Magdalena Císlerová
Dějiny jsou většinou psány jaksi nepozorovaně – málokdy si člověk uvědomí, že to, co právě prožívá, do nich jednou vstoupí. Události loňského roku ale v tomto ohledu nechaly málokoho na pochybách. Do roku 2020 se Austrálie probudila v plamenech. Ty vystřídaly rozsáhlé záplavy. Následovala pandemie. Toto všechno za běhu zpracovat a vidět v širším kontextu není snadné.
Obvykle se zpracováním historických traumat může pomoct literatura, která běh dějin přetavuje a leckdy kreativně přepisuje do čtivých příběhů, jež nutí k zamyšlení a uvádí události do nových souvislostí. V Austrálii je dávná i nedávná minulost a její vliv na přítomnost stále velkým tématem, které má na literární scéně široké zastoupení. A tak Sophie Cunninghamovou, spisovatelku a editorku, napadlo oslovit spisovatele, novináře, historiky a vědce a publikovat jejich postřehy k roku 2020 v knize s příznačným názvem Fire Flood Plague. Než do knihkupectví dorazí první romány se stejnou tématikou, nabízí tento svazek mnoho podnětů k zamyšlení, od analýzy ekonomického dopadu snížené migrace, australsko-čínských vztahů a covidem rozvířeného rasismu, přes osobní příběhy útěků z hořící buše, prožívání australských katastrof ze zahraničí či osamění a smrt blízkých během lockdownu až po spojitosti s koloniální minulostí.
Literátů přispělo zdaleka nejvíc, včetně stálic současné scény Melissy Lucashenkové, Kima Scotta či Christose Tsiolkase. I oni čtenářům předkládají své prožitky, ale bez dávky melodramatu, která nechybí některým esejům od kolegů z jiné branže. Jako ve svých románech tak dokážou vycizelovanou prózou skrze osobní příběhy upozornit na hlubší témata, která hýbou společností. Tsiolkas se dotýká ceny, kterou platíme za létání po světě, jak doslova, tak přeneseně, měnících se mezilidských vztahů a kolektivního prožívání traumat. Lucashenková a Scott, kteří mají aboriginálské předky, přemítají nad dopadem loňských událostí na původní obyvatele. Zatímco Scott se zabývá důsledky omezení komunitního způsobu života a představuje kritiku dlouhodobého přístupu vlády k domorodcům a rasismu obecně, Lucashenková s důvtipem sobě vlastním vyzdvihuje připravenost a soběstačnost Aboriginálů bránit se nákaze – koneckonců jsou už přes dvě století zvyklí ve své zemi bojovat o přežití. Tentokrát podle Lucashenkové spíše než na zákeřný virus málem umřeli smíchy, když se bavili reakcemi veřejnosti v podobě bitek o toaletní papír. Lucashenková ale stejně jako několik dalších přispěvatelů poukazuje na paralelu s epidemií neštovic, která po vpádu Britů velmi efektivně zredukovala původní populaci. Jako několik dalších autorů tak nastoluje otázku, jestli pandemie nepovede k citlivější interpretaci kolonizace Austrálie.
Nahlížení na současnou situaci jako na výzvu k přehodnocení postojů a vzorců chování je závěr, ke kterému dochází většina esejistů. Všichni se točí kolem již výše zmíněných témat rasismu a nešetrného zacházení s přírodou, která dávají do souvislosti s loňskými událostmi. Snad nejlépe to vystihuje Omar Sakr, básník libanonsko-tureckého původu. Zamýšlí nad tím, jestli návrat k normálu, po němž se tak hlasitě volá a jenž pro něj znamená vést nezajištěný život básníka z pracující třídy v zemi, která jej a jeho kulturu nenávidí, na planetě, kterou ničíme, je opravdu to, co chceme. Jeho esej zároveň připomíná, jak těžké to na australské literární scéně – navzdory multikulturní společnosti stále převážně bílé – mají autoři jiného etnického původu. Rozmanitost autorů, které Cunnighamová zařadila do tohoto svazku, však naznačuje, že jejich hlasy získávají na síle.
Fire Flood Plague není lehké čtení. Ponořit se do takové nálože emocí a temných myšlenek je radno odložit na lepší časy, až i v naší části světa začneme mít nad pandemií navrch. Rozhodně ale za přečtení a zamyšlení stojí. To dílo pravděpodobně plně doceníme právě až s větším časovým odstupem jako kroniku své doby.