudláče, zaujatý a rozhořčený ohlas vysokoškolského pedagoga a literárního redaktora na letošní Skřipec, požádal jsem ho o svolení mail přetisknout a zveřejnit jeho názor oficiálně (samozřejmě autorem redigovaný na místech, kde uznal za vhodné) – ostatně volné přeposílání Kudláčova mailu svědčí o tom, že byl pochopen a snad i zamýšlen jako otevřený. Nevím, jak obsáhlá dosud celá mailová diskuse, kterou inicoval právě Antonín Kudláč, byla, ale z dalších mně známých úryvků stojí za zmínku reakce překladatelky Petry Andělové, jež svým charakterem přesahuje žánr osobního mailu a která přesně vyjadřuje jeden názorový proud na současné postavení českého překladatele. Ačkoli jsem i Petře Andělové nabídl možnost publikace, odmítla s tím, že by musela svůj příspěvek korigovat, k čemuž se jí bohužel nedostávalo času. Jelikož ale její příspěvek považuji skutečně za důležitý, dovolím si být netaktní a s odvoláním na jeho již beztak volné šíření ve svém citovat alespoň gró Andělové názoru: „(…) Zdrbnout překlad není problém (…). Na překlad bývá velice málo času a troufnu si tvrdit, že jen ve velice ojedinělých případech má člověk čas nechat text ‚uležet‘ a ještě jednou se k němu vrátit. (…) Pokud jde o neporozumění jazyku originálu, nadzvedávají mne ze židle horší věci než ‚váček se žlučí‘, což žlučník ve své podstatě je (…). Opět by byl potřeba kontext, aby bylo jisté, že jde o stylistickou neobratnost (dovedu si představit, že při porcování zvířete se z jater vyřízne váček se žlučí, nikoli žlučník). I anticenu někdo dostat musí, a pokud manželé Sichingerovi někomu šlápli na kuří oko, dostali Černého Petra oni. Smutné na tom je, že ač nepatří k nejhorším (vycházím z předpokladu, že jinak by tak rozsáhlé dílo vůbec nepřeložili, nebo by se nedalo vůbec číst, což sama recenze popírá), mají nejspíš utrum, a tak honem další (slušný) překlad nedostanou. Překladů vycházejí ročně stohy a posuzovat všechny (…) mi připadá jako nadlidský úkol. Logicky tak komise vychází z kritik publikovaných v průběhu roku. Za léta v oboru jsem ovšem nepochopila, podle jakého klíče si posuzovatelé překladové knihy vybírají. Pokud jde o ‚kritická hodnocení‘ vydávaných knih, nabyla jsem dojmu, že nemalou roli hrají osobní vztahy (např. posuzovatele k nakladatelství a překladateli). K zamyšlení vybízí i fakt, že anticeny v naprosté většině ‚vyhrávají‘ překlady z angličtiny (…). Vnucuje se proto kacířská myšlenka, že budu-li překládat např. z provensálštiny, bretonštiny, katalánštiny, velštiny nebo řečtiny (…), mohu klidně spát, beze strachu o svou pověst. (…)“
Je myslím zjevné, proč je podnětné upozornit na diskusi tiskem. Je prospěšná. Bude-li totiž pokračovat tak, jak u Antonína Kudláče začala, nezůstane u udělení Skřipce Rtuti; už oba diskutanti se zamýšlejí nad smyslem Skřipce obecně. Zrovna tak nad smyslem kritiky překladu, neboť zpochybňují i věcnou a příklady podloženou analýzu jako přínosnou metodu – aniž by však nabídli recept jiný. A. Kudláč též podrývá hodnotu internetové diskuse, třebaže k uvedení svého stanoviska použil stejné médium. Nešť, jen jsem se domníval, že web si místo seriózního názorového zdroje už vydobyl. Osvěživě je sice napadáno obecné přesvědčení o vysoké kvalitě překladů v renomovaných nakladatelstvích, ale raději se nejmenuje přímo. Vzápětí se přitom A. Kudláč ptá, jak na zmetky upozornit, ale Skřipec jako mediálně významný nástroj pomíjí. (Osobně bych uvítal debatu o korekci pravidel Skřipce tak, aby byla vyzývavější a scházelo se každoročně více nominací než jedna jako letos a v jazykově širším záběru, na což upozorňuje i P. Andělová.) A v neposlední řadě A. Kudláč adoruje průměrnost jako laťku, s níž je třeba, ba slušné se spokojit.
Níže tak uvádíme nejprve lektorský posudek Miroslava Jindry ke Rtuti (mj. doklad, jak si jako porotce Skřipce můžete ulehčit práci; srovnejte s kritikou Daniela Dolenského a textem redakční nominace Plavu na Skřipec, dostupné na webu časopisu na hlavní stránce, a solidním posudkem druhého letošního porotce Vratislava Slezáka, viz web OP), ohlas A. Kudláče a reakce redakčních radních tohoto časopisu, Viktora Janiše a Jana Vaňka jr., jež Antonín Kudláč výslovně zmiňuje.
Lukáš Novosad
Posudek na české vydání knihy Neala Stephensona Rtuť
Na udělení Skřipce za rok 2008 překladu románu Rtuť (originální titul Quicksilver) Neala Stephensona, vydaného nakladatelstvím Talpress v minulém roce, obdržela Obec překladatelů několik nominací z různých zdrojů, především ovšem z řad příznivců a znalců literární fantastiky. Vzhledem k tomu se porota tímto návrhem zabývala velmi vážně a zodpovědně.
Především došla k závěru, že jde o opravdu závažné literární dílo, které nepochybně přerůstá hranice žánru, ve kterém se bohužel už tradičně vydávají více či méně pochybné české překlady, poškozující jak samu produkci tohoto typu, tak čtenářský vkus a jazykový cit. V tomto případě je řada seriózně argumentovaných poukazů na nedostatečnou kvalitu překladu tím závažnější právě proto, že jde o velmi rozsáhlé, literárně významné a ve světě respektované dílo.
Je třeba ovšem konstatovat, že jeho překlad musel představovat mimořádně náročný úkol nejen proto, že česká verze díla má přes tisíc stran. Za svoje úsilí by si překladatelé Hana a Martin Sichingerovi zasloužili plné uznání, kdyby je bylo možné kvalifikovat jako úctyhodné nejen z hlediska kvantity práce do překladu vložené, ale především také z hlediska její nesporné kvality. V tomto smyslu jsou některé kritické argumenty, uváděné v nominačních návrzích, občas až příliš tvrdé. Hovoří se v nich o „skandálně špatném“, „nehorázném“, „strašném“ překladu, „překladovém paskvilu“ a podobně. I po odfiltrování někdy až příliš silácky a emocionálně formulovaných připomínek se ovšem porota musela s podstatou většiny kritických postojů ztotožnit.
Nejrozsáhlejší, nejpodrobnější a nejvěcnější kritický pohled na tento překlad Sichingerových podal ve 12. čísle loňského ročníku časopisu Plav (jednoho z oficiálních navrhovatelů) Daniel Dolenský. Konstatuje se v něm, že překlad prokazuje závažná pochybení pramenící jak z nedostatečných znalostí jazyka originálu, tak ze stylistických neohrabaností v zacházení s jazykem cílovým. Bohužel je třeba upozornit i na to, že některé pasáže vzbuzují podezření, že text nebyl redakčně zpracován, protože jinak by v něm nemohly zůstat některé těžko pochopitelné lapsy; např. „hodil přístroj do rybníka, kde se potopil“ (on, nebo přistroj?) nebo „kde byl vzduch tak čistý, abych zahlédla fresky na stropě“. V textu se vyskytují i neopravené tiskové chyby a dokonce i „hrubky“ jako „vymícení“. Některé formulace působí dost komicky: „Žena se sudem inkoustu na zádech… na něj zakřičela nabídku, a než ji stihl odmítnout, ukázala se druhá žena s inkoustem na zádech, mnohem lepším, a přesto levnějším…“; „oba Angličané postávali u ohně, dokud se z obou stran řádně neopekli…“; a co třeba tato pasáž: „…a ji napadlo něco lepšího. Místo napřáhnutí se postavila, popadla madla zásobní bedny, zdvihla ji nad palubu, a právě když přehazoval nohu přes okrajník, postrčila mu ji šťouchnutím boků do obličeje.“ Podobných „kouzel nechtěného“ se najde několik na každé stránce. Citát z Dolenského: „Sichingerovi do textu vplétají vazby, slova a slovní spojení, která sice nejsou přetažená z originálu, ale přesto jsou v češtině jednoduše nevhodná, neobvyklá (což v tomto případě není pozitivum), anebo zkrátka nešťastně zvolená. Překladatelé silně nadužívají adjektivum ‚bizarní‘, které jsou schopni propašovat téměř kamkoliv, takže se v textu nachází ‚bizarní rokle‘ (505; v orig. ‚fantastical‘), ‚bizarní roztržky‘ (896; ‚absurd‘) i ‚bizarní ozdoby‘ (546; ‚queerly distorted‘ navíc znamená něco úplně jiného). Ustálené české obraty se v překladu neústrojně proplétají a mísí se slovy, která k nim nepatří – vznikají pak podivnosti typu ‚na koleni spíchnutá košťata‘ (502), ‚Dobrý odhad. Skoro do černého.‘ (35)“
V jednom nominačním návrhu se natvrdo upozorňuje, že jakmile Sichingerovi narazí na složitější výrazivo, mechanické opisování z překladového slovníku na ně prozrazuje, že mají se správným přečtením textu občas velké problémy, a jejich překlad podle toho dopadá. Chabá znalost angličtiny vede u nich někdy i k takovým – bizarním – omylům, že třeba „gallbladder“ (= žlučník) překládají jako „váček se žlučí“ nebo „grandfather clock“ (= pendlovky) doslovně jako „dědečkovy hodiny“ či – jak opět zaznamenává Dolenský – ke zhůvěřilostem jako „possibly he was just clearing his throat“ (= možná si jen odkašlal) přeloženo jako „možná si jen čistil jícen“ – jak by to asi dělal? Tyto namátkou vybrané podivnosti jistě dostatečně přesvědčivě zdůvodňují odmítavý postoj k tomuto překladovému výkonu.
Závěrem uveďme, že nakladatelství Talpress hodlá vydat další dva díly Stephensonovy románové trilogie Barokní cyklus (což lze jen vítat), ovšem zřejmě opět v překladu Sichingerových. O zdaru takového záměru lze po zkušenostech se Rtutí důvodně pochybovat.
Dr. Miroslav Jindra, anglista,
člen poroty pro Anticenu Skřipec
Milí kamarádi,
nemohu odolat, abych nekomentoval udělení Anticeny Skřipec překladu románu Rtuť Neala Stephensona z pera manželů Sichingerových. Román jsem četl a o překladu jsem už s některými z vás mluvil. Když jsem na stránkách Obce překladatelů četl posudek překladu od dr. Miroslava Jindry, uvědomil jsem si, jak je snadné jakémukoli překladu přišít nálepku paskvilu a z jakéhokoli překladatele udělat neumětelského hlupáka. (…)
Ponechávám stranou nepříliš vybroušenou stylistiku posudku dr. Jindry, což je u tak renomovaného překladatele na pováženou, i to, že argumenty v podstatě opisuje z podrobné recenze překladu Rtuti v revue Plav č. 12/2008 (…). Za opravdový problém spíš považuji hysteričnost a tendenčnost celé kampaně, vedené proti Sichingerovým, a to často osobami, které o literárněnakladatelském provozu včetně překládání mají jen velmi obecné představy. Překlady manželů Sichingerových se příliš nevymykají českému překladatelskému průměru, ovšem rozhodně nejsou tak děsivé, jak se stále omílá v internetových diskusích. Rozbor překladu v Plavu vypočítává řadu chyb a problémů, které jeho autor v textu nalezl. Velmi často jsou to ovšem jevy, které nalezneme takřka v každém druhém překladu, a to mnohdy v podstatě větší míře než v Rtuti. Překlad více než tisícistránkového díla není legrace a nakladatelské termíny jsou obvykle nadmíru šibeniční. Každý si nemůže dovolit ten luxus jako např. Viktor Janiš, aby překládal jeden román prakticky rok.
Zaráží mne způsob, jakým byl překlad Stephensonova románu nominován na Skřipec a obecně celá dlouhodobá kampaň proti Sichingerovým, jejichž překladatelská práce, jak jsem přesvědčen, neklesá pod běžný (pravda, celkově nevalný) průměr českých překladů. Ostatně sám autor posudku dr. Jindra přiznává, že „jsou některé kritické argumenty, uváděné v nominačních návrzích, občas až příliš tvrdé“. Pozoruji už dlouho v internetových diskusích neblahou tendenci vyjmout několik problematických míst z nějakého překladu a na jejich základě „odstřelit“ celou knihu jako paskvil. Vždy se najde dost lidí, kteří se k diskusi hbitě přidají a plivou na překladatele, aniž by sami uměli kloudně česky, jak je z jejich reakcí patrné. Je snad toto vhodný základ, na němž lze vybudovat „ocenění“ práce překladatele, které může mít vážný dopad na jeho profesní dráhu?
Obecný názor na kvalitu toho či onoho překladatele lze bohužel formovat i prostřednictvím určité „fámy“, jejíž součástí jsou například zmíněné internetové diskuse, stejně jako to, s kým se kdo zná a kamarádí. Manželé Sichingerovi prostě mají evidentně smůlu, že někomu slouží jako obětní beránci za všechny ostatní.
Nechci tím omlouvat zjevné chyby v překladu Rtuti, ale ptám se: proč zrovna Rtuť? Stačí namátkově otevřít prakticky jakoukoli překladovou publikaci (a to i z pera dosti renomovaných překladatelů), a najdu tam věci velmi podobné. Příklad: na jaře jsem četl sborník New Weird, vydaný nakladatelstvím Laser, přeložený kolektivem překladatelů a redigovaný Helenou Šebestovou, Martinem Šustem a Tomášem Jirkovským. Úvodní esej J. VanderMeera (přeložil Milan Žáček) je prakticky nečitelná, nemluvě o řadě redaktory přehlédnutých chyb a překlepů. Tato kniha byla přitom nominována na Ceny Akademie SF, fantasy a hororu!
Podstatná věc je kvalita redakční práce. Dobrý redaktor dokáže i z nepříliš zdařilého překladu učinit překlad alespoň průměrný. Spolupráce redaktora a překladatele je tandemovou prací, jejíž výsledek padá na hlavy všech zúčastněných. Je myslím zřejmé, že odpovědný redaktor Rtuti svou práci nevykonal dobře. Verdikt poroty Skřipce ani posudek dr. Jindry bohužel nezmiňuje vedle překladatele také jméno odpovědného redaktora, ač to v předchozích ročnících bývalo zvykem.
Útoky proti Sichingerovým mi ve světle tohoto připadají spíše diktované osobní animozitou než faktickými výhradami proti jejich práci. Mezi nejagresivnější kritiky patří např. Jan Vaněk jr., kterého většina z nás zná jako malicherného hnidopicha a co hůř, sotva průměrného příležitostného překladatele…
Znovu tedy opakuji: proč zrovna Sichingerovi? Proč není stejný prostor v diskusích o kvalitě překladů dán například některým opravdu mimořádně hrozným převodům z produkce BB/artu, Domina, Mladé fronty, Volvox Globator? Nedivte se, prosím, že vzhledem k zažitým českým zvyklostem hledám důvod v osobní animozitě konkrétních osob, které ovšem nedokážu pojmenovat, neboť jejich totožnost neznám. Možná jsem paranoidní, to nevylučuji. Ale pobyt v prostředí fanoušků literární fantastiky zanechá na člověku jisté stopy.
Prohlašuji na svou čest, že manžele Sichingerovy ani nakladatele Talaše osobně vůbec neznám a tudíž má poznámka není nějakou pomocí kamarádům. Prostě mi jen jako čtenáři a dlouholetému nakladatelskému redaktorovi není úplně jedno, co se v branži odehrává. Schválně tento mail posílám také přátelům – profesionálním překladatelům (Petra Andělová, Daniela Mičanová), a budu jen rád, když někdo zareaguje a třeba mne vyvede z omylu nebo jakkoli vysvětlí, co tohle všechno má znamenat…
Omlouvám se, že obtěžuji a pochopím, pokud vás tato věc nezajímá, že zprávu vymažete.
Zdraví
Antonín K. K. Kudláč
Není luxus jako luxus
Když jsem četl slova Antonína Kudláče „Každý si nemůže dovolit ten luxus jako např. Viktor Janiš, aby překládal jeden román prakticky rok.“, musel jsem se trpce pousmát. Pan doktor Kudláč samozřejmě nemusí a ani nemůže znát okolnosti překladu románu Jonathan Strange a pan Norrell, na který bezpochyby naráží, pro další argumentaci jsou ale důležité, a tak se o nich rozepíšu trochu obšírněji. JSaPN má 935 normostran, zdatný překladatel by ho tedy měl přeložit cca za čtyři a půl měsíce. Já jsem i s různými revizemi, korekturami a zanášením připomínek od svých přátel a konzultantů překládal přinejmenším devět měsíců čistého času. Po celou tu dobu jsem samozřejmě nedostával honorář, ten se obvykle platí po vydání díla, což bylo v mém případě zhruba půl roku po odevzdání posledních korektur. Jediné sporadické příjmy jsem měl z komerčních překladů, i kvůli nim jsem překlad nakonec odevzdal s více než půlročním zpožděním.
To mělo hned několik velmi nepříjemných následků. Za prvé jsem překládal ve značném stresu, protože nakladatelství Alman drsně tlačilo na co nejrychlejší dodání. Za druhé jsem čelil drastické pokutě ve výši 90 % z výše honoráře (15 % za každý měsíc zpoždění – dlužno dodat, že nakladatel od ní nakonec velkoryse upustil). Za třetí se mi půlroční zpoždění promítlo do všech dalších překladů pro všechna další nakladatelství, přišel jsem kvůli tomu definitivně o možnost publikovat román Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý (a cokoli jiného) v Odeonu, v BB/artu jsem zase přišel o možnost překládat Příběh služebnice od Margaret Atwoodové a nádhernou sbírku povídek Malé hanebnosti od Panose Karnezise.
Byl to skutečně luxus.
Stálo mi to za to? Asi ano, jinak bych to nedělal. Stále jsem měl na paměti slova Jana Zábrany ze sbírky esejů Potkat básníka: „Překladatel by neměl být nikdy předem zamilovaný do honoráře, měl by být vždy trochu nevěrný svým honorářům, protože příliš těsné svazky na tomto poli vedou lidi k tomu, že znectívají sami sebe, že jsou nelítostní i k tomu, co je v nich dobrého.“ Věděl jsem, že zvolený postup (tj. překlad Clarkové v intencích předchozích překladů Jane Austenové) musím důsledně dodržet v celém překladu na stovkách stránek, že utéct z jednou nastoupené cesty odvahy lze už jen s jizvou na vlastním sebevědomí a za tu cenu, že už zahodím vykonanou práci.
Ano, Petra Andělová má pravdu, že „na překlad bývá velice málo času“ a že „jen ve velice ojedinělých případech má člověk čas nechat text ‚uležet‘ a ještě jednou se k němu vrátit“. Jenže je to pravda jen částečná. Nutno doříct: překladatel na šibeniční termíny nemusí přistoupit, a není-li zbytí, může nebo dokonce musí je porušit. Protože primárně je odpovědný autorovi, právě v jeho zájmu musí odevzdat nejlepší možnou verzi daného textu. „Znám případy,“ pokračuje Zábrana, „kdy překladatelé chladnokrevně hrají problémy do autu, poněvadž si buď nevěří, nebo jsou líní nebo vědí, že konsekventní řešení by je stálo dvakrát tolik času než ,odvezený‘ konvenční překlad, a oni nejsou ochotni (anebo prostě z existenčních důvodů ani nemohou) tolik času obětovat.“
Nakonec jde jen a jen o preference: máme radši rychle vydělané peníze (v literárním překladu představa dost absurdní), nebo poctivou práci, za níž si můžeme stát i po letech? Protože po letech už si nikdo ani nevzpomene, že se to či ono dělalo pod tlakem, zůstanou jen ty důkazy na papíře.
Tím se konečně dostávám k případu manželů Sichingerových. Je celkem zbytečné hledat tu nějaké osobní animozity, spíš je potřeba mít na paměti několik faktorů:
1. Předchozí díla Neala Stephensona překládal Tomáš Hrách a Richard Podaný, a laťka překladatelského výkonu byla nastavena pořádně vysoko.
2. Neal Stephenson se mezi scifisty těší kultovní oblibě, tudíž bylo jasné, že jak dílu, tak překladu se bude věnovat nemalá pozornost.
3. Neal Stephenson je autor nesnadný, překlad jeho děl vyžaduje mimořádný intelektuální záběr a velkou stylistickou zdatnost.
Překlad Rtuti by tedy byl těžkým oříškem i pro zkušeného překladatele, natožpak pro manžele Sichingerovy, kteří jsou pořád překladatelé značně neopeření. Bohužel jim chybí i základní řemeslná zdatnost a akribie: opravdu není možné, aby si někdo pletl kuš s „lukem“, válečnou loď s „vojákem“, autora jménem Westfall s „Vestfálskem“, aby si v překladu někdo „čistil svůj jícen“, místo aby si hezky česky odkašlal. To už není chyba z únavy, to je znamení, že překladatel prostě není Stephensonovi rovným partnerem. U knížky za 800 korun, označované za „literární událost roku“, je taková míra nekompetence tristní.
V celém sporu o Rtuť jde v zásadě o standardy. O to, co čtenář může od překladatele očekávat. Podle pana doktora Kudláče by neměl očekávat v zásadě nic moc. A podle mě by zase měl – obzvláště u těch „důležitých“ románů – očekávat profesionální výkon s minimem chyb. Neměl by to být luxus, ale samozřejmost.
Viktor Janiš
Měl bych se k přípisu Antonína Kudláče vyjádřit –
a ne proto, že v něm figuruji jako jediný jmenovitě uvedený člen protinakladatelského spikleneckého centra. Naštěstí to nevyžaduje mnoho místa, vybereme-li z temných insinuací faktická tvrzení.
Nuže, Antonín Kudláč má pravdu v těchto věcech:
1. Obec překladatelů se rozhodla letošní Skřipec mimořádným způsobem odfláknout.
2. Na antologii New Weird je poznat spěch, s jakým ji nakladatelství Laser-books chystalo k české návštěvě několika jejích přispěvatelů v srpnu 2008.
3. Úroveň překladů i v renomovaných podnicích není tak dobrá, jak se obecně tvrdí nebo bez konkrétní znalosti soudí.
Antonín Kudláč lže zejména o těchto věcech:
4. Rtuť se „českému překladatelskému průměru“ vymyká PROPASTNĚ.
5. Její kritikové jsou s literárním provozem dobře obeznámeni.
6. Ať už se Antonínu Kudláčovi na New Weirdu nelíbí cokoli, úvodní esej není „prakticky nečitelná“. (Milan Žáček shodou okolností patří k našim nejlepším žánrovým překladatelům. Na cenu ASFFH byl nominován jak on – opakovaně – a antologie, již Antonín Kudláč kritizuje, tak – v románové, výrazně plnější kategorii – Rtuť, jíž se zastává; v tomto ohledu jeho argumentace pokulhává.)
Čtenáře, kterým „není úplně jedno, co se v branži odehrává“, mohu jen odkázat na materiál Aleny Dvořákové v Souvislostech 1/2007. To, že po letech v nejmenším nepozbyl na aktuálnosti a že se přitom odborná veřejnost tváří, jako by neexistoval, mluví samo za sebe.
Jan Vaněk jr.