Rozhovor s Petrem Onuferem vedla Olga Pavlova
Edice angloamerických autorů AAA patří k nejdéle vycházejícím tuzemským edicím vůbec. Za téměř třicet let v ní nakladatelství Argo vydalo ke sto padesáti svazkům. S jejím vedoucím redaktorem Petrem Onuferem jsme mluvili o postavení angličtiny na českém knižním trhu, o předchozí a současné podobě „áček“ a také o jejich nejprodávanějších titulech.
Olga Pavlova: Zdá se, že od roku 1989 existuje především jeden velký překladový jazyk: angličtina. Nemáte pocit, že v roce 2022 už je trh angloamerickou tvorbou přesycený?
Petr Onufer: To je téma na delší povídání a hlubší zamyšlení. I před listopadem měla angličtina silné postavení. Autoři, kteří se čtou dneska, se těšili oblibě i tehdy. Z angličtiny se skutečně překládá nejvíc a souvisí to s nastavením nakladatelského byznysu. Angloamerické nakladatelské domy mají významný vliv po celém světě. Světy anglofonních literatur jsou natolik výrazné a bohaté, že se pořád objevují zajímaví autoři. Zároveň je samozřejmě zbytek světa úspěchem angloamerické literatury, nebo spíše anglofonních literatur, trošku utlačován.
OP: Takže je knižní trh angloamerickou tvorbou přetížený?
PO: Trh je obecně přetížený, a u nás tuplem. Když v desetimilionové zemi vychází plus minus sedmnáct tisíc titulů ročně, je to prostě hodně a zorientovat se v tom nejde.
OP: Existuje cesta ven?
PO: Jediná cesta je rezignovat na snahu všechno postihnout. Důležité je nastavit si kritéria výběru. To je samozřejmě klíčové, platilo to vždycky, jenom dneska o poznání víc. Vychází víc knížek, trh se neustále komercionalizuje, zesiluje tlak byznysu a peněz. Zároveň ovšem musíme rozlišovat mezi nakladatelským byznysem, literaturou, literární kvalitou a literárními hodnotami. Můžou být propojené, ale nemusí – a často taky nebývají.
OP: Edici AAA založila v roce 1994 Eva Slámová. Vedení jste převzal po její smrti v roce 2010. Jaký to byl pocit, ujmout se takhle významného počinu? S jakým záměrem jste ke své nové roli přistupoval?
PO: Edice před těmi dvanácti lety patřila myslím k tomu nejlepšímu, co u nás vycházelo. Dá se myslím říci, že se v ní do jisté míry nastavoval kánon anglofonních literatur v českém překladu. Eva Slámová ji vedla skvěle. Když jsem po Evině smrti nastoupil do Arga, zpočátku se mnou edici vedl kolega a kamarád Martin Svoboda, výborný anglista, skvělý překladatel a vynikající redaktor. Takže zprvu to bylo dvojhlavé vedení; za nějaký čas se pak Martin pod tlakem rodičovských a dalších povinností z vedení edice stáhnul. Dneska tedy sice edici vedu sám, ale na jejím chodu se podílí spousta lidí, bez nichž by její fungování nebylo možné, ať už jsou to skvělí kolegové z Arga jako Hana Zahradníková, Vítek Penkala či Miloš Urban, překladatelé a autoři doslovů jako Alena Dvořáková, Ladislav Nagy, Martina Knápková, Olga Bártová, už zmiňovaný Martin Svoboda a mnozí další. Když si zavzpomínám na pocity, které jsem zažíval při přebírání edice, tak primárně jsem cítil zodpovědnost. Uvědomoval jsem si, že dostávám do rukou něco skvělého a že takový klenot nesmím pokazit. V ideálním případě ho ještě musím trochu vylepšit. V něčem se to snad povedlo. Kupříkladu od svazku číslo 110 je každý titul opatřen doslovem, od svazku číslo 127 jsme edici redesignovali ve spolupráci s Janou Vahalíkovou, která rovněž vybírá současné české výtvarníky na obálky, a vytváří tím jakousi galerii současné české malby.
Stále se snažíme upozorňovat na zajímavé a nadčasové texty. Možná jsem na rozdíl od Evy Slámové trochu konzervativnější. Snažím se do edice zařazovat primárně takzvané velké autory, kteří se v literárním kánonu už pevně usídlili nebo se to od nich dá v dohledné době očekávat. Příkladem té první skupiny můžou být Cormac McCarthy či Kazuo Ishiguro, příkladem té druhé třeba Helen Oyeyemi nebo Rachel Kushner.
OP: Stalo se vám někdy, že jste se musel o nějakého kanonického autora přetahovat s jiným nakladatelem?
PO: To se nám děje neustále, protože tahle edice vychází v komerčním nakladatelství a jejím cílem je mimo jiné také vydělávat peníze. Občas se to daří; ovšem o autory, u kterých se jakýsi komerční úspěch dá čekat, bývá mezi nakladateli zájem. Jedním z argumentů, díky nimž některé spisovatele dokážeme získat, je postavení edice. Ukážeme, v jaké společnosti se ten či jiný autor může ocitnout, že vyjde po boku několika nobelistů, držitelů Pulitzerovy nebo Bookerovy ceny. Síla edice nám tak pomáhá při vyjednávání o autorských právech i při přetahování s jinými nakladateli.
OP: Edici odstartovalo Na cestě Jacka Kerouaca, dnes v Argu Kerouacovy texty vychází samostatně. Jedná se spíš o výjimku, nebo o pokus v nastavení jistého trendu?
PO: Je to spíš výjimka. Mám pocit, že ještě vlastní edici vyfásnul Tom Robbins. Mluvíme zde však o krocích, které se udělaly léta před tím, než jsem do edice nastoupil.
OP: Další podobné „povýšení“ pro jiného autora neplánujete?
PO: Teď to v plánu nemáme. Většinou platí, že autora vydáváme jednou až třikrát, málokoho otiskneme kompletně, ale i takoví se najdou. V „áčkách“ třeba vyšlo kompletní dílo Cormaca McCarthyho.
OP: Nepatří náhodou právě Cormac McCarthy mezi žhavé kandidáty na samostatnou řadu?
PO: Možný kandidát to je, pravděpodobně ho v budoucnu vydáme z komerčních důvodů sólo pro jiné publikum. Stejně tak jako i jiné samostatné svazky. V „áčkách“ například vyšlo zcela fantastické dílo Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toolea ve vynikajícím překladu Jaroslava Kořána. Stejnou knihu jsme vydali jako komerční paperback pro supermarkety a letiště. Není to však základní politika edice nebo našeho nakladatelství.
OP: Stále platí, že román Cesta Cormaca McCarthyho je komerčně nejúspěšnějším titulem edice?
PO: Je to pravda, avšak pokud nepočítáme Kerouacův román Na cestě, kterého se v mnoha různých vydáních mimo edici prodalo vůbec nejvíc, v „áčkách“ mu však coby prvnímu svazku edice patří speciální místo. Cesta Cormaca McCarthyho je hned na druhém místě. Takže vedoucí pozice obsadily tyto dvě „cesty“.
OP: V edici působíte dvanáct let. Který z titulů vám dál nejvíce zabrat z hlediska překladatelského či redaktorského nebo při snaze danou knihu prosadit?
PO: Musím pochválit své šéfy, Milana a Hanu Gelnarovy, protože jsou věci nakloněni. Mají edici rádi a vlastně se nikdy nestalo, že by nějaký titul vetovali. I v „áčkách“ přitom vycházejí prodělečné tituly; pokud máme ovšem v Argu za to, že by nějaká nekomerční kniha v češtině prostě vyjít měla, protože zásadně obohatí zdejší kontext, většinou ji vydáme – a bereme to třeba jako investici do značky. Co se samotné redakční práce týče, nemůžu si stěžovat, v edici spolupracujeme jenom se skvělými překladateli a po skvělých překladatelích je radost redigovat. Člověk neřeší vyložené překladatelské průšvihy a nepodarky, spíš se snaží už tak dobrý překlad ještě redakčně vylepšit. Asi se občas stane, že vyjde text, který by mohl být připraven líp, ale musím říct, že většinou mám z překladů, z jejich redakční přípravy i z doslovů dobrý pocit.
OP: Kterou z knih edice přijala česká literární kritika nejhůř?
PO: Zdá se, že je celá edice přijímána velmi pozitivně. V roce 2011 dostala Magnesii Literu za nakladatelský čin, většinou se o ní píše s uznáním, ne-li přímo s nadšením. To mě samozřejmě velice těší. Když přemýšlím, jestli nějaký titul recenzenti nějak zásadně sepsuli, z voleje mě nic nenapadá. U některých titulů se spíš rozhostí takové rozpačité recenzní ticho. Vybavím si třeba skvělý román Willa Selfa Deštník, o němž se u nás skoro nepsalo; přitom v jeho rodné Británii se recenzenti můžou strhat, aby ho vynesli do nebes nebo na něm nenechali nit suchou.
OP: Zdá se, že se čeští čtenáři jsou stále trochu konzervativní a touží po knihách beatnické generace. Možná čekají na zjevení dalšího Kerouaca. Zároveň se však současná literatura posunula jinam.
PO: Určitě, zároveň Kerouac nastavil edici jistou laťku. Když vybíráme tituly, vždycky se řídíme několika kritérii. Musí to být primárně dobrá kniha, která se dobře čte. Straníme se vyloženě experimentálních textů pro úzké publikum typu Davida Fostera Wallace. I tak ale v „áčkách“ občas nějaký experiment vyjde, třeba již zmiňovaný Will Self, z hlediska většinového publika poměrně složitý autor. Vyhýbáme se vyloženě komerčním titulům a prvoplánově komerčním autorům. Nevychází nic staršího než zhruba konec čtyřicátých let 20. století. Edice je nastavená na poválečnou anglofonní literaturu. Podařilo se nám dohnat většinu obřích dluhů, které kvůli komunistické cenzuře nemohly vyjít. Teď většinou vydáváme nové věci z posledních pěti až deseti let a také často úplné novinky. Edice tak vlastně může fungovat donekonečna, protože anglofonní literární svět je velmi bohatý, novinek je nepočítaně a nějaký ten nesplacený dluh či dloužek se také vždycky najde.
OP: V jednom rozhovoru jste řekl, že redaktor musí být jistým způsobem cynický. Dokážete se ještě dnes pro nějakou knihu nadchnout?
PO: Zaplaťpánbůh ano, jinak by člověk asi musel jít dělat něco jiného. „Áčka“ jsou vděčná práce, protože se člověk pohybuje ve společnosti literárních velikánů, a musel by být už totálně vyhořelý, aby se občas pro nějaké jejich dílo nenadchnul.
OP: A jakou hudbu posloucháte při redigování textů?
PO: Jsem hudební všežravec. Poslouchám cokoli od klasické či soudobé vážné hudby přes jazz, blues – od dřevního přes Dylana až po to dnešní –, kytarový rock – à la Velvet Underground nebo Sonic Youth – či post-rock – například českou kapelu Tomáš Palucha – až po nějaký ten hardcore či noise. Při redigování, překládání či psaní ale přece jen člověk potřebuje větší soustředění, proto většinou sáhnu po něčem klidnějším, po hudbě, která na sebe nepřitahuje tolik pozornosti: nějaký ten poválečný minimalismus či snesitelnější ambient. Nedávno jsem si po dlouhé době pustil Pavla Richtra, klasika české nezávislé scény, a byl jsem znovu nadšený. Říkal jsem si, proč ho při redigování neposlouchám častěji. Zároveň je však takovýhle „poslech“ při práci dost utilitární; dobrá hudba si zaslouží víc pozornosti. Ale i redaktor je jenom člověk a musí se při práci nějak izolovat od okolí – a hudba k tomu poslouží víc než dobře.
Petr Onufer
Petr Onufer (* 1976) vystudoval anglistiku a bohemistiku na FF UK a na University of Texas v Austinu, jeho disertační práce vyšla knižně pod názvem Obtížná balanc: Ke kánonu anglofonních literatur v českém kontextu (2018). Působí jako publicista, překladatel a editor. V nakladatelství Argo kromě edice angloamerických autorů (AAA) vede i edici angloamerických básníků (AAB) a literárněkritickou edici Specula. Publikuje v Revolver Revue, Souvislostech a dalších časopisech. Z angličtiny přeložil díla Josepha Conrada, T. S. Eliota, Williama Faulknera, Jacka Kerouaca, Dona DeLilla, Michaela Chabona, Richarda Wilbura, Wolfganga Isera či Terryho Eagletona, nejnověji pak román Helen Oyeyemi Perník (2021).