Marie Iljašenko
Péter Esterházy o fotbale a literatuře
U příležitosti druhého vydání knihy Malá maďarská pornografie (Mladá fronta 2008) se v Maďarském kulturním středisku konalo 14. května setkání se spisovatelem Péterem Esterházym. Českým čtenářům se tento autor v minulých letech představil ve čtyřech překladech. Ponejprv vyšel sborník jeho esejů Jako hrách na zeď (Hynek 1999), později se v knihkupectvích objevila i Hrabalova kniha (Havran 2002), Esterházyho pocta českému spisovateli. Následoval román Pomocná slovesa srdce (Dauphin 2005) a Příběh (Academia 2006), povídkový duet Esterházyho a Imreho Kertésze. V češtině nedostupný je však bohužel stále ještě Esterházyho zásadní román Harmonia Caelestis čerpající z autorovy bohaté rodinné historie a po něm napsané Opravené vydání, které Esterházy začal psát poté, co se dozvěděl, že jeho otec byl tajným agentem.
Spisovatel se na začátku večera představil jako milovník fotbalu, což mělo za následek, že mezi ním a moderátorem Janem Rejžkem, bývalým sportovním žurnalistou a dodnes zapáleným fanouškem, tak už během prvních vět nastalo spojenectví na úkor většiny posluchačů. Velkou část z nich totiž neočekávaná tematika setkání značně vyvedla z míry, a tak teprve asi patnáct minut po začátku, když se už ze sálu na účinkující snášel nervózní šum, stočil moderátor elegantně rozhovor na literaturu. Přestože beseda probíhala v tomto „odlehčeném“ tónu, stihl se Rejžek jakoby mimochodem dotknout několika zásadních témat spisovatelova díla, například vztahu tvorby a moci – tématu, které se objevuje v Malé maďarské pornografii, Hrabalově knize i Esterházyově publicistických textech. Jen u literatury ale moderátor nezůstal; autorovi položil i několik osobních otázek, z nichž jedna se týkala spolupráce jeho otce s režimem. Spisovatel, který se o otcově minulosti dozvěděl až rok po jeho smrti, místo přímé odpovědi raději odkázal na svoji knihu.
Nehledíc na to, že pořad byl simultánně tlumočený a Rejžkův způsob moderování působil místy rušivě (většina jeho otázek byla totiž proslovena jako konstatování, což Esterházy celý večer elegantně přecházel, a teprve v závěru se dopáleně zeptal: A kde je vaše otázka?), působila beseda dojmem skutečného setkání spisovatele s jeho čtenáři. U podobných akcí je to bohužel jev velmi vzácný.
Několik poznámek k Festivalu spisovatelů Praha
Ambiciózní akce, jejímž cílem je „zvát do Prahy zajímavé spisovatele a představovat je českému publiku“, jak stojí v prohlášení na webových stránkách pořadatelů, sahá svými kořeny do Londýna. Přestože se v Praze konala už po osmnácté, vzbuzuje otázku, nakolik patří na českou kulturní scénu a co českému publiku přináší.
První rozpaky budí už pohled na webové stránky. Z každého odstavce je znát, že se jedná o špatně přeložený anglický originál. Jména autorů jsou ponechána v anglické transkripci, které se pak pořadatelé většinou drží, ale nikoli důsledně. Cenu Spirose Vargose tak předali Natálii Gorbaněvské, třebaže na festivalu vystoupila jakási Natalia Gorbanevskaya. Webové stránky – mimochodem, co se týče obsahu vzorně připravené a průběžně doplňované – pochopitelně nejsou klíčové pro hodnocení festivalu. Fungují ale jako varovný signál pro každého, kdo by se chtěl festivalu zúčastnit. Autorská čtení se totiž bohužel nesou ve stejném duchu jako jejich internetový uvaděč.
Tak kupříkladu hned jeden z prvních festivalových večerů měl publiku představit trojici autorek – řeckou básnířku Katarinu Anghelaki-Rookovou, Američanku Siri Hustvedtovou a významnou kanadskou spisovatelku Margaret Atwoodovou. Ponechme stranou neosobní a nevýrazný způsob moderování (znovu dokazující, že moderátorův věhlas může být v jiné profesi než jeho původní málo platný; v tomto případě se o tom přesvědčil Gary Younge, jinak významný novinář listu The Guardian), podstatnější je, že během celé akce od začátku do konce nepadlo ani slovo v češtině. Pořadatelé se dokonce nenamáhali večer dvojjazyčně ani uvést. Kdo však věřil, že nad organizátory vyhraje použitím sluchátek pro simultánní překlad, trpce litoval. Překladatelky totiž marně klopýtaly za děním na pódiu. Nejtrapnější bylo, když některá ze spisovatelek řekla vtip – v podání ve sluchátkách se nad ním šlo leda hořce pousmát, pointu vtipu se totiž posluchač nedozvěděl. Pokud se ještě dají nějak omluvit problémy se simultánním překladem, zcela nepochopitelná je ale neschopnost tlumočnic slušně přečíst předem připravený text. Vzhledem k tomu, že se ve všech případech jednalo o angličtinu, tedy jazyk země, „kde má festival své kořeny“, je s podivem, že si organizátoři nedali tu práci zajistit profesionální tlumočníky.
Jestliže tlumočení bylo nestravitelné, rovnou na vyhození byly krátké videošoty, jež měly autorky představit. Asi nejhůř dopadla Siri Hustvedtová, „velmi talentovaná literátka, o níž se americká kritika vyjadřuje velmi pochvalně […]“; v dodatečných materiálech, které jsou u pořadatelů k dispozici, se dá navíc dočíst „že je sexy, ale není upocená […]“. Nechme stranou otázky, nakolik talentovaná autorka Siri Hustvedtová je – možná se v Praze ocitla spíš proto, že je ženou letošní hvězdy festivalu, Paula Austera – ale takové zacházení si každopádně nezasloužila.
Nezasloužili si ho ani čeští návštěvníci Festivalu spisovatelů Praha. Anglofonní pražská menšina si večer na Prague’s Writers Festival vcelku užila. Tedy možná.