Michaela Otterová
Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness.
Z francouzského originálu Tobie Lolness (2006) přeložila Drahoslava Janderová.
1. vydání. Praha: Baobab 2007, 296 s.
Třináctiletý Tobiáš patří k miniaturnímu nárůdku, jehož domovem a celým vesmírem je strom. Tito lidičkové žijí ve větvích, na kmeni či v kouli jmelí, hloubí si domečky v kůře, koexistují s larvami a červotoči, děsí se mravenců, nosatců a pěnic. Otec Tobiáše, geniální vědec a vynálezce, bádá nad skutečnou povahou stromu a spekuluje o životě mimo něj. Jednoho dne přijde s objevem, který může změnit osudy všech jeho spoluobčanů – a odmítne ho vydat. Lolnessovi jsou posláni do vyhnanství, posléze vylákáni zpět a uvězněni. Jediný Tobiáš uniká a buduje si nový život v cizí zemi – tedy alespoň do druhého dílu, který ve Francii vyšel loni v dubnu.
Aby měl člověk z četby pravé potěšení, musí brát knížku jako takovou, jaká je, nikoli jako takovou, jaká není. Tobiáš Lolness není dobrodružná kniha pro dospělé, nýbrž pohádka pro děti. A to přesto, že se nabízejí četné paralely k Harrymu Potterovi a Pánu prstenů, tj. oběma současným dílům „vážného dobrodružství“, která si našla příznivce ve všech generacích.
S potterovským cyklem spojuje Fombellův příběh výchozí situace: dítě s jizvou čelící nepřiměřenému nebezpečí: „Bylo mu třináct a všichni ho pronásledovali. Všichni jeho lidé.“ (s. 8) Společným rysem je i explicitní poukazování na důvěru, přátelství a lásku coby základní hodnoty. Pro oba chlapce je dále určující vztah k rodičům. Zatímco Harryho zarputilost v boji proti Voldemortovi je z velké části dána tím, že jím byl o své blízké záhy oloupen, Tobiáš se může na útěku posilovat vzpomínkami na milující rodiče a spoléhat na jejich dřívější rady: „Než začneš myslet, najez se…,“ (s. 42) nebo: „Věci se nemění pro nic za nic.“ (s. 89)
Tolkiena připomíná naopak prostředí příběhu, jeho zasazení do přírody, přímá souvislost s ročními obdobími i počasím, dlouhé putování rozmanitou krajinou (viz nákres na vnitřní straně obálky), jakož i motiv uchování vzácné věci pro záchranu idylického světa. Zcela pominuta je naopak složitá Tolkienova mytologie a genealogie, počet postav i ostatních tvorů je omezen na přehledné množství.
Právě ona relativní přehlednost, jakož i nepokrytá poučnost činí z Tobiáše Lolnesse pohádku pro děti. Spíš než se jmenovanými opusy ho můžeme srovnávat s Rodariho půvabným vyprávěním O statečném Cibulkovi nebo s Podivuhodnou cestou Nilse Holgerssona Švédskem z pera Selmy Lagerlöfové.
Poté, co jsme naznačili možná příbuzenství, zaměřme se na jedinečnost knížky:
Jedinečná je především poetika stromu. Samotné přenesení děje do mikrosvěta, resp. změna perspektivy postav, není v literatuře nic neobvyklého (vzpomeňme právě na Lagerlöfovou), Fombelle je však jedním z mála autorů, kteří si za své universum zvolili strom (jako dalšího můžeme uvést Ondřeje Sekoru s jeho Uprchlíkem na ptačím stromě). Toto prostředí je zdánlivě málo „výtěžné“, ale jednak je strom tradiční archetyp, jednak se v posledních desetiletích změnil v očích veřejnosti z někdejší „zásobárny dřeva“ na „plíce světa“. Strom je v knize ovšem použit metonymicky namísto celé planety: sériové díry evokují panelová sídliště, surová míza zastupuje ropu. Všudypřítomné ekologické memento může někoho až dráždit, považme však, že knížka je určena dětem a že opakování je matka moudrosti.
Navzdory výchovnému patosu nepostrádá vyprávění humor, jakkoli je to humor nenápadný, jemný, budící spíš úsměv než hurónský smích – tak jako v epizodě o účinkování Sima Lolnesse na kurzu pletení: „První týden pozoroval. Druhý týden vynalezl pletací stroj. Třetí týden kurz zavřeli. A to byl konec ručního pletení z hedvábí.“ (s. 18)
Dalším specifikem je vykreslení vztahů rodičů a dětí. Zdaleka přitom nejde jen o Tobiáše, jeho otce a matku. Téměř u všech postav jsou poodkryty rodinné poměry, které často zpětně vysvětlují jejich jednání. Platí to pro Nilse a Skamena, Lea a Ela, Berniku a Guse, Mana a jeho rodiče. Dokonce i o řadovém vrahounovi se dovídáme, že měl ve své přísně střežené bedně hračky od maminky. Zajímavé je, že u Fombella nejsou rodiče ani silnější, ani slabší než jejich potomci. Vztah obou generací je nezvykle rovnocenný. Karikováni nejsou jedni ani druzí.
Třetí zvláštností je určující role strachu. Kromě hlavního zloducha je snad každá negativní postava vposledku ospravedlněna s tím, že jednala ze strachu nebo pod pohrůžkou. Fombelle důkladně popisuje vznik strachu ve společnosti, jeho působení i dalekosáhlé důsledky: „Leo Blue se ze všeho nejvíc obával hrozby Sloupaných. Strach, který šířil Jo Mitch, se v něm spojil s hrůzou, co si přinesl z dětství po otcově smrti. Sloupaní zabili El Blua, takže určitě číhají, aby mohli pobít zbytek stromu…“ (s. 201) Ne náhodou bylo heslem Tobiášova dědečka: „Strach člověka sráží k zemi.“ (s. 34)
Jak již bylo naznačeno, Tobiáš Lolness neparazituje na slavnějších předchůdcích, ale je jimi poučen. Jeho autor koneckonců začínal svou kariéru jako profesor literatury. O tom svědčí i čtvrtá pozoruhodnost, totiž jazyková bravura textu. Fombelle se nezabývá pouze dějem, ale i slovy, jinak řečeno vnímá v lese i jednotlivé stromy. Nejrůznějšími cestami vede čtenáře k tomu, aby si do hloubky uvědomil význam slov: Některým příbuzným postavám dává jména, která na sebe jakoby volají: Iša – Elíša či El – Leo. Příjmení Lolness zase nápadně připomíná anglické loneliness. A právě samota po celou dobu stále těsněji svírá Tobiáše, který postupem času (domněle) přichází o všechny spřátelené bytosti. Rovněž W. C. Rolka je nomen omen. Na jazyku trávových lidí se pak zřetelně ukazuje, že autor nemíní vytvářet rádoby legrační hatmatilku, ale odlišuje ho od mluvy Tobiášových soukmenovců zvláštní obrazností.
Děj není vypravován lineárně, nýbrž prostřednictvím četných retrospektiv. Čtenář vstupuje přímo doprostřed honby na uprchlého Tobiáše, což je ve skutečnosti událost z druhé poloviny příběhu. Vzpomínání na lepší i horší časy pak umožňuje rozkrývat, co se vlastně na stromě přihodilo. Autor si dává záležet, aby i jednotlivé vzpomínky rozkouskoval, takže minulost musíme postupně složit ze střípků. Tato metoda se v protikladu k prostému ponaučení může jevit jako příliš literární. Avšak která jiná dětská kniha má v záhlaví citát z Rilka?
Podtrženo a sečteno: Tobiáš Lolness je jedním z nejužitečnějších překladů současné francouzské literatury. Nakladatelství Baobab patří za jeho vydání velký dík a chvála. Doufejme, že druhý díl na sebe nenechá dlouho čekat. Je jen škoda tiskových chyb, z nichž jedna se vloudila dokonce i do obsahu: „Dutá věte“.
Post scriptum: Ke knize neodmyslitelně patří ilustrace Françoise Place. Jsou kongeniální mimo jiné i proto, že si z nich o postavičkách nelze udělat žádnou přesnou představu. Jednotlivé obrázky mají povahu náčrtků, nesmělých a křehkých. Ostatně jak jinak namalovat postavičky, které měří při dobrém vzrůstu dva milimetry…