Rozhovor s Jaroslavem Olšou, jr.

Hrdinové vědeckofantastické literatury se často pouštějí do dosud neprobádaných končin – neprobádanou končinou je však pro evropského čtenáře i samotná asijská fantastika. Se současným velvyslancem na Filipínách a sběratelem asijské science fiction Jaroslavem Olšou mladším jsme hovořili krom jiného o tom, že svoje tajemství si knihy psané v exotických jazycích mnohdy podrží i poté, co si je člověk zařadí do své pražské knihovny.
 

Vratislav Kadlec: Jaké jsou kořeny science fiction a obecně moderní fantastiky v Asii? Lze vysledovat nějaký kontinuální vývoj, nebo současná tvorba reaguje spíš na západní či globální kánon?

Jaroslav Olša, jr.: Fanoušci science fiction mají všude na světě tužbu pátrat po jejích kořenech, ale jde mnohdy jenom o zbytečnou apologetiku tohoto žánru. A v Asii – snad s výjimkou Japonska a Číny – to platí ještě víc. Osobně si myslím, že kontinuální vývoj science fiction je možný jenom tam, kde vznikne a úspěšně vychází žánrové periodikum – v tom případě byl počátkem této tradice v Japonsku vznik dodnes vydávaného měsíčníku S-F Magazín v roce 1960 a v Číně pak založení původně čtvrtletníku a později dvouměsíčníku Vědecká fantastika (dnes Svět science fiction) v roce 1979. Nikde jinde – a to včetně technologicky rozvinuté a bohaté Jižní Koreje – se to nikomu v Asii nepodařilo. Vývoj science fiction je tam přerušovaný a tak trochu náhodný.

Dovolím si to třeba ilustrovat na příkladu Singapuru, kde se na přelomu 80. a 90. let ustavila silná skupina autorů a fanoušků, kteří dokonce začali vydávat vlastní čtvrtletník Teserakt a komunikovat se světem. O pár let později se po nich ale slehla země… a skupina v současnosti aktivních singapurských autorů a fanoušků o nich a jejich dílech prakticky neví, nečetli je a pochopitelně na ně ani nemají jak navazovat.

V každé z těchto zemí lze ale většinou najít jednoho či dva „otce zakladatele“ – v Indonésii sci-fi autoři vždy vzhlíželi k Djokolelonovi, dnes sedmdesátníkovi, který v 70. a 80. letech psal masově vydávané sci-fi romány. Na podobného filipínského buditele – Joseho Ma. Espina – ale dnešní scifisté naprosto zapomněli, a to přestože psal konsekventně po čtyři desetiletí a svá díla označoval jako science fiction. Jeho knihy ale měly malý náklad, a ačkoliv psal anglicky, nikdy se nedostaly do širšího povědomí. Thajec Džantrí Siribonród zase zemřel příliš rychle na to, aby na něj více autorů navázalo…

Zdroje jejich inspirace byly stejně různorodé jako oni sami. Před dvaadvaceti lety jsem se při své cestě po jihovýchodní Asii sešel s některými z nich – Viết Linh mi řekl, že jeho inspirací byla sovětská science fiction přeložená do vietnamštiny, zatímco pro Joseho Ma. Espina to byly klasické americké pulpové magazíny, které si na tehdy ještě amerických Filipínách kupoval v obchodě těsně před druhou světovou válkou. Science fiction tak v Asii kopírovala rozdělení světa v době studené války…

VK: Lze potom vůbec nějak smysluplně hovořit o asijské fantastice jako celku s nějakou vlastní tradicí či specifiky? Nebo alespoň o fantastice řekněme východoasijské, jihoasijské a podobně?

JO: Vůbec ne. Paralely – pokud je nacházíme – jsou náhodné a interakce mezi jednotlivými autory žijícími v různých zemích a píšícími různými jazyky v principu až na výjimky neexistovaly. Hlavní spojovací roli hrál vždy jazyk autora či autorů. O japonské a čínské science fiction jsem se už zmínil, třetím jazykem, kde science fiction relativně dobře zakořenila, je bengálština. Ta byla už od počátků moderní literární tvorby v Indii vnímána jako jazyk vzdělanců a literátů a tamní knižní a časopisecká produkce byla vždy výjimečná. Už zakladatel moderní bengálské literatury Džagadiš Čandra Basu napsal jednu protoscifistickou povídku, ale opravdu úspěšným zakladatelem tamní science fiction se stal celosvětově uznávaný filmový režisér a v Indii nesmírně populární spisovatel Satjádžit Ráj, autor desítek žánrových povídek, většinou s hlavním hrdinou profesorem Šankuem. A o tom, že bengálská sci-fi je možná třetí nejrozvinutější v Asii, vypovídá i to, že v indickém Západním Bengálsku – sice krátce, ale přece – vycházely hned tři žánrové časopisy a jeden vycházel také v sousedním Bangladéši, kde je bengálština rovněž oficiálním jazykem.

Právě v Indii existovala jistá interakce mezi jednotlivými autory a skupinami autorů i napříč jazyky. Díla některých z nich, například už zmíněného Ráje, ale třeba také významného fyzika Džajanta Narlikara, se překládala mezi jednotlivými indickými jazyky, respektive do angličtiny a z angličtiny, ale přesto nikdy nevzniklo cosi jako „indická science fiction“. Dodnes marně čekám na to, že někdo – kde jinde než v Indii – sepíše její historii a ideálně také sestaví výbor toho nejlepšího z různých jazyků.

Před několika týdny vyšla v českém překladu steampunková antologie Krotitelé sopek. Je jedním z prvních výsledků nadnárodního propojení autorů science fiction v jihovýchodní Asii, což naznačuje i její původní název SEA Is Ours, kde první slovo neznamená jenom moře, ale také zkratku slov Southeast Asia, tedy jihovýchodní Asie. V průběhu posledních několika málo let vyšlo hned několik takových knih a v Singapuru vychází už několik let dokonce časopis Lontar publikující právě autory z této části světa. Až na výjimky se ale jedná o díla napsaná anglicky, i proto drtivá většina děl pochází ze Singapuru, Malajsie a Filipín. Místní autoři se ale také chtějí distancovat od termínů jako science fiction a fantasy a označují svá žánrová díla za speculative fiction. Zde tedy možná právě vzniká nová tradice…

VK: Jak vlastně pronikala asijská science fiction k evropským a americkým čtenářům?

JO: První pokusy „internacionalizovat“ veskrze americký žánr, kterým science fiction byla, proběhly v Americe už před půl stoletím. V 60. letech minulého století se skupina aktivních autorů, ovšem jen s velmi limitovaným úspěchem, pokusila na stránky amerických časopisů a následně i do nakladatelství prosadit neanglosaské autory. Jediný, který opravdu uspěl, byl Stanisław Lem, jistého úspěchu se dočkali i bratři Strugačtí a Josef Nesvadba. Právě tehdy vyšel v americkém žánrovém časopise i první překlad japonské sci-fi povídky – i u nás opakovaně překládaná Bokko-čan Šin’ičiho Hošiho. Ovšem první pokus o mezinárodní časopis – International Science Fiction –, byť jeho editorem byl slavný Frederik Pohl, skončil po dvou číslech vydaných v letech 1967 až 1968.

Pokusy rozšířit obzory science fiction pak opět probíhaly v 80. letech, kdy už jmenovaný Frederik Pohl, ale také Brian Aldiss a Harry Harrison – jmenujme jen ty nejaktivnější – začali jezdit po světě a prosazovat a také hledat science fiction mimo anglosaskou oblast. Tehdy dokonce vznikla i nepříliš úspěšná organizace World SF Association of Professionals, která lákala autory, editory a překladatele z celého světa… Sám jsem se zúčastnil několika jejích akcí, ale tato organizace neměla na vývoj sci-fi ve světě žádný vliv.

Její hlavní protagonisté se nicméně velmi snažili. Brian Aldiss na konci 70. let dokonce stál u vzniku první antologie singapurské science fiction a jeden z tamních autorů se pak dostal i do jeho pokusu o mezinárodní antologii The Penguin World Omnibus of Science Fiction. V 80. letech potom začala občas v angličtině vycházet díla japonských autorů, ovšem pouze jediný – Sakjó Komacu – dosáhl relativního úspěchu svým románem Japonsko se potápí. Ve stejném desetiletí se v amerických časopisech objevily – ovšem spíše jako kuriozity – i první povídky čínských autorů.

VK: Na evropském kontinentě se asijské fantastice dařilo lépe?

JO: Částečně ano. Zatímco v angloamerické oblasti se asijským autorům prosadit nepodařilo, jejich díla vycházela relativně pravidelně v ruských a německých překladech. Desítky knih science fiction, včetně mnoha antologií světových povídek, k sovětským čtenářům přivedly prakticky všechny klíčové japonské autory science fiction, byť zbytek asijské tvorby prakticky překládán nebyl. Nejširší mezinárodní okruh tak pokryly antologie německého autora a editora Wolfganga Jeschkeho, v jehož výborech vyšly překlady autorů indických i malajských, čínských i japonských…

VK: A změnilo se to nakonec i ve Spojených státech?

JO: Poloprofesionální dvouměsíčník SF International, který začal vycházet v roce 1987, byl dalším neúspěšným pokusem, který skončil druhým číslem. O tom, jak malý byl zájem o asijskou science fiction, vypovídá snad i to, že první výbor japonských autorů vyšel teprve v roce 1989. Ve stejném roce se na americkém trhu objevil i soubor čínské science fiction, která však tehdy nebyla ničím víc než kuriozitou.

V 90. letech se situace přece jenom začala lepšit, hned několik velkých světových conů se konalo mimo anglofonní země a také mezinárodní účast na conech ve Spojených státech prudce rostla. Zlom ale nastal až díky internetu. Na začátku století začaly vznikat aktivní vztahy mezi autory a editory science fiction napříč jazyky, zeměmi i kontinenty. The World SF Blog, čtyři díly antologie The Apex Book of World SF známého amerického autora izraelského původu Lavieho Tidhara či webový magazín Clarkesworld spojily autory z celé Asie – a nejen odtamtud. Science fiction z celého světa se pak najednou rozšířila i do angloamerické oblasti, a když se podíváme na poslední nominace například na ceny Hugo, Nebula nebo Locus, prakticky v každé kategorii je autor pocházející z Asie… A vítězství Liou Cch’-sina, který získal loňského Huga v kategorii nejlepší román, je toho jenom důkazem.

VK: Jak je fantastika a science fiction konkrétně vnímána v Jižní Koreji, kde jste strávil řadu let, a na Filipínách, kde působíte nyní?

JO: Na jihu Korejského poloostrova je sci-fi na okraji čtenářského i literárního zájmu. Tamní scifisté – se kterými jsem se relativně pravidelně potkával – žili v hodně uzavřeném světě. Jejich doslova podzemní knihovna, která se rozkládala na odhadem šedesáti metrech čtverečních ve sklepě starého činžovního domu v nepříliš lákavé části Soulu, byla na jednu stranu úžasným fanouškovským počinem, na stranu druhou ale pro mne překvapivě ukazovala, že úspěch science fiction není automaticky spjat s technologickým rozvojem země. V Jižní Koreji je to spíše naopak. V zemi, která je v mnoha ohledech už v budoucnosti a – z pohledu scifisty – v lecčem připomíná třeba Blade Runnera, není oblíbeným únikovým tématem pohled do budoucnosti, ale naopak. Diváckými hity jsou historické seriály odehrávající se často v korejském středověku.

Sci-fi – ať už překladovou, nebo původní – tak vydávají především malá nakladatelství, často zaměřená jenom na tento žánr. A jediný seriózní pokus o sci-fi časopis, Fantastique, skončil ani ne po dvou letech v roce 2009… Hranice opravdu malého sci-fi ghetta překročilo jen několik málo autorů, mezi nimi právě zde prezentovaná Djuna a také kontroverzní pravicový politický komentátor Pok Ko-il, jehož sci-fi jsou ale spíše bravurně a inovativně literárně zpracovanými politickými traktáty vztahujícími se ke korejské minulosti a současnosti.

Situace na Filipínách je diametrálně odlišná. Zatímco před rokem 2000 science fiction prakticky neexistovala a nikoho nezajímala, situace se výrazně změnila, když do tamního literárního světa vstoupil Dean Francis Alfar. Dnešní čtyřicátník v roce 2004 získal Palankovu cenu, jedno z nejvýznamnějších domácích ocenění, v kategorii futuristic fiction a o rok později také hlavní cenu za román. Díky své lásce k žánrové literatuře následně zahájil vydávání každoroční antologie Philippine Speculative Fiction, jejíž desátý svazek vyšel letos. Tento autor čtyř povídkových sbírek a jednoho románu kolem sebe díky svému charismatu shromáždil velkou skupinu autorů a editorů a na jejich tvorbu upozornil i klíčové filipínské nakladatele – takže dnes každoročně vyjde na tucet původních knih science fiction a fantasy, nazývaných zde speculative fiction…

VK: Váš zájem ale zřejmě nezačal s působením na velvyslanectvích v Soulu a Manile. Už jste se zmínil o své cestě po jihovýchodní Asii před dvaadvaceti lety… Jaká byla vaše osobní cesta k asijské science fiction, jejímž jste velkým příznivcem?

JO: Označil bych se spíš za sběratele. Zajímat se o neevropskou science fiction mne napadlo v roce 1983, kdy se mi do rukou dostal polský překlad fantasy nigerijského autora Amose Tutuoly, a protože krátce poté jsem začal studovat orientalistiku a arabistiku na Filozofické fakultě v Praze, od počátku jsem své starší kolegy a pedagogy obtěžoval s dotazy, zda neznají nějakou asijskou či africkou science fiction. Opakovaně jsem byl odmítán, že něco takového opravdu neexistuje, a tak jsem začal hledat, pátrat, číst knihy o asijských literaturách a postupně jsem nacházel stopy science fiction tu či tam…

Od 90. let jsem i díky své práci v diplomacii navštívil na dvacet asijských zemí, řadu z nich opakovaně, což mi umožnilo propojit se s tamními autory a editory a nasbírat stovky knižních titulů. Dnes mám mnoho set science fiction knih autorů od Mongolska a Severní Koreje po Kambodžu i Uzbekistán. Strašně rád bych si ty knihy, které jsem nasbíral či dostal od přátel a kolegů, také přečetl, ale neumím ani urdsky ani thajsky ani kazašsky…, takže často z těch knih s neobyčejně křiklavými a lákavými obálkami neznám víc než jen krátké anotace. A právě proto, abychom se o nich mohli dozvědět víc, jsem se po celou dobu snažil hledat překlady do evropských jazyků – ale hlavně odborníky na tyto jazyky. Díky spolupráci s řadou z nich jsem pak v 90. letech publikoval řadu článků o asijské a africké science fiction jak v americkém časopise Locus, tak i v dnes už zaniklém měsíčníku Nemesis, který mi umožnil vydat i některé překlady z orientálních jazyků.

Sinolog a dnes můj kolega diplomat Viktor Michalík tak přeložil několik textů z čínštiny, a dokonce o čínské science fiction v 90. letech napsal svou diplomovou práci. Předčasně zesnulá arabistka Naďa Obadalová, publikující také pod jmény Bubeníčková a Rafflová, přeložila sérii arabských science fiction povídek, ale také několik dalších asijských textů z angličtiny a ruštiny. Hana Jandejsková, rozená Pelnařová, přidala texty z urdštiny a hindštiny. V rukopisu zůstalo též několik překladů indických autorů přes třetí jazyk. Zapojil jsem i svého otce, mimo jiné autora česko-indonéského slovníku. Přeložil dvě ukázky z indonéštiny – víc jsme jich tehdy neznali. A nedávno zemřelý Pavel Weigel, který v polovině 90. let jako ukázku k mému článku o science fiction v Kazachstánu přeložil krátkou povídku tehdy ještě v Almaty žijícího Sergeje Lukjaněnka, tenkrát netušil, že od stejného autora – ale v dobách, kdy už bude Lukjaněnko celosvětově slavný – přeloží na tucet románů. Hana Homolová pak překládala asijské texty z německých překladů… a pár překladů z anglických či polských překladů do češtiny mám na svědomí i sám.

Jsem rád, že nyní se mi podařilo přesvědčit koreanistku Petru Ben Ari, aby vytvořila vůbec první překlad korejské science fiction do češtiny, a těším se, že si konečně přečtu alespoň jeden text zakladatele vietnamské science fiction Viết Linhe. Potkal jsem se s ním v roce 1994, ale nikdy se mi nepodařilo najít vietnamistu, který by některou jeho povídku přeložil do češtiny…

VK: A jsou nějaké tajemné kouty asijské fantastiky, s nimiž jste se dosud kvůli jazykové bariéře nemohl seznámit, které však obzvláště jitří vaši zvědavost?

JO: Samozřejmě. V africkém Mosambiku jsem se marně snažil sehnat výtisk jediného tamního science fiction románu Skleněná rakev, který vyšel ve 40. letech. Mám téměř úplnou kolekci mongolské science fiction, včetně třídílné knihy o žánru jako takovém, ale pořád jsem nikoho nepřesvědčil, aby něco přeložil… Ale vůbec nejvíc by mne zajímalo, co o světové science fiction ví autor jediné severokorejské knihy o tomto žánru, která vyšla před dvaceti lety a kterou jsem měl jednou v ruce bez možnosti udělat si kopii…



Zpět na číslo