F. Sionil Jose
Z angličtiny přeložila Linda Fořtová
Nejkřehčí duši má člověk na přelomu dětství a dospělosti. Nejsilnější city vznikají také právě tehdy. Celé je to o mnoho bolestnější, když se svou láskou máte strávit posledních pár letních večerů.
Vždycky jsem měl za to, že až jednou dostuduji střední školu, odejdu do Manily a nastoupím na univerzitu. Tohohle úžasného dobrodružství jsem se nemohl dočkat, ale když k němu konečně došlo a musel jsem opustit Rosales, zaplavila mne nepojmenovatelná hrůza a obrovský, narůstající pocit neštěstí, který mne tížil na hrudi.
Teď si nejsem úplně jistý. Možná to bylo přátelství, obří a jako ze žuly, anebo jen prostá náklonnost. Nejsem si tím už úplně jistý; možná jsem se ve svých šestnácti letech skutečně zamiloval.
Jmenovala se Teresita. Byla to pyšná, tvrdohlavá dívka s řadou utkvělých představ, a dokonce mě poučovala: „Jen proto, že něco dáš, bude to přijato.“
Co tím měla na mysli, to jsem pochopil až po nějaké době, a když jsem to pochopil, o to víc jsem si jí vážil. I jí bylo šestnáct, hezoučká jako rozkvetlá banaba.
Nečekal jsem, že se na mě bude zlobit, když jsem jí koupil šaty, které nebyly nijak drahé. Kromě toho jako dcera jednoho z otcových poddaných mě znala velmi dobře, snad možná lépe než kdokoliv z obyvatel Carmay, ti mladí lidé, co mě vždy zdvořile zdravili, smekali své slamáky a pak se sevřenými ústy pokračovali v cestě.
Po kapsách jsem pořád nosil stříbrné mince, ale toho březnového odpoledne – poté, co jsem je všechny spočítal a přidal k nim další, které jsem porůznu našel ve svém prádelníku – jsem si uvědomil, že potřebuju víc.
Přišel jsem k otci. Seděl u svého pracovního stolu a psal do záznamové knihy, zatímco za jeho zády stál jeden z nových sluhů narovnaný jako pravítko a ovíval otcovu hlavu vějířem z palmových listů. Postavil jsem se vedle otce a sledoval, jak jeho ruka sází čísla do záznamové knihy, jeho široké čelo a košili zvlhlou potem.
Když si mě konečně všiml, nebyl jsem schopen mu říct, co potřebuju. Rozepnul si košili až k pupku. „No, tak co je?“
„Rád bych vzal své spolužáky dnes odpoledne do restaurace, otče,“ řekl jsem. Otec se otočil k hromadě papírů před sebou. „Jistě,“ řekl. „Můžeš požádat Bo Kinga, aby ze své daně za tento měsíc vzal tolik peněz, kolik s přáteli chcete projíst.“
Nervózně jsem otálel a snažil se vyhnout očím tohoto sluhy. „No, to nestačí?“ zeptal se otec. Byl březen a maturity se měly konat za několik dní. „Potřeboval bych ještě trochu peněz, otče,“ řekl jsem. „Musím taky něco koupit.“
Otec přikývl. Zašátral v zásuvce po klíčích, pak odemkl železnou pokladnu vedle sebe a vytáhl bankovku v hodnotě deseti pesos. Položil ji na stůl.
„Budu kupovat…,“ pokoušel jsem se vysvětlit, ale on mě mávnutím ruky propustil. Vrátil se zpátky k číslům. Už se připozdívalo. Sepa, naše nejstarší služka, naháněla kuřata zpátky do kurníku. Spěchal jsem k hlavní ulici, která byla v tuto dobu skoro opuštěná, kromě místa nedaleko zaoblené betonové ohrady před obecní budovou, kde se povaleči vyhřívali v mdlém odpoledním slunci. Čínští obchodníci, kteří sídlili v budovách patřících otci, už rozsvítili lampy. Od starobylé kašny na okraji náměstí zazníval hovor nosičů vody a služek, kteří čekali, až na ně dojde řada u pumpy. Nedaleko od nich cestující obchodníci vypřahali tažné býky z vozů po dlouhém dni cestování od města k městu a ohřívali si večeři na širokých zčernalých kamenech, které se válely všude okolo. V obchodě Chana Haie stál kluk s lízátkem v puse, pár mužů pilo pivo a zlověstně mlaskalo a nějaká žena se hádala o plechovku sardinek.
Zamířil jsem k obrovským balíkům látek naházeným do jednoho rohu obchodu a vybral jsem si satén, bílou látku s lesklým květinovým potiskem. Zeptal jsem se Chana Haie, který seděl na stoličce jako na bidýlku a kouřil svoji dlouhou dýmku, na kolik by asi vyšla látka k ušití večerních šatů.
Chan Hai na mě překvapeně zíral. „Na deset pesos,“ odpověděl.
S balíčkem jsem utíkal zpátky do Carmay. V houstnoucím šeru se zavíraly listy akácií a klidné, posvátné vyzvánění od Anděla Páně se rozléhalo po placatém, obnaženém povrchu města. Ženy na dvorku přestaly se zametáním; děti se neochotně ploužily zpět domů, neboť město teď zahaloval zasněný klid.
Teresita žila s otcem nedaleko potůčku v Carmay. Dům stál na písečném pozemku, který patřil otci; stál stranou od skupinky chatrčí typických pro tuto vesnici. Střecha odpovídala stavu, v jakém byly ostatní farmářské domky, pokrytá došky a neučesaná, zdi domu byly z polámaných listů buri. Působil, jako by byl vyplavený. Nedaleko rostla spousta kakaových stromů madre de cacao, ale ty poskytovaly jen chabý stín. Na dvorku se v malých mohylkách hromadily spálené odpadky a necelistvá linie ornamentálního San Franciska lemovala štěrkovou cestičku vedoucí k domu.
Teresita právě v kuchyni vařila vývar a ochutnávala ho. Měla vlhké oči a zarudlé čelo.
„Co tu děláš v tuhle dobu?“ zeptala se vyzývavě. V záři praskajícího ohně v kamnech vypadala opravdu překvapeně.
Mohl jsem jí klidně hned říct nebo ukázat, co jsem přinesl. „Chtěl jsem tě vidět,“ přiznal jsem, což byla pravda. „Ale už je opravdu pozdě a budeš muset jít docela dlouhou cestu zpátky,“ opáčila. Položila naběračku na stůl a vypadala zmateně. Musela si všimnout, co to držím za zády.
Balíček jsem položil na dřevěný stůl plný plechových talířů a zeleniny.
„To je pro tebe,“ řekl jsem. Obličej mi hořel jako doutnající chrastí. „Snad se ti to bude líbit.“
Aniž ze mě spustila zrak, otevřela balíček. Když spatřila, co v něm je, slabě, přidušené zanaříkala. Zavrtěla hlavou, všechno zase zabalila a vrátila mi to. „Nemůžu,“ zašeptala. „Nehodí se, abych to přijala.“
„Ale ty to potřebuješ a já ti to dávám,“ řekl jsem pevně a konečně mi tvář přestávala tak plát. „Co je špatného na tom dát někomu dárek?“
A ona tehdy odpověděla: „Jsou věci, které prostě nemůžeš dávat tak, jak to teď chceš udělat.“
Myslím, že to začalo tenkrát večer, když jsme byli ve třetím ročníku a Teresita recitovala báseň. Bylo to v rámci maturitních cvičení, kde byla jedinou studentkou, a byla nejmladší. Nepamatuji si přesně, o čem ta báseň byla, pamatuji si jen, že v ní bylo něco, co se dotklo mého srdce. Hovořila o víře a lásce a mne poléval studený pot a usadil se ve mně pocit, který jsem dosud nikdy nepoznal. Vybavuji si její rázný, znělý hlas, který prořezával ztichlý večer. V tichosti jsem s ní byl zajedno. Po skončení hodiny jsme nešli hned domů, protože se poté konal taneční večírek pro všechny maturanty. Slečna Santillanová, která měla na starosti občerstvení, mě požádala, abych na ni počkal, aby měla doprovod cestou domů. Teresita jako obvykle pomáhala s roznosem občerstvení. Když už mě unavilo sledovat jednotlivé tanečníky, jak s hihňáním přicházeli a odcházeli, posadil jsem se na jednu ze školních laviček. Sotva se většina z přítomných najedla, Teresita se dovolila u slečny Santillanové, zda smí odejít.
„Můj otec si nepřeje, abych zůstávala venku moc dlouho, madam, protože mám kašel a kromě toho musím jít zítra brzy do práce,“ řekla.
„Půjdete domů sama?“ zeptala se slečna Santillanová.
„Nebojím se,“ odvětila.
Postavil jsem se, obešel jsem stůl obložený nejrůznějšími podnosy a sklenicemi. Oknem bylo vidět měsíc visící nad komplexem školních budov jako obří koš na setí a celý svět jsme byli my, pulsující a mladí.
„Půjdu s tebou,“ řekl jsem.
Nejprve odmítala, ale slečna Santillanová pravila, že bude nejlepší, když s ní půjdu. Zabalila jí nějaké koláčky a pak jsme sešli po kamenných schodech. Večer byl čistý a chladný jako čerstvě vyprané prostěradlo. Pohltil nás, a tak jsme nějakou dobu mlčeli.
„Bydlím dost daleko,“ připomněla mi později. Obtočila kolem svých hubených až vychrtlých ramen obnošený šátek.
„Já vím, už jsem tam byl,“ řekl jsem jí.
„Budeš hodně unavený.“
„Už jsem šel i delší túry. Do Carmay můžu i doběhnout.“ Snažil jsem se na ni udělat dojem.
„Tím jsem si jistá,“ odpověděla. „Jsi silný. Jednou jsem prala v řece a viděla tě, jak jsi předběhl všechny ostatní.“
„Já jsem tě neviděl,“ zarazil jsem se.
„Jak bys mohl,“ odvětila kousavě. „Ty si nikdy nevšímáš dětí vašich poddaných, kromě těch, co slouží u vás doma.“
Její poznámka mě omráčila a najednou jsem nebyl schopen slova. „To není pravda,“ namítl jsem pokorně. „Do Carmay chodím často.“
Musela si uvědomit, že mě ranila, protože když zase promluvila, její hlas zněl, jako by toho skutečně litovala. „To jsem nechtěla říct,“ pravila. „A neříkala jsem to proto, abych se tě dotkla.“
Zase ticho.
Měsíc vyplul zpoza mraků a osvítil vyschlé bahno. Třpytilo se na vyprahlých polích a na palmách, které byly jako strážní s kapucemi. Většinu domů, které jsme míjeli, osvětlovala nahnědlá záře petrolejových lamp. Tu a tam se v prašném pelechu pohnul pes a zavrčel na nás.
„Nebudeš se bát jít domů sám?“ zeptala se po chvíli.
„Když je úplněk, nedaleko mostu se objevuje obrovský přízrak,“ řekl jsem. „Rád bych ho viděl. Ještě jsem nikdy neviděl ducha.“
„Až umřu,“ zasmála se, „tak se ti zjevím.“
„Ty budeš hodný duch a já se tě bát nebudu,“ povídám.
Courali jsme se dál. Začali jsme si víc povídat o sobě navzájem, o přátelích, které bychom měli mít, ale nemáme. Došli jsme až k místu, kde řada domků začínala řídnout, až jsme konečně dorazili k jejich domu nedaleko řeky, která šuměla, jak si razila cestu přes rákosí a mělčiny.
Když jsme došli až k němu, její otec už spal. Respektive nahlas chrápal. U dveří mi popřála dobrou noc a poděkovala mi. Pak za sebou pomalu zavřela dveře.
A tak ten událostmi nabitý rok plynul, přišly deště, pole se zazelenala a na dvorku vykvetly banaby. Půda změkla a Rosales bičovaly vichry, převrátily několik křehkých chatrčí, které stály na tenkých bambusových chůdách. Náš dům se nepohnul ani při nejsilnějším tajfunu; u nás se nic nezměnilo. Minula i sklizeň s obvyklým handrkováním, poddaní – mezi nimi i Teresitin otec – naplnili naše prostorné sklady svojí úrodou. Rozhostilo se jednotvárné období sucha se vším tím dusivým prachem, a když přišel březen, nastal pro Teresitu i pro mne čas maturit.
Celé to dlouhé horké odpoledne jsme nacvičovali náš příspěvek do maturitního programu. Kráčeli jsme k pódiu, kde jsme si měli převzít maturitní vysvědčení. Když to divadýlko skončilo, s Teresitou jsme se usadili na schody provizorního pódia.
Šťouchla do mě: „Nebudu se účastnit těch maturitních cvičení. Můžu předstírat, že jsem nemocná. Můžu klidně říct, že jsem měla horečku nebo se mi zhoršil kašel – což je ostatně pravda.“
„Proč?“
„V březnu nebudu nikomu chybět, když nepřijdu.“
„Jsi blázen,“ řekl jsem.
„Předpokládám, že tam ani nebudu moct mít svoji fotku.“
„To ti nevěřím.“
„Nemůžu přijít. Prostě ne,“ opakovala s konečnou platností.
Neměla už k tomu co říct. Pochopil jsem, a toho odpoledne jsem poprosil otce o peníze, aby si Teresita mohla maturitu dovolit.
A tentýž týden můj otec nařídil Teresitině otci, který z velké části obdělával půdu v carmayské deltě, aby to místo opustil, neboť otec je prodal. Teresitin otec se musel usadit v balungaowských kopcích, kde byly malé, prázdné pozemky, orná půda v jinak skalnatých horách. Tam mohl své živobytí ze země leda dolovat, doslova.
Duben. Horké zářící slunce drze prosvítalo skrz zaprášené skleněné okenice a vytvářelo blikavou kaluž na podlaze, kde otec odpočíval. Psi, kteří se rozvalili ve stínu akácie, měli vyplazené jazyky a lapali po dechu.
Travnaté plochy na náměstí byly hnědé a pichlavé; nebe azurové a bez mraků. Služka Sepa mě z kuchyňského okna požádala, abych šel do domu. Řekla, že otec mi chce něco důležitého sdělit.
Byl na balkoně, četl si a líně se ovíval. Jeho otázka mě šokovala. „Kdy chceš odejít do města?“
Nějakou chvíli jsem nemohl mluvit; letní prázdniny sotva začaly a univerzity se měly otevřít až za dva měsíce.
„To záleží na tobě, otče.“
„Tak tedy odejdeš zítra,“ rozhodl rázně.
„Ale, otče,“ namítal jsem, „červen je ještě daleko. Do té doby zůstává univerzita zavřená.“
„Já vím,“ řekl otec. „Ale chci, aby ses tam seznámil s bratranci a sestřenicemi. Moc dobře se neznáte.“
Vlny horka se na ulici svíjely jako malí vzteklí hadi, pohlcení vším tím prachem, který se v oblacích zvedal, kdykoliv někdo prošel. Otcův suchý hlas: „Vyrosteš,“ vtloukal mi do hlavy. „Vyrosteš a pochopíš, jak je to, co dělám, důležité. Opustíš spoustu známých tváří. Odrosteš chlapeckým vrtochům. Ve městě potkáš nové přátele.“
Nic jsem neříkal.
„Přijde čas, kdy se vrátíš zase ke mně, jako muž.“
„Ano, otče,“ přitakal jsem, zatímco on, který si své už řekl, se opět vrátil ke svému čtení.
Tma padla rychle; slunce kleslo za kokosové plantáže v Tomaně a zmizelo za hrbolatým obzorem. Než soumrak zhoustl, odešel jsem z domu a vydal se do světa, kde jsou domy polorozpadlé, kde jsou děcka většinou oděná do otrhaných hadrů, a kdykoliv mezi ně zavítá cizinec, v úžasu na něho zírají. Za usedlostmi se ozývalo štěkání psů rozvalených v prachu.
Vyšplhal jsem po vrzajícím žebříku, a sotva mě Teresitin otec rozeznal v mihotavém světle petrolejové lampy, která visela na trámu, v jeho kožené tváři se objevil podmračený výraz. Když jsem řekl: „Dobrý večer,“ tvářil se pořád stejně kysele. Odpověděl na pozdrav, pak vyšel ven a nechal nás o samotě.
„Odcházím,“ začal jsem. Teresita si z rukou setřela mydliny. Právě domyla nádobí. „Zítra jdu do města studovat, posílá mě tam otec.“
Nic neříkala, jen se na mě podívala. Přistoupila k pootevřenému oknu s výhledem na noční břehy řeky a černá pole.
„I my brzy půjdeme,“ zamumlala a opírala se o okenní rám. „Tvůj otec tohle místo prodal, víš.“
„To je mi moc líto.“
„Nemáš čeho litovat.“
„Ale ano, mám. Spousty věcí,“ řekl jsem.
„Už nepřijdeš do školy?“ zajímalo mě. Opět mlčela a já jsem na ni nechtěl naléhat.
„Jaký obor si vybereš?“ zeptala se za chvíli.
„Zatím ještě úplně nevím,“ přiznal jsem. „Ale možná dám na tvoji radu, cos mi tehdy dala.“
„Ano, prosím,“ souhlasila. „Prosím, staň se lékařem.“ A s přesvědčením: „Můžeš toho tolik dokázat a jsi přece tak šikovný.“
Nevěděl jsem, co ještě říct.
„Nepiš mi, až tam budeš,“ řekla.
„Ale já ti psát budu.“
„To nic dobrého nepřinese,“ trvala na svém. „A kromě toho to ani nebude třeba. Moc ti děkuju, že ses na mě přišel podívat.“
„Musím,“ řekl jsem.
Vyprovodila mě ke dveřím. Podlaha pod mojí váhou vrzala. Když jsem slézal dolů, zavolala na mě jménem a já se na okamžik otočil, abych spatřil poslední záblesk její mladé křehké tváře – a na ní úsměv, napůl zrozený, napůl svobodný.
„Prosím tě, nepiš,“ opakovala a utírala si z rukou mydliny kusem hadru. „Víš, že to nemá cenu.“
„Ale já budu psát,“ odporoval jsem a všechno ve mně křičelo: „Budu!“
„Byla bych raději – a tvůj otec také – kdybys nepsal,“ stála si za svým.
„A krom toho já ti na dopisy nebudu moct odpovídat. Známky jsou drahé…“
„Pošlu ti…“ Hned jsem se zarazil.
Její úsměv byl teď mdlý, ale i tak sestoupila dolů za mnou a vyprovodila mě až k brance.
Děti, co si zaujatě hrály kousek od nás, teď přestaly a prohlížely si nás. A stejně tak lidé v ostatních domech, třebaže byla neprostupná tma. Věděl jsem, že mě farmáři se svými ženami pozorují, jak odcházím, a vědí, jak to bude s námi, že opustím Teresitu a můj otec bude spokojen, jak na všechno zapomenu: na orchideje, které jsem jí věnoval a které nyní zdobily její okno a jednoho dne zcela jistě uvadnou, na knihy, co jsem jí půjčil a ona je hltavě četla, na ten milý, dychtivý smích, který se ozýval z jejího nitra. Zapomenu i to, jak jsme si pobrukovali s městskou kapelou a jedné teplé noci spolu šli od naší školy do Carmay.
Noc byla rozlehlá a hluboká a hvězdy se schovávaly za mračny. V té tmě jsem nemohl spatřit banaby, co rostly podél cesty, ani tu zářivě fialovou barvu jejich květů.
Originál:
Jose, F. Sionil. „Graduation“. The Pretenders and Eight Short Stories. Manila: Regal Press, 1962. 287-294.
F. Sionil Jose
Francisco Sionil Jose (* 1925, Rosales), nestor filipínské literatury, je přes svůj pokročilý věk neobyčejně literárně a společensky aktivní. Pravidelně přispívá dlouhými texty do předního manilského deníku The Philippine Star, už téměř šest desetiletí organizuje místní pobočku PEN klubu a jím založené a vlastněné knihkupectví Solidaridad, jedno z nejlepších na Filipínách, letos oslaví půl století od svého otevření.
„Sionil“ nedokončil studia farmacie a těsně po válce se stal novinářem. Je autorem desítek povídek, z nichž nejznámější vyšly ve sbírkách The God Stealer and Other Stories (Zloděj bohů a další povídky, 1968) a Waywaya: Eleven Filipino Short Stories (Waywaya. Jedenáct filipínských povídek, 1980). Nejslavnější je ale románový cyklus nazvaný podle autorova rodného městečka Rosales. Prolínající se příběhy bohatého rodu Asperriů a chudých Samsonů na ploše osmi desetiletí tvoří pětice románů, z nichž nejznámější je prvně napsaný The Pretenders (Nápadníci,1962, č. Zajatec bludného kruhu, 1981). Jeho zatím posledním knižním titulem je román The Feet of Juan Bacnang (Šlépěje Juana Bacnanga, 2011), další varianta jeho oblíbeného tématu dopadů chudoby na člověka a jeho život.
Linda Fořtová
Linda Fořtová (* 1986) je absolventkou anglistiky-amerikanistiky na FF UK v Praze, studovala rovněž na University of Iowa v USA. V současné době pracuje v Českém rozhlase. Za své literární počiny získala cenu Literární Varnsdorf (2008), cenu Společnosti přátel USA SPUSA (2010) a Creative Writing Scholarship (2012), který pořádá Western Michigan University v partnerství s FF UK.