Martin Šplíchal
Eribon, Didier. Návrat do Remeše.
Z francouzského originálu Retour à Reims (2009) přeložil Dušan Špitálský.
1. vydání. Praha: Tranzit.cz, 2019. 172 stran.
Návrat domů je podle Jorgeho Luise Borgese jedním ze tří hlavních témat literatury. Platnost této teze dosvědčuje autobiografie Didiera Eribona Návrat do Remeše. V ní se po letech strávených v Paříži a v zahraničí vrací Eribon (* 1953) – už jako uznávaný francouzský sociolog – na předměstí Remeše, kde vyrůstal a žil až do dob svých vysokoškolských studií, aby navštívil matku po smrti svého otce stiženého Alzheimerovou chorobou. Tento rámec tvoří východisko k široce pojednané, sociologicky fundované rekapitulaci vlastního života a k přirozeně vyplývajícím úvahám o dělnické třídě, z níž autor pochází.
Sebeanalytické črty sociologů
Klíčovou osobností je pro Eribonovo uvažování nepřekvapivě Pierre Bourdieu (1930–2002), nejvýznamnější francouzský sociolog druhé poloviny 20. století. Eribon přiznává částečnou inspiraci pro své psaní Bourdieuho (ne)autobiografií Sociologické hledání sebe sama [1]. Zároveň se však nezdráhá upozornit na její nedostatky: Bourdieu toho víc neříká, než říká, zřídkakdy se odhalí; chybějí tu konkrétní knihy, které v daných životních etapách četl a které měly vliv na jeho další směřování; navíc jde spíš o psychologický než o sociologický autoportrét.
Srovnání životních a profesních trajektorií obou sociologů není sice námětem recenzované knihy, alespoň ve zkratce si však zmínit zaslouží. Jak Bourdieu, tak Eribon vyrůstali v nemajetné rodině: Bourdieuho otec byl pošťák a posléze poštmistr v zapadlé vesničce v kraji Béarn, Eribonův otec dělník, matka uklízečka. Oba navzdory absenci ekonomického, sociálního i kulturního kapitálu vystudovali filosofii na vysoké škole, přestože běžnou praxí v jejich rodinách a sociálním milieu bylo vychodit základní školu a pak rovnou nastoupit do práce. Bourdieu v padesátých letech dokonce absolvoval elitní École normale supérieure (ENS), Eribon univerzitu v Remeši, o jejíž nevalné, provinční úrovni se zmiňuje s nechutí.
Ukázkově pak v kontextu jmenovaných škol vyznívá volba intelektuálních vzorů podle habitu daného univerzitního pole. Zatímco Eribon se opakovaně vyznává z obdivu k Sartrovi, pro Bourdieuho byl Sartre se svým konceptem „totálního intelektuála“, jenž udával tón francouzskému intelektuálnímu a univerzitnímu prostředí ENS po celá padesátá léta, nepřijatelný. Není náhoda, že při formulování své teorie literárního pole v Pravidlech umění [2] vychází Bourdieu z analýzy Flaubertovy Citové výchovy a kritizuje nedostatečnost právě Sartrových analýz Flauberta.
Třídní přeběhlíci a umění
Těmto sofistikovaným teoriím a způsobům odlišení ve specializovaných vědeckých polích předchází jiné, pro příslušníka dělnické třídy nezbytné odlišení, a sice v rámci vlastní rodiny. To je založeno kulturně – v širším slova smyslu – a přináší s sebou důsledek v podobě třídního odcizení. Toto sousloví Eribon přebírá z autofikčních próz Annie Ernauxové, v nichž francouzská autorka tematizuje svůj třídní vzestup až na pozici profesorky literatury. Eribon jako příklad „žité“ třídní kultury uvádí nenáviděné rodinné výlety na ryby; v rámci genderově jasně vymezených rolí muži rybaří, ženy pletou; hraje tranzistorové rádio. Společně s Ernauxovou si všímají dalších aspektů, jež lze zahrnout pod koncept kulturního kapitálu: jazyka (slovní zásoba, dialekt), způsobu mluvy (přízvuk), odívání, stolování, návštěv kulturních institucí (muzea, galerie).
Ernauxová i Eribon jsou od dětství náruživí čtenáři. Rodiče jim sice dopřávají nutné finanční prostředky a čas ke studiu (schólé), v osobní rovině jim ale přestávají rozumět. Knihy, hudba, to je tak pro tebe. Já to k životu nepotřebuju, pronese v próze Místo [3] otec Annie. Eribon se na mnoha obdobných příkladech z každodennosti dotýká další zásadní bourdieuovské problematiky – kulturní a vzdělanostní reprodukce. Kultura v institucionalizované podobě, tzn. kanonizovaná a vyučovaná na školách, se třídním prizmatem náhle jeví jako zcela nesamozřejmá, „nezažitá“, a tudíž neosvojená (školy jako by mnohdy s tímto neoddiskutovatelným handicapem nepočítaly).
Didierův spolužák, syn univerzitního profesora, je schopen při hodinách hudební výchovy okamžitě rozpoznat a ocenit Musorgského Noc na Lysé hoře, kdežto klukovi z dělnického prostředí, v jehož rodině nikdo klasickou hudbu neposlouchá, připadá taková „nóbl muzika“ k smíchu. Oblíbí si ji teprve tehdy, když si chce získat spolužákovy sympatie. Eribon to komentuje sociologicky i pedagogicky zdaleka ne banální větou: Lásku k umění se musí člověk naučit.
Proletář, pak gay
Eribon nepodrobuje sebeanalýze pouze svůj třídní původ, nýbrž i gay identitu. Ani její přijetí pro něj nebylo bezproblémové – s odstupem však vnímá, že pociťoval mnohem častěji sociální než sexuální stud. Jakkoli v podstatě nejde oddělit jednu identitu od druhé, protože dělnická maskulinní identita se konstituuje, jak zdůrazňuje Édouard Louis, ve vědomé opozici k „teploušům“ a „buznám“ (homosexuálně je v tomto náhledu konotován i zájem o divadlo či vážnou hudbu), u Eribona jako by dané pnutí neexistovalo; popřenou třídní identitu postupně vyměnil za tu homosexuální (Eribon přesto tvrdí, že třídní identitu nemůže vytěsnit zcela, a proto mluví o rozpolceném habitu).
Na rozdíl od zmíněného Louise a jeho autofikčního románu Skoncovat s Eddym B [4], jenž je dedikován právě Eribonovi, nenajdeme v Návratu do Remeše tolik konfrontačních pasáží spjatých s homosexualitou. Některé scény, v nichž kolegyně z letní brigády vytuší Eribonovu sexuální orientaci, naopak působí komicky, což je v Louisově drsném románu nemyslitelné. To lze kromě jistého „žánrového“ nastavení vysvětlit i tím, že Eribon svou orientaci zprvu zatajuje. Když se k ní později přihlásí, žije už sám v centru Remeše nebo v mondénní Paříži, kde otázka homosexuality nikoho příliš netrápí. Má-li však před pařížskými přáteli zmínit svůj třídní původ, je mu trapně a vymýšlí si.
S vědomím výtky adresované Bourdieumu představuje Eribon své oblíbené autory a cituje pasáže z jejich knih. Zásadní pro jeho sebeidentifikaci jsou homosexuální autoři jako Jean Genet, James Baldwin či Alan Hollinghurst. V souvislosti s Hollinghurstovým románem The Swimming- Pool Library (1988) se Eribon přiznává ke svým dávným romanopiseckým ambicím; po přečtení Hollinghursta však seznal, že přesně něco takového chtěl napsat a že lépe by to nezvládl. Literární kvality ale nepostrádá ani Eribonův vytříbený text (a překlad Dušana Špitálského), jehož některé části lze číst jako Bildungsroman.
Sociální pouta
Další část knihy tvoří analýza příčin politických preferencí vlastní rodiny. Eribon se ptá, jak mohli pravidelní voliči komunistů zběhnout k extrémně pravicové Národní frontě (dnes Národní sdružení). Možnou odpověď nabízí v hutné esejizující sociologické pasáži, která se svou odborností vymyká jinak spíše beletristickému pojetí knihy. V zjednodušující zkratce lze Eribonovy závěry shrnout následovně: na vině je konzervativní obrat datující se od sedmdesátých let, jenž přinesl zatemnění třídní otázky; komunisté a jejich předáci, kteří měli k lidem mimo velká města tradičně blízko, začali ustupovat ze svých pozic a jejich voliči postupně získali pocit (trvající dodnes), že se o jejich problémy nikdo nezajímá. Jak vyplývá i z autorových rozhovorů s matkou, sama nevolí Národní frontu proto, že s ní souhlasí ve všem (např. v zákazu potratů), stačí jedna dvě věci z celého programu. Volbu Národní fronty tak lze v mnoha ohledech číst jako hlas politické rezignovanosti a chuti „hodit to někomu jinému“.
Paradoxní – a reflektovanou – pointou i leitmotivem Eribonova textu je přitom nezájem o vlastní rodinu. S tou zcela přerušil kontakt (kromě příležitostných pohlednic a telefonátů), nevídal se ani s rodiči, ani se třemi bratry. Po svém návratu je schopen komunikovat jedině s matkou; otcova pohřbu se ani nezúčastní (čehož později lituje). V průběhu psaní odhaluje Eribon jak vlastní přezíravost, tak především drtivý sociální tlak dopadající na vlastní rodinu, resp. na jí reprezentovanou třídu obecně. Bezútěšně v tomto ohledu působí především meditace nad údělem autorovy matky, která se navzdory nepopiratelné přirozené inteligenci musela protloukat jako uklízečka a čelit ponižujícím zážitkům (do hry tu kromě třídního aspektu vstupuje i gender). Korigován je ovšem – stejně jako později v případě Édouarda Louise – i nenávistný postoj k otci. A právě v bytostném propojení osobního a sociálního tkví meritum Eribonova strhujícího, naléhavého, nezřídka (sebe)ironického i vtipného díla. Jak se mohou tyto charakteristiky prostupovat, dokazuje závěrečný dialog s matkou: Když jsem oznámil matce, že mi nabídli místo na univerzitě, zeptala se mě dojatě: „A čeho tam vlastně budeš profesor? Filosofie?“ „No, spíš sociologie.“ „A to je co? To je o sociálních věcech?“
Poznámky:
1. Její moto zní Toto není životopis. – Bourdieu, Pierre. Sociologické hledání sebe sama. Přel. Jana Klokočková. Brno: Doplněk, 2012. [Zpět]
2. Bourdieu, Pierre. Pravidla umění. Přel. Petr Kyloušek a Petr Dytr. Brno: Host, 2010. [Zpět]
3. Ernauxová, Annie. Místo; Obyčejná žena. Přel. Anna Kareninová. Praha: EWA, 1995. [Zpět]
4. Louis, Édouard. Skoncovat s Eddym B. Přel. Sára Vybíralová. Praha: Paseka, 2017. – V následujícím Louisově románu Dějiny násilí (česky 2019) vystupuje Eribon jako vedlejší postava a Louisův blízký přítel, jemuž pomáhá vyrovnat se s brutálním znásilněním.[Zpět]